Praha - George Bush mladší je teprve třetím americkým prezidentem, který přijíždí do Prahy.
Zatímco pro Ameriku Československo a poté Česká republika nikdy nepředstavovaly země prvořadé důležitosti, naopak to neplatí.
Pro Prahu byly vztahy s USA vždy v popředí: ať byly dobré, či špatné, ať tu byla demokracie, nebo totalita. Pojďme se projít okamžiky, v nichž se v minulosti Američané a Češi potkávali.
Wilson píše Rakousku
Vše začíná u samotného zrodu Československa. Masarykovo prohlášení nezávislosti sice vyšlo 18. října v Paříži, ale je známé pod názvem Washingtonská deklarace. Podle místa, kde jej budoucí prezident sepsal.
Americký prezident Woodrow Wilson na nabídku Rakouska k příměří odpověděl nepřímou podporou československé samostatnosti, a přispěl tak k rozbití monarchie.
"Vláda Spojených států uznala, že mezi Čechoslováky a říší německou, jakož i rakousko-uherskou je stav válečný, že československá Národní rada je de facto válčící vláda, jež je vybavena náležitou autoritou řídit vojenské a politické věci Čechoslováků," napsal prezident.
Wilsona připomíná v Praze po něm pojmenované nádraží. Ovšem kdyby americký státník mohl vidět, jak hlavní železniční uzel v metropoli vypadá, patrně by se zděsil, že něco takového bylo pojmenováno právě na jeho počest.
Ovšem velká rekonstrukce právě začala...
V Praze americké uniformy neviděli
Pokud projde výstavba radarové základny v Brdech, bude to teprve podruhé, co američtí vojáci vstoupí do Čech. Poprvé a naposledy se tak stalo na začátku května 1945, kdy osvobodili západní Čechy i s Plzní.
Podle dohody dál nešli. Praha "zůstala" Sovětům, což předznamenalo průběh věcí příštích, a to rovnou na více než čtyřicet let.
Marshallův plán, program americké finanční a hospodářské pomoci evropským zemím, zničeným či oslabeným druhou světovou válkou, československá vláda na Stalinův nátlak odmítla.
Washington dokázal před tlakem Moskvy zachránit Řecko či Turecko, podařilo se zabránit vítězství komunistů ve Francii či Itálii, avšak Československo, Polsko i Maďarsko "padly".
Po únoru 1948 se z někdejšího osvoboditele a spojence stal nepřítel číslo jedna.
Propaganda psala a hovořila kupříkladu o "vrazích z Wall Streetu" nebo invazi "amerických brouků" (na přelomu čtyřicátých a padesátých let se přemnožily mandelinky a byly vydávány za biologickou zbraň USA).
Hlavní imperialistická velmoc
Jak se po čtyřicet let popisoval hlavní rival sovětského bloku, výstižně charakterizuje ukázka z knihy Současný svět, která vyšla v Praze v roce 1986.
"Hlavní imperialistická velmoc, jejíž současná vláda, která reprezentuje nejagresivnější síly vojenskoprůmyslového komplexu, ignoruje uvolňování mezinárodního napětí, dává přednost dosud nevídané militarizaci a konfrontaci se Sovětským svazem a státy socialistického společenství."
Stejně jako v roce 1948 ale nedokázaly USA zabránit ani dalšímu československému pádu v roce 1968. Srpnové invazi pěti zemí Varšavské smlouvy.
"Administrativa Lyndona Johnsona v té době už usilovala o jednání o odzbrojení se SSSR a nechtěla kvůli invazi dialog se Sověty ohrozit. Navíc Američané existenci dělící čáry mezi sférami vlivu Západu a Východu v Evropě ve skutečnosti respektovali, takže se ani vážně nezabývali myšlenkou nějaké jiné reakce než formálního odsouzení," řekl Aktuálně.cz historik Vladimír Nálevka, který se zabývá studenou válkou.
Podle něj USA zřejmě věděly, že Kreml chystá v Československu zásah. "CIA podle všeho měla informace o invazi. 20. srpna - tedy vpředvečer vpádu - Prahu opustila řada amerických občanů a diplomatů," říká Nálevka.
Mráz vanul z Bílého domu
Zdeněk Mlynář sice svou slavnou knihu nazval Mráz přichází z Kremlu, ale vůči vládnoucímu režimu vanul mrazivý vichr spíše z Bílého domu.
USA nepřistupovaly ke všem zemím východního bloku úplně stejně. Exministr zahraničí Henry Kissinger v knize svých pamětí uvedl, že Washington chtěl vstřícnějším přístupem odměňovat ty státy, které projevovaly alespoň slabé náznaky nezávislé politiky na Moskvě.
Takže prezident Richard Nixon například navštívil Rumunsko, a Polsko zase mělo velmi výhodné podmínky v rámci obchodní výměny s USA.
Československo ale po roce 1968 patřilo naopak k zemím nejvíce opovrhovaným. Američtí politici se mu vyhýbali (zatímco do samotného SSSR jezdili), horší pověst měla ve Washingtonu snad jen Německá demokratická republika.
Přispělo k tomu možná i to, že Československo ve Washingtonu oficiálně hájilo zájmy Castrovy Kuby. Ta vzhledem k americkému embargu nemohla mít v USA vlastní zastoupení, a tak požádala komunistické vedení ČSSR o zřízení zájmové kanceláře na naší ambasádě.
Ku Klux Klan v televizi
A jak to tehdy vypadalo před budovou amerického velvyslanectví na pražské Malé Straně? Nepřetržitě ji střežily policejní hlídky z protějšího domu, vše se nahrávalo a natáčelo.
Československá televize v této době s oblibou vysílala dokumenty o Ku Klux Klanu a zločinnosti v ulicích amerických měst.
Ale kyvadlo už se pomalu připravovalo k dalšímu vychýlení na opačnou stranu. Na konci osmdesátých let připravil režimu šok disident Stanislav Devátý, který požádal o registraci hnutí SPUSA (Společnost přátel USA) jakožto odpovědi na oficiální SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství).
Sametová revoluce přinesla obrat a nové Československo se ve své orientaci otočilo o 180 stupňů z východu na západ. A Američané to považovali za svůj úspěch, za jeden z kamínků v mozaice vítězně vybojované studené války.
Havlův sukces z Kongresu
Václav Havel zavítal několik měsíců po revoluci do amerického Kongresu, kde jeho projev zákonodárci celkem jedenadvacetkrát přerušili bouřlivým potleskem.
Havel zůstal dodnes v USA velmi ceněným a známým politikem. A to přesto, že dobré vztahy s Washingtonem prosazuje v ČR především Občanská demokratická strana, jejíž špičky Havlovi už léta nemohou přijít na jméno.
V listopadu roku 1990 přijel jako první americký prezident do Prahy George Bush starší. V posttotalitní atmosféře optimismu a úlevy se mu dostalo spontánně vřelého přijetí, na Václavském náměstí rozezněl symbolický zvon svobody.
O zábavu se postarala republikánská strana Miroslava Sládka, která na náměstí přišla s transparentem Republikáni vítají republikána George Bushe.
Jeho nástupce Bill Clinton se objevil v Praze tři roky poté. V jazzovém klubu Reduta na Národní třídě si zahrál na saxofon Summertime a My Funny Valentine, o kus dál na téže ulici přednesl projev k byznysmenům a finančníkům v obchodním domě K-Mart (dříve Máj, nyní Tesco).
S Václavem Havlem poseděl nad pivem v hostinci U Zlatého tygra, kam léta chodil spisovatel Bohumil Hrabal.
Šéfky diplomacie vědí o Češích hodně
S Českou republikou jsou spojené i obě americké ministryně zahraničí, byť každá jinak. Clintonova šéfka diplomacie Madeleine Albrightová se v Čechách narodila a česky stále umí.
Bushova ministryně Condoleezza Riceová byla žákyní Josefa Korbela, otce Madeleine Albrightové. Jako politoložka se specializovala na východní Evropu a napsala knihu "Československá armáda a Sovětský svaz: 1948 až 1983."
I česko-americké polistopadové vztahy ale zasáhly problémy. Jen několik týdnů po vstupu do NATO v roce 1999 začalo bombardování Srbska s cílem vytlačit armádu Slobodana Miloševiče z Kosova.
Sociálnědemokratická vláda Miloše Zemana útok nepodpořila, ale neodvážila se ho v alianci vetovat.
Kritiku česky hovořící šéfky americké diplomacie Madeleine Albrightové si vysloužil český ministr Jan Kavan za takzvanou Česko-řeckou iniciativu, která měla bombardování a boje ukončit.
Dobové komentáře v novinách se pozastavovaly také nad místem, kde iniciativu zveřejnil. Stalo se to v Pekingu, kde byl na oficiální návštěvě.
Česká podpora-nepodpora USA v Iráku
Čtyři roky nato Česká republika reagovala maximálně nečitelně na americkou invazi do Iráku. Zatímco Evropa se rozdělila na jasné příznivce a odpůrce Bushova kroku, stanovisko Prahy zůstalo otevřené různým interpretacím.
Prezident Václav Klaus byl jednoznačně proti, což vyvrcholilo jeho široce medializovanou hádkou s tehdejším velvyslancem USA v Praze Craigem Stapletonem.
Premiér Vladimír Špidla k Iráku mlčel, zatímco ministr zahraničí Cyril Svoboda zase naznačoval, že invazi podporuje.
Irák se promítl i do první návštěvy George Bushe mladšího v Praze. Přijel na konci roku 2002 na summit Severoatlantické aliance, který se právě kvůli rozdílným názorům mezi Američany a některými Evropany na tehdy již vážně zvažovaný zásah proti Iráku odehrával v napjaté atmosféře.
Většinu Čechů ale víc zajímá zrušení víz do USA, které zatím američtí představitele pouze slibují. Řekneme-li ano radaru, budeme jezdit za oceán bez víz?
Možná i o tom bude v úterý hovořit v Praze George Bush mladší. Ale to ještě není historie, to se teprve stane příští týden.
