V moskevském sídle ministerstva se ten den konalo zasedání komunistické strany. Legasov na místo dorazil krátce před desátou dopoledne. Než začala schůze, od jednoho z kolegů se dozvěděl, že v jaderné elektrárně Černobyl na Ukrajině došlo k nějaké nehodě.
O havárii padla zmínka i na jednání straníků. Ministr středního strojírenství Jefim Slavskyj ale zprávě nevěnoval příliš pozornosti s tím, že řízení elektrárny spadá pod jiný úřad. "Ať už se tam stalo cokoliv, nijak to nepřeruší kupředu směřující vývoj sovětské jaderné energie," měl prohlásit Slavskyj. O zhruba dvě hodiny později, kolem poledne, se Legasov od podřízeného tohoto ministra dozvěděl, že byl ustaven do funkce vedoucího vyšetřovací komise černobylské havárie.
Osudný 26. duben 1986, kdy v jaderné elektrárně Černobyl vybuchl reaktor typu RBMK-1000, popsal sám Legasov na audionahrávkách. Ty namluvil na magnetofonový pásek dva roky po jaderné tragédii. V den své smrti.
Legasov od počátku věděl, že havárie v černobylském zařízení není žádný malicherný incident. Vedení Sovětského svazu si ale odmítalo skutečný rozsah katastrofy připustit. Devětačtyřicetiletý zkušený chemik, kapacita ve svém oboru, tak musel veřejnost na rozkaz SSSR klamat také.
"Jaká je cena lží? Ne v tom, že je považujeme za pravdu. Mnohem horší je, že když slyšíme dostatek lží, nepoznáme, co je pravda," říká jeho seriálová postava v úvodu prvního dílu minisérie Černobyl, kterou nyní vysílá televizní stanice HBO. Vůbec první scéna úspěšného seriálového počinu zachycuje Legasova právě při nahrávání audionahrávek. Pasáž o lžích je sice filmová fikce, opravdový Legasov by se ale s těmito výroky pravděpodobně ztotožnil. Nucené lhaní o skutečném rozsahu havárie ho dohnalo k sebevraždě. Zemřel 27. dubna 1988.
Vadné reaktory
O dva roky předtím, kdy se Legasov dostal do čela vyšetřovací komise, už měl za sebou úspěšnou dráhu chemika a fyzika. V profesních kruzích ho prý dokonce někteří kolegové neměli rádi kvůli tomu, jak se mu dařilo.
Rodák z ruského města Tula vystudoval fyzikální chemii, i přestože původně uvažoval, že se bude živit psaním poezie. Od toho ale nakonec upustil s tím, že jako vědec bude společnosti prospěšnější. "Nikdy se nestalo, že by na nějakou otázku neznal odpověď. Zdálo se, že ví všechno. Nestudoval proto, aby měl dobré známky, ale protože chtěl ty věci prostě znát," vzpomíná na Legasova jeho učitelka ze základní školy v dokumentu Chernobyl disaster: Valery Legasov's battle (Černobylská katastrofa: Bitva Valerije Legasova), který o něm v roce 2008 natočila ruská televize Russia Today.
Legasov působil také na Kurčatovově institutu, který se orientuje na výzkum v oblasti jaderné fyziky a chemie. Absolvoval tu i postgraduální studium a později se vypracoval na prvního zástupce ředitele.
On i někteří jeho další kolegové už před neštěstím v Černobylu vyjadřovali pochybnosti nad bezpečností reaktorů typu RBMK. Legasov vedení Sovětského svazu upozorňoval například na to, že operátoři neznali kritické chování tohoto zařízení v nestabilních podmínkách. Kritizoval také absenci krytů nad reaktory.
Na jejich výstavbě se ale nepodílel a nerozhodoval ani o tom, jestli budou uvedeny do provozu. "Po vědcích a inženýrech se ani náhodou nechtělo, aby něco schvalovali, to byla rozhodnutí vysokých státních úředníků na ministerstvech. Ti zase jednali podle pokynů strany. A vědci, včetně Legasova, byli od toho, aby rozhodnutí realizovali," říká k tomu pro deník Aktuálně.cz předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová.
Katastrofa globálních rozměrů
Podle ní to byl zřejmě Legasov, kdo díky svému výsadnímu postavení dokázal přesvědčit stranu a Kreml o vážnosti situace. Podobně vědce popisuje i zmiňovaný seriál Černobyl a ukrajinsko-americký historik Serhii Plokhy v knize Černobyl: historie jedné katastrofy, která detailně mapuje celou událost.
"Legasov si brzy uvědomil, že celý Sovětský svaz čelí katastrofě globálních rozměrů. V sázce byla budoucnost milionů lidí, pokud ne celého světa. Bez velkého váhání dal všanc své zdraví i život, aby zachránil ostatní. Stejně jako mnozí, kteří do Černobylu přišli s ním a po něm, Legasov zcela nechápal plný rozsah rizik, kterým čelil, ale pochopil je rychleji a úplněji než kdokoliv jiný," píše v knize Plokhy.
Video: Profesor Legasov vysvětluje likvidátorům, že radiace v malém množství je užitečná
Legasov situaci po jaderné havárii stejně jako někteří další pracovníci přirovnával k bojům ve druhé světové válce. Když zase poprvé viděl město Pripjať, které leží jen pár kilometrů od místa tragédie a ve kterém žili zaměstnanci elektrárny, použil příměr o Pompejích.
Přesto se z místa katastrofy nestáhl, ba naopak. "Byl všude. V prvních dnech trávil čas na 'knihovně' (ventilační komín, který po výbuchu zůstal neporušen). Bál se radiace jako všichni. Ale pokud měl mít morální právo posílat tam ostatní, musel jít příkladem," cituje Plokhy ve své knize jednoho z Legasovových kolegů z Černobylu.
Klíčová rozhodnutí
Sovětský chemik pracoval v těch nejnebezpečnějších oblastech v elektrárně, často bez dozimetru. Stál také za řadou stěžejních rozhodnutí komise. Byl to například on, kdo rozkázal, že je třeba doutnající zbytky reaktoru zasypat hlínou, pískem i olovem. Za tento krok ho přitom řada jeho kolegů kritizovala. Vedení státu také přesvědčil o nutnosti evakuace obyvatel z Pripjati.
Stejně jako mnoho dalších si i on z Černobylu odnesl vážné zdravotní problémy. Celou dobu měl přitom doma manželku a dvě děti. První příznaky nemoci začal pozorovat v létě roku 1986, kdy pracoval na rozsáhlé zprávě pro vídeňskou konferenci.
Konference v rakouské metropoli se konala čtyři měsíce po havárii a Sovětský svaz na ní předložil podrobný dokument o příčinách, průběhu a následcích tragédie Mezinárodní agentuře pro atomovou energii. Zprávu přednesl právě Legasov, který byl za text zodpovědný.
Vinu za neštěstí svedl téměř výhradně na zaměstnance elektrárny. O vadách samotného reaktoru RBMK-100 se nezmínil, kvůli čemuž ho později sužovaly výčitky svědomí. Jinak ale věřil, že svým vystoupením ve Vídni udělal pro svou zemi to nejlepší, co mohl. "Na to, jak málo času Legasovův tým měl a co všechno bylo třeba v souvislosti s havárií řešit, byla ta zpráva vynikající. Jak po vědecké stránce, tak svou otevřeností," popisuje Dana Drábová, která se s vědcem osobně setkala v roce 1987 na konferenci v běloruském městě Homel.
Vlažné přivítání
Legasova ale při návratu z Vídně čekalo velmi vlažné přivítání. Podle funkcionářů o sovětském jaderném programu vyzradil příliš mnoho. Pochvaly se nedočkal ani od kolegů z Kurčatovova institutu. Ti zase měli pocit, že je zradil.
Legasov tak nakonec kvůli černobylské havárii upadl v nemilost sovětského režimu. Stát mu například odmítl udělit čestný titul Hrdiny socialistické práce, na který byl dvakrát nominován. Vědec byl přitom přinejmenším do doby černobylské havárie přesvědčený komunista.
Současně s tím ho trápily zdravotní problémy. V roce 1987 se v nemocnici léčil z akutního radiačního syndromu. Podlomené zdraví i fakt, že ho kolegové odmítli zvolit do akademické rady Kurčatovova institutu, ho přivedly k myšlenkám na sebevraždu. V květnu 1987 se v nemocnici předávkoval prášky. Zdravotnický personál ho ale včas našel a lékaři mu vypumpovali žaludek.
Úspěšného vědce ale deprese ani pocity viny a zrady neopustily. O rok později, 27. dubna 1988, na druhé výročí černobylské katastrofy, se oběsil. Zemřel v 51 letech.
"Pravděpodobně neunesl, a ani se není moc co divit, že to, čemu věřil a čemu zasvětil život, bylo poznamenáno lhaním, arogancí a potlačováním kritiky vlastní komunistickému režimu. To ostatně nakonec vedlo až k černobylské katastrofě," říká k tragickému osudu významného chemika Dana Drábová.
