Praha - Františka Jeřábková nastoupila do rodiny československého prezidenta Edvarda Beneše jako kuchařka 1. ledna kritického roku 1948. Krátce předtím skončila Odbornou školu pro ženská povolání u sester sv. Karla Boromejského na pražském Žižkově, když se doslechla, že v kuchyni prezidentského páru se uvolnilo místo. Odvážně přišla na Pražský hrad, zazvonila na správce a po oficiálním doporučení své školy byla přijata.
V kuchyni pracovaly ještě další dvě ženy, hlavní kuchařka Marie Kytková a další kuchyňská. Ubytování měly zajištěné přímo na Pražském hradě. Každá měla svou malou světnici. O tom, co se bude vařit, rozhodovala první dáma Hana Benešová po domluvě s Marií Kytkovou.
Připravovaly pět jídel denně, tj. tři hlavní a dvě svačiny, i když o žádné luxusní jídlo ani výrazné porce se nejednalo. Prezidentský pár byl podle vzpomínek Františky Jeřábkové skromný.
Nedlouho poté, co mladá kuchařka nastoupila do kuchyně Pražského hradu, došlo ale v Československu ke komunistickému převratu. Prezident Edvard Beneš přijal 25. února 1948 demisi demokratických ministrů vlády a pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády. Ta již vznikla pod taktovkou komunistické strany.
"Únorový převrat byl pro Edvarda Beneše strašný. On věděl, že to jde do… špatným směrem, ale ničím to nemohl zastavit," vzpomíná Františka Jeřábková v rozhovoru pro Paměť národa. "To si nepřejte vidět, jaká vládla na Hradě atmosféra. Hnusný, hnusný. K tomu vám nemusím víc povídat. Kdo to zažil, jak se říká, z první ruky, tak věděl, co to je. Od některých lidí to bylo jednání, i od lidí, od kterých byste nečekal, že se dovedou tak zachovat," vzpomínala Jeřábková.
Po komunistickém převratu se Edvard Beneš stáhl do ústraní a trávil více času ve své vile v Sezimově Ústí. Pro Františku Jeřábkovou to znamenalo, že kromě kuchyně převzala i starost o prádlo, úklid a taky o Bojka, psa manželů Benešových. Byla i u smrtelného lože Edvarda Beneše.
Ten se v květnu 1948 ještě pokusil komunistům vzepřít. Odmítl podepsat novou československou ústavu, která definitivně pohřbila demokratické zřízení státu. Měsíc nato, 7. června 1948, abdikoval na svůj úřad a prezidentem se stal Klement Gottwald.
Františka Jeřábková odešla od Benešových po roce služby, ale s Hanou Benešovou zůstávala v kontaktu dál. Pokoušela se najít vhodnější zaměstnání. Stačilo ale, aby ukázala pracovní knížku a setkala se s údivem, pohrdáním, podezíravostí a odmítnutím. Nakonec v roce 1954 nastoupila do Severočeských hnědouhelných dolů (SHD), kde pracovala na úpravně uhlí až do svého odchodu do důchodu v roce 1986.
VIDEO: Vzpomínky Františky Jeřábkové pro Paměť národa:
Se Zápotockým v Sachsenhausenu
Stanislav Kaska se během druhé světové války účastnil jako student různých provokačních akcí proti nacistům. Chodil se svými spolužáky do hostinců, kde zpívali české národní písně nebo hymnu a účastnili se demonstrací. Patřil taky mezi první zatčené studenty v protektorátu.
Nejprve je nacisté převezli do věznice v pražské Ruzyni a pak do nacistického koncentračního tábora Sachsenhausen nedaleko německého hlavního města Berlína. Tady Stanislav Kaska začal pracovat nejprve v tzv. sperkomandu, ve kterém kácel stromy, pomáhal stavět hráze a pracoval i na stavbě lágru Klinkerwerk, v cihelně, kde se mu podařilo uplatit vedoucího a dostal se do skladiště zbraní.
V německém Sachsenhausenu se taky Kaska setkal s budoucím československým prezidentem, komunistou Antonínem Zápotockým. Ten se se svou manželkou pokusil v roce 1939 emigrovat do SSSR, ale v Polsku byli chyceni a Zápotocký skončil po odsouzení v nacistickém koncentračním táboře. Podle některých informací působil v Sachsenhausenu jako "kápo" a táborový funkcionář. Správa lágru byla totiž z velkého podílu v rukách komunistických vězňů. Podle vzpomínky Stanislava Kasky Zápotockému pomohlo i to, že byl zručným kreslířem a nacističtí věznitelé si od něj nechávali malovat portréty.
Stanislav Kaska byl ze Sachsenhausenu propuštěn v roce 1942. Po válce dostudoval práva a pracoval jako prokurátor. Antonín Zápotocký se stal v roce 1945 členem ÚV KSČ a 21. března 1953 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem komunistického Československa.
VIDEO: Vzpomínky Stanislava Kasky pro Paměť národa:
Prezident generál
Na začátku druhé světové války se bývalý legionář a podplukovník Ludvík Svoboda snažil zorganizovat vojenský odboj - skupinu Obrana národa. Nakonec ale emigroval a v roce 1939 odešel přes Polsko do Ruska, odkud vedl 1. Československý armádní sbor k bojům o Sokolovo, Duklu a Liptovský Mikuláš. Se svou rodinou se neviděl téměř sedm let. Na shledání po tak dlouhé době vzpomínala pro sbírku Paměť národa Svobodova dcera Zoe. Bylo jí v té době 19 let.
Setkání s otcem po válce nebylo pro Zoe jen šťastné a veselé. Po jeho odchodu do zahraničí se se svým bratrem Miroslavem a matkou zapojila do aktivit Obrany národa. Po vyzrazení skupiny se v letech 1941 až 1945 museli skrývat v Hroznatíně na Českomoravské vrchovině a ve Džbánicích u Moravského Krumlova. Miroslava a další příbuzné gestapo zatklo a skončili na popravišti. Zoin bratr Miroslav zemřel v nacistickém koncentračním táboře v rakouském Mauthausenu.
Po válce byl Ludvík Svoboda v Československu uctíván jako generál osvoboditel a hrdina. Gottwaldův režim ho ale využil k armádním čistkám a po roce 1948 sesadil z funkcí. V souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským byl Svoboda vězněn a odsouzen k zapomnění. Během Pražského jara se dočkal rehabilitace a 30. března 1968 byl dokonce zvolen československým prezidentem. Krátce poté ale Ludvík Svoboda zase potupně opustil svoji funkci a skončil v normalizačním propadlišti dějin.
Zoe Klusáková-Svobodová se mezitím stala profesorkou na právnické fakultě, překládala z ruštiny. Je autorkou ekonomických statí a statí z oblasti zemědělství. Napsala taky životopis svého otce a editovala jeho Deník z doby válečné.
VIDEO: Vzpomínky Zoe Klusákové-Svobodové pro Paměť národa:
Draní peří s Husákem
Ignác Bilík se dostal do věznice v Leopoldově za ukrývání a napomáhání k útěku uprchlíkům před komunistickým režimem brzy po konci druhé světové války. Přitížilo mu, když u něj Státní bezpečnost (StB) našla protikomunistické letáky, a tak byl po roční vazbě v Uherském Hradišti odsouzen na 12 let.
V kriminále neseděl poprvé. Už za druhé světové války jej zatklo gestapo jako aktivního člena odbojové organizace Obrana národa. Tehdy dostal 6 let a prošel několika nacistickými vězeními. V roce 1952 tedy nastoupil do věznice Leopoldov, kde byli jeho spoluvězni například Richard Slánský, bratr někdejšího komunistického generálního tajemníka Rudolfa Slánského nebo Gustáv Husák, který byl - i přes členství v KSČ - odsouzen v procesu s "buržoazními nacionalisty" za velezradu, sabotáž a vyzvědačství.
VIDEO: Vzpomínky Ignáce Bilíka pro Paměť národa:
"Jako kámoš byl dobrý, normální," vzpomíná na Husáka Ignác Bilík. "Ale jako blbec komunistickej byl blbec". V roce 1956 se cesty těchto dvou spoluvězňů rozešly. Ignáce Bilíka převezli do uranových dolů v Jáchymově. Dělal lamače v dolech na Rovnosti, poté na Prokopu a ve Vykmanově. Propuštěn byl stejně jako Gustáv Husák v roce 1960 na amnestii prezidenta Antonína Zápotockého.
Zatímco Ignác Bilík se pak živil jako zedník, Gustáv Husák se dostal po roce 1969 do vedení KSČ a v roce 1975 se stal na 14 let prezidentem komunistického Československa. To už v zase v kriminále seděl jiný budoucí prezident - Václav Havel. Ten ve vzpomínce pro Paměť národa vzpomíná na nehodu, která se mu stala jako malému chlapci na konci války.
VIDEO: Vzpomínky Václava Havla pro Paměť národa:
