Monrovia - Ten okamžik už z mysli nikdy nevytěsní. Když Alexanderovi Kolliemu zazvonil telefon a nikdo se v něm neozýval, zmocnilo se ho zlé tušení, které se mělo záhy naplnit.
Začal se psát tragický příběh se šťastným koncem, jenž dokazuje, že i v sebezoufalejší situaci existuje naděje na záchranu.
"Jsem dobrovolníkem Lékařů bez hranic (MSF), šířil jsem osvětu ve městě Foya na severu Libérie. Rodinu jsem nechal v hlavním městě Monrovii a objížděl vesnice; mluvil jsem s lidmi o ebole, radil jim, co dělat, když se u nich objeví první příznaky, a ujišťoval se, že všichni vědí o horké lince Lékařů bez hranic," začíná Alexander své vyprávění.
Žena na ebolu nevěřila. Později v noci mi volal bratr, že je Bendu mrtvá.
"Ten den - 21. září - mi zazvonil telefon. Bylo to číslo mé ženy, ale nikdo se neozýval. Bylo to už v době, kdy v Libérii epidemie propukla naplno, a já se snažil svou rodinu - manželku a tři děti - o rizicích poučit. Žena ale na ebolu nevěřila. Později v noci mi volal bratr, že je Bendu mrtvá," vzpomíná Alexander.
Nákaza z jiného světa
"Byli jsme spolu 23 let. Ona jediná mi opravdu rozuměla. Zhroutil se mi celý svět. Prostě jsem jen zíral před sebe a vůbec nic nevnímal".
Žal, bezmoc a prázdnotu ale rychle vystřídalo odhodlání postarat se o zbytek rodiny. Zákeřný vir, který jedna ze zdravotnic popsala jako "nákazu z jiného světa", je však příliš rychlý.
"Ještě ten samý týden mi volali z Monrovie, že se můj bratr, který pracoval jako zdravotník a staral se o mou ženu, nakazil a zemřel. Dvě mé nejmladší dcery vzali do léčebného centra. Byly už ale příliš nemocné a krátce nato zemřely. Cítil jsem se ještě bezmocnější. Nemohl jsem se soustředit vůbec na nic," svěřuje se Alexander Kollie v písemném svědectví, které publikoval na stránkách Lékařů bez hranic.
Všichni jsou tu mrtví nebo nakažení
Zbýval poslední člen rodiny. "Volal mi nejstarší syn a říkal, že neví, co má dělat, že jsou všichni mrtví nebo nakažení. Odpověděl jsem mu, ať hned přijede. Neměl žádné příznaky, ale lidé na nás přesto koukali skrz prsty," líčí.
Symptomy se brzy objevily i u nejstaršího syna. "Začalo to druhý den ráno. Vypadal unaveně. Neměl průjem ani nezvracel, prostě jen vypadal unaveně. Poslal jsem ho do léčebného centra a testy vyšly pozitivní."
Od té doby Alexander téměř nezamhouřil oči. Sžíral ho strach, že přijde o celou rodinu a on zůstane úplně sám. Vydržel jen díky psychologické pomoci Lékařů bez hranic.
Já přežiju
Nejstarší syn James Kollie se ale nehodlal vzdát. "Řekl mi jen 'tati, neplakej, sestry zemřely, já ale ebolu přežiju. Budeš na mě hrdý."
James svůj slib splnil. Stal se tisícím pacientem, kterého Lékaři bez hranic vyléčili.
Do poslední chvíle jsem tomu nevěřil. Viděl jsem pacienty, jejichž stav se významně zlepšil, začali znovu chodit a druhý den byli mrtví.
"Do poslední chvíle jsem tomu nevěřil. Viděl jsem pacienty, jejichž stav se významně zlepšil, začali znovu chodit ... a druhý den byli mrtví. Dělalo mi starosti, že měl James stále zarudlé oči," vzpomíná Alexander na obavy, jež ho sžíraly do poslední chvíle.
Alexander a James teď spolu tráví veškerý volný čas, pomáhají nemocným a shodují se, že k poutu mezi otcem a synem přibylo ještě pouto nerozlučného přátelství.
___
Čtete rádi zpravodajský on-line deník Aktuálně.cz? Podpořte nás v anketě českého internetu Křišťálová lupa. Hlas nám můžete dát zde. Děkujeme!
