Ankara - Blížící se parlamentní volby bez nadsázky změní tvář Turecka nejvíce za minimálně poslední desetiletí. Možná půjde dokonce o největší obrat od vzniku Turecké republiky.
Určí totiž, zda Turecko zůstane parlamentní a do značné míry demokratickou republikou, anebo se promění ve stát stále rychleji směřující k islámskému náboženskému režimu, jenž bude ovládán prezidentem s diktátorskými metodami.
Rozhodnou o tom Kurdové, tedy menšina, jejíž část donedávna vedla proti režimu v Ankaře teroristickou válku.
Hraje se o absolutní moc
Současný turecký prezident Recep Tayyip Erdogan by rád Turecko přetransformoval na prezidentskou republiku a posílil tak svoji moc.
Erdogan je zakladatelem Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), která v zemi vládne již dvanáct let. A zatímco na počátku se prezentovala jako umírnění islamisté a šlo o obdobu křesťansko-demokratických stran v Evropě, v posledních letech se stále víc snaží ve veřejném životě prosazovat prvky islámu. A především získat absolutní moc.
Vláda a prezident zastrašují novináře (někteří končí ve vězení "za urážku prezidenta"), ovládli soudní systém a přesunuli nebo penzionovali policisty, kteří nereagovali na objednávky režimu při vyšetřování korupčních případů.
Podařilo se jim dokonce z politiky vytlačit - i za pomoci falešných obvinění z pokusu o převrat - armádu. Turečtí generálové sice rozhodně nepodporovali demokracii, ale byli považováni za "strážce" sekulárního, tedy nenáboženského, směřování tureckého státu.
K tomu, aby Erdogan zcela přeměnil Turecko v prezidentskou republiku, potřebuje přepsat ústavu. Jeho strana AKP tudíž potřebuje získat v parlamentních volbách 7. června alespoň třípětinovou většinu. Pak by mohli islamisté vyhlásit referendum o změně hlavního zákona země.
Erdogan prohlásil, že AKP by mohla v parlamentu získat dokonce dvě třetiny křesel a ústavu změnit bez lidového hlasování.
Zatím to tak ale nevypadá. Tradiční turecké opoziční strany APK snadno a výrazně porazí, ovšem objevil se nový protihráč.
Ve volbách kandiduje Lidově demokratická strana (HDP): koalice levicových aktivistů, feministek a Kurdů.
Bude HDP nutné zlo?
Pokud HDP dostane ve volbách více než deset procent hlasů - což je v Turecku minimum nutné pro vstup do parlamentu -, nezíská vládnoucí strana potřebnou většinu, a možná dokonce nedokáže sestavit jednobarevnou vládu. Přitom do koalice s nikým jít nechce a Erdogan stejně jako ministerský předseda Ahmet Davutoğlu několikrát varoval před "zlem" spojení s jinými stranami.
"Úspěch HDP proti vládnoucí straně je v kurdské oblasti téměř jistý," napsala na svém blogu Firat Cengizová, odbornice na Turecko z Liverpoolské univerzity. Hlasy přitom dostane i na úkor AKP. Kurdy v Turecku totiž pobouřilo, jak dlouho odmítala turecká vláda AKP vpustit kurdské bojovníky z Iráku přes své hranice do kurdského města Kobani v Sýrii. Přitom hrozilo, že Kobani se zmocní teroristická organizace Islámský stát.
Selahattin Demirtas, vůdce HDP (a mimochodem Kurd mluvící ovšem dialektem, kterému většina Kurdů nerozumí), zaměřil svoji kampaň ostře proti Erdoganovi. Obviňuje ho dokonce z toho, že může za nedávné bombové útoky na kanceláře jeho strany.
Kurdský stát za silného prezidenta?
Možná ale vše dopadne úplně opačně. Mezi diplomaty v Ankaře už ale nějakou dobu kolují dohady, že Demirtas by nakonec mohl Erdogana podpořit. Nepřímo z parlamentních lavic.
Kurdové by na oplátku mohli v Turecku získat větší práva a Erdogan by také mohl změnit svůj dosavadní odmítavý postoj k vyhlášení nezávislého Kurdistánu v severním Iráku.
Samosprávný irácký Kurdistán už ostatně několik let funguje de facto jako nezávislý stát. A jeho prezident Masúd Barzání ani vláda Kurdistánu se netají tím, že chtějí vyhlásit nezávislost. Čekají jen na vhodnou příležitost.
Zatím tomu brání odpor Turecka, které tlačí na své spojence v NATO, aby případný kurdský stát neuznali. A protože Kurdové potřebují pomoc Západu, hlavně USA, vyhlášení nezávislosti odkládají.
Zároveň je to ale právě Ankara, která je největším ekonomickým spojencem Kurdistánu, a přes Turecko vyvážejí Kurdové svoji ropu. I přes občasné stížnosti irácké vlády.
Pro obě strany by šlo ale o velmi problematický obchod. Levicová část HDP by zřejmě nesnesla podporu islamistického prezidenta, navíc Erdogana, proti jehož diktátorským choutkám dlouho bojovali.
Erdogan zase postavil svoji předvolební rétoriku (i když se oficiálně voleb neúčastní a je nadstranický) na obviňování HDP ze spojení s Kurdskou stranou pracujících (PKK), označovanou za teroristickou organizaci. Dokonce tvrdí, že tato "teroristická organizace stranu vede". Navíc jako turecký nacionalista nechce veřejně ustupovat Kurdům.
Jenže u Erdogana zatím vždy převládla touha po zvýšení osobní a stranické moci nad ideologií a obdobně Kurdové možná budou ochotni obětovat pro svůj sen o nezávislosti své spojence.
