Anish Shrivastava

Přesně před dvaceti lety, 11. září 2001, se v USA narodilo 13 238 dětí a Anish Shrivastava z Robbinsville v New Jersey byl jedním z nich. Na svět přišel o deset dní dříve, než měl, a patrně tím zachránil svému strýci život. „Strejda pracoval ve Světovém obchodním centru, ale kvůli mému narození ten den zůstal doma, aby pomáhal rodině.“

Jeho rodiče přišli z Indie do USA dva roky před tím, Anish byl první dítě z širší rodiny, které se mělo narodit ve Spojených státech. Stalo se tak v 10:05 dopoledne. Šest minut před tím se zřítila jižní věž Dvojčat, o hodinu později severní, ve které měl kancelář i jeho strýc. Poprvé mu to rodiče vyprávěli, když začal chodit na základní školu. „Řekli mi hlavní věci, ale v šesti letech ještě zdaleka všemu nerozumíte.“ Pamatuje si však, že rodiče od první chvíle zdůrazňovali jednu věc.

„Záměrně nemluvili jen o tom, jaká to byla tragédie, o mrtvých. Ale také o hasičích, záchranářích, dobrovolnících, o tom, že 11. září ukázalo o Američanech hodně dobrého. Ovlivnilo mě to, snažím se být užitečný.“

Své narozeniny neslaví přímo 11. září, ale vždy o pár dní dříve nebo později. V den samotného výročí se snaží přispět „tomu lepšímu odkazu jinak smutného dne“. Jako dobrovolník pracuje pro potravinovou banku MyGoodDeed, která shromážděné potraviny balíkuje a dopravuje k potřebným. Na 11. září se to vždy děje po celých Spojených státech. „Jsou to miliony balíčků, které se dostanou k lidem.“ Při práci pro tuto organizaci se Anish seznámil s několika dalšími „dětmi“, které se narodily 11. září 2001. „Když takto konkrétně někomu přispějete, je to skvělý pocit a také nemáte čas na špatné vzpomínky.“

Začátek americké války s terorem samozřejmě ještě nevnímal, její konec, nedávný odchod Američanů z Afghánistánu, vidí spíš rozpačitě. „Je to zvláštní, ta válka byla dlouhá jako můj dosavadní život. Teď nevím, co si o tom myslet. Asi potřebuji ještě čas.“ Sám za sebe cítí jako nejdůležitější událost, která jej dosud nejvíce ovlivnila, pandemii covidu. „Byla to asi největší změna, kterou moje generace zažila. Všechny to přinutilo, aby se přizpůsobili, a to velmi rychle.“

Přirovnává to právě k situaci po 11. září. Tehdy se svět změnil pro generaci jeho rodičů. „A s covidem najednou také přemýšlíte o mnohých věcech jinak.“ Lidé se setkávají víc on-line než osobně a mnohem víc i pracují on-line. Podle Anishe to tak do určité míry zůstane i po konci pandemie. „A to bude pro naši generaci, která je na startu profesní dráhy, asi ta nejzásadnější změna.“

Studuje finanční a byznysovou analytiku a i ve volném čase sedává u počítače. Až školu dokončí a vstoupí do profesního života, chtěl by pracovat v New Yorku. „Přitahuje mě svojí energií, vždy, když tam jsem, tak ji cítím.” Neví ale, jak to vyjádřit. „Může to mít i souvislost s dnem mého narození, jako bych měl s New Yorkem nějaké zvláštní spojení.“

Americe je nejvíce vděčný za dobré přijetí, kterého se po příchodu do země dostalo jeho rodičům. „Ze svého okolí jsem slyšel příběhy, kdy měli imigranti problémy.“ Jeho rodiče naštěstí žádnou takovou zkušenost nemají. „Všichni, se kterými se po příchodu do USA potkali, byli dobří lidé.“ Připouští, že kolem sebe vidí ostré politické a společenské napětí, jisté rozdělení. Ale věří, že to lze překonat. „Američané se dokážou sjednotit kolem pozitivních věcí. Jako je právě schopnost si navzájem pomáhat.“ Jen se o to lidé podle Anishe Shrivastavy musí aktivně snažit.

Adsel Sparrowová

Každý máme své sny. Adsel Sparrowová z Vermontu by chtěla zažít Broadway. Ne jako divák, takto už slavné newyorské divadlo zná, ale jako herečka. Zatím se v rodném Vermontu, kde i studuje, divadlu věnuje ochotnicky. „Narodila jsem se doma. Táta nešel do práce, aby byl u porodu. Ale pak zvedal telefony – známí mu volali a říkali ‚nepouštěj si televizi ani rádio‘.“ Bylo 11. září 2001 a přátelé se báli, aby otce ani matku, čerstvou rodičku nerozrušily zprávy a záběry tragédie, která se právě odvíjela na dolním Manhattanu v New Yorku.

Sama Adsel má pocit, že od doby, co si pamatuje svět kolem sebe, věděla, na jaký den připadají její narozeniny. „Co se ale časem mění, je dopad na mě.“ Bylo zrovna 10. výročí, když na ni to datum poprvé opravdu dolehlo. „Najednou jsem to silně vnímala z médií. A také ve škole už s námi mohli mluvit, aniž by se museli bát, že nás tím vyděsí.“ V knihovně si pak už sama vyhledala starší časopisy.

„Četla jsem o tom a najednou jsem začala brečet. Takže tohle se stalo… a já jsem se zrovna narodila?“

V té chvíli jí to přišlo smutné, nevhodné, zmatené. Dnes se na to už dívá jinak, baví se s rodiči o tom, co všechno se pro ně po 11. září změnilo a co naopak jí přijde zcela normální. Například bezpečnostní kontroly na letištích. „Pro mě je to také otrava, ale beru to jako běžnou součást života. Neznám, že by to někdy bylo jinak.“ Její rodiče ale vždy vzpomínají, že „kdysi to na letištích fungovalo spíš jako na autobusových nádražích“. Bezpečnostní kontroly byly, ale mnohem střídmější, rychlejší, v poklusu. Především její otec, který pracoval u pohraniční stráže, se k tomu často vrací. „Nesnáší, jak se to po 11. září změnilo. Stěžuje si, jak to bývalo jednoduché a teď musí být všude kontroly.“ Adselinu otci vadí i to, že rovněž v kybernetickém prostředí jsou teď podle něj lidé pod mnohem větší kontrolou.

Adsel to naopak vůbec necítí jako problém. „Vůbec na to nemyslím, nemám co skrývat a v současném technologickém prostředí o mně beztak už všechno vědí. Určitě už někde mají i mé otisky prstů.“ Generace jejích rodičů by možná řekla, že to je naivní přístup, Adsel ale spíše působí jako nezlomná optimistka – obecně věří, že její generace má před sebou lepší časy.

„Opravdu doufám, že po covidu se už věci změní jen k lepšímu. Co horšího by nás mělo potkat, třetí světová válka?“ Směje se při tom, ale zvážní, když má říct, co byla pro ni nejdůležitější mediální událost jejího života. Co bylo její 11. září? „Střílení v Sandy Hook, protože jsem tehdy byla také na základní škole.“ V prosinci 2012 bylo při střelbě ve škole Sandy Hook v Newtownu v Connecticutu zabito 26 lidí, z toho 20 školáků prvního stupně. „To bylo první masové střílení, které si pamatuju. Pak byla další, například na střední škole v Parklandu na Floridě, to mi bylo sedmnáct... V USA je to bohužel časté.“

Při otázce na ostrou polarizaci americké společnosti Adsel připustí, že čím dál více lidí vidí věci „naprosto černobíle“, ale hned opět nadějně dodá, že se musí najít cesta, jak současné propasti přemostit. „Teď je mi dvacet a věřím, že naše generace by to mohla dokázat. Zavolejte znovu za dvacet let a uvidíme, zda jsem to předpověděla dobře.“

A ta Broadway, opravdu se tam vidí za dvacet let? „Divadlo miluju, ale je to velmi nejistá kariéra. Takže studuju pedagogiku a chtěla bych být knihovnicí.“ Adsel při tom nezní ani zklamaně, ani smutně. Je spokojena s tím, kým je. Včetně svých narozenin. „11. září 2001 si každý snadno pamatuje.“

Jack Henry

Jack Henry toho o světě ještě moc nevěděl, bylo mu necelých šest měsíců, když teroristé naletěli do věží Dvojčat. Narodil se 29. března 2001 v Daytonu v Ohiu. A ani si přesně nepamatuje, kdy o 11. září slyšel poprvé. Jeho rodiče si ovšem vzpomenou pokaždé. „Vždy o tom na výročí teroristického útoku hodně mluví a vzpomínají, jaké to bylo.“ Pro něho samotného začal mít ten příběh tvar a náplň na základní škole. „Každý rok jsme si to připomínali. Šli jsme ven před školu, kde měli učitelé krátké projevy, a pak jsme minutou ticha uctili oběti.“

Pro jeho rodiče je to zásadní událost jejich života. Baví se o tom s kamarády a přesně si pamatují, kde v té chvíli byli. „Táta byl v práci, máma se starala o mě, šestiměsíční dítě.“ Bydleli tehdy těsně vedle základny amerického vojenského letectva. „Máma slyšela stíhačky, celý den jí létaly nad hlavou, byla vyděšená a nevěděla, co vše se může stát.“ Jack cítí smutek, když poslouchá vzpomínky rodičů.

„Když myslíte na ty lidi, kteří raději skočili z okna, než aby uhořeli zaživa, tak je to těžké.“

Pro Jacka je ale také fascinující, když čte o příbězích lidí, kteří ve Dvojčatech měli být, ale nějakou šťastnou náhodou se zdrželi nebo nešli ten den do práce. A cítí hrdost na Ameriku. „Na to, jak lidé reagovali – záchranáři, hasiči a dobrovolníci, kteří přispěchali na pomoc.“ Podle Jacka to byl „tragický den, ale také s projevy velkého vlastenectví“. „A hrdost cítím i na to, že jsme nakonec dostali bin Ládina.“

Bezprostřední reakce Ameriky na 11. září byla podle něj „velmi dobrá, účinná a Američané k sobě měli velmi blízko“. Sám to nezažil, ale věří rodičům, když o tom tak mluví. Konec celé „války s terorem“, americký odchod z Afghánistánu, teď ovšem sledoval v médiích s velkými rozpaky. „To už moc dobře nepůsobilo, určitě ne ten chaotický odsun z Kábulu. Teď to vypadá, jako by celá válka byla zcela neúspěšná.“

Znepokojuje ho, že po úvodním semknutí společnosti, na které si pamatují jeho rodiče, on naopak už na vlastní kůži zažívá její ostré rozdělení. „Polarizace je problém, je to strašidelné. Lidé si vás okamžitě zařadí podle toho, koho jste volili. A když to není jejich volba, tak vás hned odsoudí. Překřikují vás. Je to směšné a neuvěřitelné, jak uzavření, nepřátelští někteří lidé jsou.“ Jack doufá, že těchto „křiklounů“ není většina a že převažují stále normální lidé. Na druhou stranu ale podle něj zášti přibývá. „Ale snad to může být i tím, že jak jsem starší, tak se víc bavím o politice, a tak na to i víc narážím.“ Jeho rodiče se narodili v 70. letech minulého století, po válce ve Vietnamu, a tak nemohou dobře posoudit, zda je současné rozdělení ještě větší. „Ale bavíme se tom a také o tom, jak média věci často zkreslují, jak je těžké se dobře orientovat.“

V současnosti je Jack na studijním pobytu v Evropě, v Lucemburku. Když odlétal z USA, rodiče ho na letišti doprovázeli, kam jen to šlo. „Stěžují si, jak se to změnilo. Když byli mladí, směl doprovod až k odletovým dveřím a pak jste se vrátili.“ To je ale dnes naprosto vyloučené. Jackovi to přijde normální, vůbec o tom nepřemýšlí. „Ale rodiče stále vzpomínají, jak to bývalo jednoduché a rychlé.“

Jack studuje finančnictví. Až se vrátí z Lucemburku, bude ještě dva roky pokračovat v USA a profesně by se chtěl specializovat na finanční poradenství. Chtěl by si zkusit žít uprostřed hor, takže pomýšlí na přestěhování do Colorada. Ale zároveň ho láká moře, a tak ani Floridu nevylučuje. „Doma budu ale vždycky v Ohiu, a i když budu přechodně žít někde jinde, nakonec se tam vrátím.“

Dylan Herrada

Dylan Herrada studuje počítačové vědy, ale jeho znalost těchto technologií není jediný a ani hlavní důvod, proč komunikuje výhradně přes šifrovaný software Signal. „Oni to už asi dokážou obejít, ale aspoň se snažím trochu chránit, než abych jim to usnadňoval.“ „Oni“ jsou americké tajné služby, především Národní bezpečnostní agentura (NSA), ke které je Dylan krajně podezřívavý.

Když před několika lety vyšlo najevo, že NSA překročila své pravomoce i americké zákony a po 11. září elektronicky šmírovala Američany, měla s tím agentura skončit. Ale podle Dylana to dělá dál – nevěří, že přestala. „A nevěřím ani, co se války s terorem týče, celé naší vládě.“

Dylan se na samotném začátku té války narodil. V nemocnici v Arlingtonu ve Virginii, na dohled od Pentagonu, do kterého únosci právě naletěli jedním z letadel. V nemocnici čekali příval zraněných, Dylan přišel na svět do zmatku a vzrušených chvil. Válku proti teroru ovšem nemá rád, „protože to bylo už od začátku úplně špatně“.

Jeho rodiče se domnívali, že přinejmenším první americká odpověď, úder na zázemí al-Káidy v Afghánistánu, byla správná. Ale velmi brzy, když Kongres schválil prezidentovi Georgi Bushovi možné použití síly i proti Iráku, prý pochopili, že se nechali oklamat. „A s tím, co víme dnes, už je zřejmé, že ani v Afghánistánu jsme být nemuseli a neměli. Tálibán nabídl Bushovi, že mu bin Ládina vydá, Bush to ale odmítl.“ Dostupné, ověřené informace sice Dylanovu verzi plně nepotvrzují, ale jeho přesvědčení je neochvějné. Nikdo z teroristů nebyl z Afghánistánu, většinou to byli Saúdští Arabové. „Takže už válka proti Tálibánu, který také nebyl za útok na USA zodpovědný, byla odůvodněna lží, jen jsme to využili jako záminku, abychom prosadili naše mezinárodní cíle.“

Konečné vyústění, rychlý americký odsun z Afghánistánu a bleskový návrat Tálibánu, je pro Dylana jen potvrzením, že jeho zásadní odpor proti dvacetiletému tažení proti teroru je oprávněný.

„Je ostuda, jak to dopadlo, ale bylo to nevyhnutelné. Mnozí Afghánci nevnímali vládu pod patronací Američanů jako legitimní, spíš jako protektorát.“

Dylan by chtěl věřit současnému prezidentovi Joeu Bidenovi, který vyhlásil, že s těmito válkami, kdy se Američané snažili v cizích zemích o nastolení a udržení nových vlád, je jednou provždy konec. „Ale obávám se, že to tak nebude, USA mají dlouhou historii těchto konfliktů, nevím, jestli dokážeme přestat.“

Dylana to ale vlastně už nezajímá, protože skutečnou hrozbu, horší než války, vidí jinde. „Ve srovnání s klimatickou změnou je to jedno. Jdeme vstříc klimatické katastrofě, už se můžeme jen snažit, aby dopady nebyly tak rychlé.“ Zní tak temně, fatalisticky, že je to od Američana překvapivé. Je Dylan hrdý na svou zemi? Je hrdý, že je Američan?

„Jsem hrdý na to, co by Amerika mohla být, na to, zač se už v historii postavila. Ale nejsem hrdý na to, jaká je Amerika právě teď a za čím stojí právě teď.“ Ani poslední pokus o náznak naděje na Dylanově straně příliš nezabere. Nemá jeho generace klíč k možné nápravě? „Myslím, že s tím nemůžeme mnoho dělat. Musel by se změnit celý americký systém dvou stran, který je pro společnost naprosto špatný.“ Jenže to se podle Dylana nestane. Spojené státy čeká jen větší rozštěpení.

Tawny Stinsonová

Až Tawny Stinsonová dokončí studium biologické psychologie na Tufts University v Massachusetts, zapíše se na medicínu. Je rozhodnutá, že její specializací bude neurochirurgie. A Tawny už také přesně ví, proč to všechno dělá. „Vím, že to zní podivně, možná i otřepaně, a já to ani moc často neříkám. Ale tři tisíce lidí zemřely ve stejný den, kdy jsem se narodila. A tak bych chtěla nejméně tolik lidí zachránit.“ Proto chce být doktorkou. Konkrétně neurochirurgii zvolila, protože ji „fascinuje mozek“.

Její rodiče žijí ve Virginii, kde se i ona narodila. Otec byl letec u námořního vojska. A první vjem, který si Tawny ze svého života opravdu jasně pamatuje, byl strach.

„Táta šel do Iráku a rodiče mi vysvětlovali, proč musí pryč. Ale já jsem jen brečela a brečela. Nerozuměla jsem tomu.“

Nelhali jí, řekli jí i to, že táta se nemusí vrátit. Jako malému dítěti se jí to snažili objasnit nejjednodušším způsobem. „Zlí lidé napadli naši zemi a my se musíme bránit. Táta jde bojovat se zlými lidmi.“

Nějaký čas tomu Tawny přesně takto věřila. Tak moc, že se bála všech lidí, kteří vypadali jako „ti zlí“. „Rodiče na tom nemají žádnou vinu, ale v jednu chvíli se mi dostala pod kůži islamofobie – podezřelí byli všichni, kdo se jim podobali. Tohle jsou ti, kteří nás napadli.“ Přímočaré dětské vnímání se ale postupně změnilo. Začala chápat, že tak jednoduché to vůbec není. „Dnes už s některými rozhodnutími naší vlády nesouhlasím. Nebyl to jen boj proti terorismu, sledovali jsme i jiné cíle. Určitě to platí o válce v Iráku.“

O válce, kde její otec bojoval déle než rok. Nebavili se o tom s Tawny dost na to, aby si troufala za tátu mluvit. „Jedna věc je, že šel do války, protože jeho prací prostě bylo létat u vojenského námořnictva se stíhačkou F-14. Plnil rozkazy.“ Ale zároveň Tawny odhaduje, cítí, že také „táta, který na začátku určitě věřil, že jde bránit svoji zemi, se na celou věc postupně díval trochu jinak“. Tawny opakuje, že za něho nemůže mluvit, ale je evidentní, že něco si s tátou přece jen řekli. „Mě by v jeho kůži trochu frustrovalo, že jsem to všechno, trauma války, podstoupila z důvodů, které nebyly úplně tak, jak nám říkali.“

Když teď v Afghánistánu vše skončilo, brala to jako většina Američanů. Odchod byl nevyhnutelný, ale konečný chaos Spojené státy oslabil, poškodil. Tawny ovšem věří, že současné rozčarování a rozpačitost dříve či později pominou. „Ať jde o cokoliv v mém životě, chci mít naději. Bez naděje je těžké o něco usilovat, být šťastný.“

Na jednu stranu je i ona skeptická, protože sama ještě neví, „co je třeba udělat, aby šla naše země lepším směrem“. Ale věří, že změna přijde. „Doufám, že moje generace se poučí z toho, co se stalo. A že až budeme za tuto zemi zodpovědní, neuděláme stejné chyby.“

Kamarádi, kterým se svěřila s tím, proč chce být doktorkou, jí říkají, že za oběti teroristického útoku nemá žádnou zodpovědnost. „Říkají, že nemám žádnou vinu, a to já samozřejmě vím. Kdybych se ale narodila o dvacet čtyři hodin později nebo dříve, bylo by všechno asi jinak.“ Nemůže si pomoci, cítí „s tím tragickým dnem zvláštní propojení“. Sama za sebe jej chce nějak odčinit.

Hillary O’Neillová

Pro Hillary O’Neillovou je těžké říct nahlas, že oslavuje narozeniny. „Když se právě ten den odehrálo něco tak hrozného a tragického, tak to nelze nazývat oslavou.“ Ale společně s rodiči se Hillary snaží, aby ten den byl výjimečný. Narozeninový dort mají obvykle v amerických barvách, v červené, bílé a modré. Nebo Hillařina matka zabalí dárky do papíru se zobrazením americké vlajky. „Abychom si vždy připomněli, co se ten den stalo.“ Aby si připomněli lidi, kteří odešli, když její život právě začal.

Jako na celém východním pobřeží USA bylo i v Norwalku v Connecticutu krásné ráno s modrou oblohou. V televizi v nemocnici běžela klidná, na optimistický start do nového dne zaměřená ranní show televize ABC s názvem Dobré ráno, Ameriko (Good Morning America).

„Ale pak přišel šok a strach, když to dobré ráno vystřídaly záběry na hořící Dvojčata.“ Matka později vyprávěla Hillary, když už to ona mohla pochopit a snést, o nejistotě a strachu, zda do nemocnice v Norwalku, která je čtyřicet pět minut jízdy od New Yorku, nepřivezou zraněné. Jenže těch, kteří byli „jen“ zraněni, ale přežili, nakonec tolik nebylo.

Sama Hillary nevnímá, jak se jejím rodičům změnil život. „Ale i teď občas řeknou, jak to dříve bylo jiné.“ Většinou tím myslí, že bývalo lépe, například bez bezpečnostních prohlídek na letištích. „Pro mě je to otravné, ale normální. Rodičům to připomíná, jak se jim život rozdělil na před a potom.“

Hillary se do toho neumí úplně vcítit, ale také ona má své trauma. Z Norwalku, kam chodila na základní školu, je to půl hodiny autem do městečka Newtown. V tamní škole Sandy Hook před Vánoci 2012 osamělý mladý střelec zabil dvacet žáků. „Bylo to příšerné.“ Ale ještě horší je jiná věc. „11. září bylo šokující, nepředstavitelné. Zatímco střílení v Sandy Hook sice bylo hrozné, ale nemůžu říct, že by mě to šokovalo.“ Hillary tím popisuje americkou realitu, kdy se střelba na školách stává téměř běžnou.

„Je skličující, že to musím říct, ale od dětství vyrůstáme ve světě, kde se tyto tragické násilné události dějí kolem nás opakovaně a neustále.“

Zvláštní a také spíše nepříjemnou zkušeností pro Hillary byla i pandemie covidu. „Překvapilo mě, jak špatně jsme to jako společnost a země zvládli.“ Velkou vinu přisuzuje společenskému rozdělení, kdy se lidé neshodnou ani na základních faktech, nevěří vědcům, zpochybňují úřady.

A také konec „války s terorem“, odchod z Afghánistánu, Hillary teď znovu připomněl pochyby, se kterými válku už dříve sledovala. Opět je to pro ni spíše frustrující. „Tolik výdajů, životů, vynaložené energie... Ale co se v Afghánistánu nakonec zlepšilo? Čeho jsme dosáhli?“

To vše jsou ovšem pro Hillary zároveň věci, se kterými ona a její generace ještě nemohly nic udělat. „Ale až na nás přijde řada, věřím, že to bude jiné.“ Hillary je přesvědčena, že její generace má větší odhodlání. „Věřím, že obnovíme americký smysl pro to, že jsme jedna společnost.“ Viděli své rodiče, jak přijímají něco, co se jim ve skutečnosti nelíbilo. „Avšak s tím se my nesmíříme.“ Když s něčím nesouhlasíte, musíte to podle Hillary změnit, ne se tomu poddat.