Pokud navštívíte stoletého Miroslava Zikmunda v jeho zlínské vile, na pečlivě upravené zahradě se bezděčně rozhlížíte po "studánce s živou vodou".
Žádná taková není. Neuvěřitelně svěží muž má ale vlastní recept na dlouhověkost: přijímá pozvání na společenské akce, sedí nad rukopisy, odpovídá na telefonáty a dle možností a sil stále pracuje na své rozlehlé zahradě. V nadsázce říká, že když už mu to nad rukopisy nemyslí, jde za svými kamarády, kteří jej nikdy neodmítnou: kosou, hráběmi, lopatou, krumpáčem a vidlemi…
"Nikdy bych nevěřil, že Miroslavu Zikmundovi je 100 let," říká mladý moderátor Daniel Stach z České televize, který nedávno s cestovatelem natočil hodinový rozhovor do pořadu Hyde Park Civilizace. "Natáčeli jsme v jeho vile a on si pro nějakou knížku, kterou nám chtěl ukázat, vyběhl po schodech do prvního patra a hned zase seběhl. Ve své rozsáhlé knihovně i archivu vždy přesně věděl, kde co má. Ohromil mě precizním formulováním myšlenek, to mě úplně dostalo. A byl až neuvěřitelně milý, lidský," dodává Stach.
Když Miroslavu Zikmundovi autor těchto řádek loni v srpnu volal, stěžoval si zprvu na pooperační komplikace a skutečnost, že rozhovory už dává jen zřídka. Avšak již po pár minutách opět mluvila osobnost překypující energií a sarkasmem. "Zajímá vás, co jsem dělal v den sovětské okupace Československa 21. srpna 1968? Tak to je něco jiného, ptejte se," prohlásil tehdy slavný cestovatel.
Nejmilejší uznání od masajů Sanbonangy a Kimatareho
Miroslav Zikmund ani jeho celoživotní kamarád Jiří Hanzelka (zemřel 15. února 2003) si nikdy nepotrpěli na uznání, oficiální poděkování nebo jiná světská pozlátka. Jejich popularita si přitom nezadala se slávou filmových hvězd.
"Co mně v životě dalo cestování? Když člověk cestuje, pozná sám sebe. Je to nastavené zrcadlo. Naučili jsme se skromnosti. Rychle zjistíte, že chodit s nosem nahoru se nevyplácí," prohlásil Zikmund před deseti lety v rozhovoru pro list Mladá fronta Dnes (MfD).
Miroslav Zikmund: ekonom, cestovatel, spisovatel i fotograf
- Narodil se 14. února 1919, maturoval v Plzni na Masarykově čs. reálném gymnáziu. Po mobilizaci v roce 1938 poznal na Vysoké škole obchodní Jiřího Hanzelku. Poté, co nacisté uzavřeli vysoké školy, pracoval na plzeňských jatkách, pak jako bilanční úředník.
- Přátelství s Jiřím Hanzelkou krystalizovalo za nacistické okupace v pečlivou teoretickou i jazykovou přípravu na cestu do Afriky a Latinské Ameriky, kam se také po absolutoriu na vysoké škole v roce 1947 vydali. Návrat v roce 1951 byl ovšem návratem do zcela jiné země. "Stáli jsme s Jirkou 1. května v Praze na Můstku a na nás se valily stovky obrovitých obrazů Marxe, Engelse, Lenina a Gottwalda - šel z toho až mráz po zádech," vzpomíná cestovatel.
- Zcestoval 112 zemí a teritorií Evropy, Afriky, Latinské Ameriky, Asie či Austrálie. Je autorem či spoluautorem 18 cestopisů ve 143 vydáních o celkovém nákladu 6 524 796 výtisků, 4 celovečerních filmů a 147 filmových dokumentárních reportáží. Jeho cestopisy (dnes sběratelsky ceněné) vyšly ve 42 zemích v milionových nákladech.
- S Jiřím Hanzelkou sepsali čtyři zvláštní zprávy-studie (o západním Irianu, Indonésii, Japonsku a Sovětském svazu), v nichž s mnohaletým předstihem předpověděli vývoj těchto zemí. Ta o SSSR z roku 1964 se ale rovnala "sebevraždě". Cestovatelé v této analýze předpověděli, že tehdejší politicko-ekonomický systém "sovětského impéria" je odsouzen k zániku.
- Po okupaci vojsky států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vystupoval ve zlínském rozhlasovém studiu v programu - v ruštině - adresovaném sovětskému vůdci Brežněvovi a jeho kamarile, v němž vyzval k okamžitému odchodu intervenujících jednotek.
- Za "normalizace" byl nucen postupně rozprodat fotografickou a filmovou výstroj i část své knihovny. Dřívější práci mu nahrazovalo uspořádání osobního archivu, věnoval se také genealogii svého rodu.
- Znovu publikovat, vědecky pracovat a cestovat mohl až po pádu komunistického režimu v listopadu 1989.
Před časem se pak redakci Aktuálně.cz slavný cestovatel přiznal, že si nejvíc váží jednoho ocenění, které nebylo oficiálním vyznamenáním z rukou politiků nebo institucí. "Když jsme s Jirkou v lednu 1948 vystoupili na Kilimandžáro, dva masajští průvodci Sanbonanga a Kimatare nám upletli z tamních protěží věnce vítězství. To pro nás bylo, i z dnešního pohledu, obrovské vyznamenání. Navíc bylo první," prohlásil.
Prezident Václav Havel pak oba cestovatele v roce 1999 ocenil medailí Za zásluhy. Tohle uznání je dnes v Zikmundově žebříčku hned na druhém místě za masajskými věnci z kilimandžárských protěží.
Když vzpomíná, mluví a jedná i za svého životního parťáka Jiřího Hanzelku. "Dělám to tak, jak jsme byli zvyklí v našem zaběhnutém 'duálu'. O každé stránce jsme diskutovali a občas si přitom i vjeli do vlasů," svěřil se autorovi těchto řádků.
Hanzelka zachránil Zikmundovi dvakrát život. Poprvé, když opilému pilotovi přepnul nad pralesem na poslední chvíli prázdnou nádrž benzinu na tu záložní plnou, čímž motor znovu zabral. Podruhé, když Zikmund mizel v bažině a on ho z ní vytáhl.
Obavy z netolerance, nacionalismu a korupce
Značka Hanzelka a Zikmund "H+Z" byla ve své době mimořádně populární. Přispěly k tomu pravidelné rozhlasové reportáže z první cestovatelské mise do Afriky a Latinské Ameriky na konci čtyřicátých let minulého století, kdy rozhlas po tři roky obden vysílal reportáž a často vycházely i články v novinách.
"Lidé nás poslouchali. Jeden pán nám napsal do Bolívie dopis: Chlapi, už s tím přestaňte! Stará vás poslouchá, místo aby dělala večeři. I tak se rodila značka Hanzelka a Zikmund," dává k dobrému stoletý jubilant.
V době internetových vyhledávačů nemá smysl uvádět výčet zásluh, objevů či myšlenek Miroslava Zikmunda, vždy těsně spojeného s jeho dlouholetým parťákem Jiřím Hanzelkou.
O jejich myšlenkovém propojení svědčí kromě toho stále aktuální témata, jimž se oba ve svých dílech, reportážích či rozhovorech věnovali. A Zikmund vlastně stále věnuje: toleranci a nacionalismu. Oba podle jeho slov viděli na svých cestách až příliš utrpení, které vyvěralo z netolerance, nacionalismu a korupce.
Na mnohých jejich cestopisech (nemluvě o Zvláštní zprávě č. 4, která už v šedesátých letech minulého století předpovídala konec sovětského impéria) se tak ani po desetiletích nemusí měnit ani čárka. Buď problémy krajin či kontinentů, které Zikmund s Hanzelkou navštívili a varovali před krizemi, přetrvávají, anebo jsou zdevastované k nepoznání.
"Lidské utrpení vyplývá téměř vždy z nedostatku tolerance," řekl autorovi tohoto článku Jiří Hanzelka nedlouho před svou smrtí v roce 2003. "Lidé jsou nepoučitelní. Trápí mě to stále víc. Například to, jak cílevědomě ničí netolerancí, obžerstvím, nadbytkem, plýtváním a rozhazovačností tuto jedinečnou planetu," dodává jeho nyní stoletý kolega Miroslav Zikmund. Turistický průmysl a stále častěji i konflikty ničí podle něj Afriku, kterou pouhé dva roky po druhé světové válce projeli s Hanzelkou křížem krážem, a přesto se cítili bezpečně.
"Nikdo nás neohrožoval ani v nejodlehlejších koutech. Dnes ovšem po naší tehdejší trase z Casablanky do Kapského Města už nikdo neprojede, všude tam jde o život kvůli netoleranci, korupci a nacionalismu. Rozvrat je i v Iráku, který jsme s Jirkou v roce 1960 procestovali od Kurdistánu přes Bagdád až po Basru. Například Bagdád - to zní až neuvěřitelně - byl charismatické a absolutně bezpečné město, po němž jste se mohli bez nejmenších obav toulat v kteroukoliv denní či noční dobu. Osud Iráku se Africe velmi podobá," srovnává Zikmund.
V čem jsou lovci lebek modernější než my?
Cestovatel a dávný obdivovatel Spojených států (nebýt světové války, získal by v USA prospěchové stipendium na univerzitě) dnes "trpí zklamáním z Ameriky". A také z toho, "jak jsou plundrovány země, které jsme s Jirkou poznali. Byly svébytné a hrdé. Například v Burundi, kterou jsme zažili jako ráj, vypukla za pár desítek let strašná apokalypsa," vypráví.
Milý dárek od Miroslava Zikmunda - věnování do "jeho" Afriky
- S Miroslavem Zikmundem to nebývá vždy lehké. Nezvonil jsem sice u jeho dveří poprvé, stačilo ale, abych cestou z Prahy do Zlína před více než deseti lety zmeškal pět minut, a už mě ve dveřích své vily vítal s pozdviženým obočím a výčitkou: "Máte zpoždění." Okamžitě mě polil stud z neprofesionality. Během rozhovoru mi to už ale ani náznakem nepřipomenul - i tohle patří k cestovatelově úrovni. Trpělivě mě pak provázel kontinenty, které s "životním parťákem Jirkou Hanzelkou" procestoval, takže mě málo vídaný vypravěč vtáhl do dobrodružství, které oni tehdy prožívali. Dnes velmi ceněné a poučné cestopisy se značkou "H+Z" se čtou se zatajeným dechem, obdiv sklízejí i fotografie, z nichž by mnohé (zejména portréty původních obyvatel) uspěly v prestižních soutěžích.
- Miroslav Zikmund překvapuje fenomenální pamětí, stejně jako schopností analyzovat příčiny úpadku a devastace krajin, které bývaly rájem a už jen těžko kdy budou. Stačilo, aby se v tehdejším rozhovoru odkázal na nějakou knížku a okamžitě věděl, kde ji ve své v knihovně s mnoha tisíci svazky hledat.
- Listovali jsme Afrikou snů a skutečností (vyšla v Orbisu v roce 1954), kterou jsem si přivezl k podpisu, a Miroslav Zikmund se jen tak mimochodem zeptal na rok mého narození, načež s úsměvem napsal: "Janu Gazdíkovi, který je tak mlád jako tahle Afrika. Miroslav Zikmund, Zlín 17. 4. 2007". A je to ten nejmilejší dárek po úvodním napomenutí kvůli mé nedochvilnosti.
Muž, který zažil důsledky většiny zlomových událostí minulého i nynějšího století, připomíná ještě jeden znepokojivý fenomén vyspělých civilizací: aroganci, podceňování a někdy i barbarské jednání s původními či přírodními národy.
"Třeba ekvádorští lovci lebek jsou sice negramotní, ale neuvěřitelně inteligentní. Mají úctyhodnou vnitřní kulturu. A možná jsou v lecčems modernější, například v krásných vztazích plných vzájemného respektu rodičů k dětem i dětí k rodičům. Totéž se týká Aboriginců, tedy původních obyvatel Austrálie. Přežívají i v situacích, v nichž by Evropan zakrátko zemřel. Kdyby západní civilizace nepodceňovaly ty 'zaostalé', tak bychom možná nebyli svědky takových tragédií jako v Iráku, Afghánistánu či Africe," domnívá se cestovatel.
Zikmund, jenž se ve svých analýzách mýlil jen zřídka, dodává ještě jeden zajímavý postřeh: "Afričané se snaží napodobit svět bílých a bohatých. Zapomínají, že ti ale také makají," tvrdí.
Co ti dva dokázali, si uvědomíme až později, říká Stach
Češi sice podle moderátora a novináře Daniela Stacha vědí, koho v Miroslavu Zikmundovi mají, ale nedokážou si ho vážit tolik, jak by si zasluhoval. Myslí tím samozřejmě i Jiřího Hanzelku. "Tahle dvojice patří ke světovým osobnostem. Co vše jen ti dva dokázali ovlivnit a jaký život prožili, si zřejmě uvědomíme až později," míní Stach.
Již zmíněnou Zvláštní zprávu č. 4 (kritická studie o hospodářském a sociálním rozvratu východních oblastí SSSR, vypracovaná oběma cestovateli v roce 1964 - pozn. red.) považuje v díle Hanzelky a Zikmunda za naprosto zásadní a možná vůbec nejdůležitější. "Jde o unikátní knihu, svědectví, o geniální analýzu sovětského impéria mnoho let před jeho rozpadem a nedlouho před okupací Československa. Tuhle knihu by měl každý znát," domnívá se mladý moderátor.
Daniela Stacha by proto velmi zajímalo, jakou změnu by cestovatel zaznamenal a jaké svědectví by o tom podal, pokud by mohl v současnosti navštívit stejná místa v bývalém Sovětském svazu jako v 60. letech minulého století. Zdraví stoleté cestovatelské legendy to ale pravděpodobně již nedovolí.
V čem spočívá jedinečnost osobnosti?
A co vlastně autorovi těchto řádek odpověděl Miroslav Zikmund loni v srpnu na v úvodu zmíněnou otázku, kde byl a co dělal v den okupace Československa 21. srpna 1968?
"Zrovna jsem se tehdy vrátil z dovolené v Jugoslávii. Ani tam se nešlo vyhnout diskusím o pražském jaru, politice a vůbec poměrech u nás doma. A já jsem tenkrát své kamarády a kamarádky naivně přesvědčoval, že Sověti si nikdy nedovolí vojensky obsadit Československo, protože by to byl jejich politický hrob. Jenomže jsme přijeli domů a dvě hodiny nato volal kamarád Pavel Pavlištík: 'Zapni si rádio - už jsou tady.' Bylo to pro mě životní a velmi tragické ponaučení z toho, jak jsem hloupý, nepředvídavý. Že jsem vylučoval sovětskou agresi," prohlásil
"S Jiřím Hanzelkou jsme přitom neměli o poměrech v Sovětském svazu velké iluze. V tu chvíli jsem si ale připadal nesmírně trapně: vůči sobě a zejména vůči přátelům, které jsem v té Jugoslávii přesvědčoval, že nás Sověti nikdy nenapadnou. Jenomže Sovětský svaz byl nevyzpytatelným režimem. Do puntíku se nám potvrdilo konstatování z úvodu naší Zvláštní zprávy č. 4: 'Začal nám mnohde na sovětském Dálném východě a na východní Sibiři tok denního života připadat jako obrovský, mocný automobil, jehož řidič jednou nohou šlape na plyn až k podlaze a druhou nohou - na brzdu. Současně!'," uzavřela loni své vzpomínání na srpen 1968 cestovatelská legenda, která v tomto týdnu oslaví 100 let života.
Video: Jsem pose*a, sedm měsíců jsem se bál, píchl jsem 37krát, říká cestovatel Tadeáš Šíma, který na kole projel Afriku
