Aktuálně.cz: Kde se vzal nápad, že vydražíte samoobsluhu?
Anna Wertheimová: Tehdy jsem tu už rok dělala vedoucí. Jednou jsem se takhle v obchodě dala do řeči s úplně cizím pánem a on asi z toho povídání zjistil, že obchodu rozumím. A tak se mě zeptal, jestli nechci zkusit tu privatizaci. Já na to, že na takovou věc nemám prostředky. Já, ženská se dvěma dětma - kde bych na to vzala? No ale on pak přišel, složil mi tu sto tisíc a řekl, ať jdu do aukce.
A vy jste ho skutečně neznala?
Vůbec ne. Dokonce ani tehdy, když mi přinesl ty peníze. Přitom nechtěl žádný podpis, žádné dobrozdání. Později mi s penězi pomohl ještě jednou. To už jsme se domlouvali na nějakých procentech a splátkách. Teprve tehdy jsem se dozvěděla, že za první republiky měl sám obchod, ale byly tam nějaké nesrovnalosti, zavřeli ho a opustila ho rodina, takže neměl nikoho a ve mně viděl jakoby vlastní dceru.
A šli jste spolu do aukce...
Víte, já v životě žádnou aukci neviděla. Proto jsem mu taky tenkrát řekla, aby šel se mnou a nějak mě tam dirigoval. Začala jsem mu pak říkat kouzelný dědeček, protože mě tehdy úplně nastartoval, abych začala podnikat, abych měla vůbec chuť s tím začít.
Na kolik vás tehdy prodejna vyšla?
Dva miliony a 350 tisíc. To byly tehdy obrovské peníze. Banka mi nechtěla dát úvěr. Byl by to prý malý úvěr, a oni že čekají velkou privatizaci. Tak mě poslali do spořitelny a tam po mně zase chtěli, abych ručila majetkem. Jenže já žádnou nemovitost neměla. Oni tehdy nevěděli, že se může zastavit i ta kupovaná nemovitost. Když jim to poradil můj syn, který studoval ekonomickou školu, tak na to přistoupili a peníze mi půjčili. Ale jinak mi připadalo, že vůbec nevědí, jak tu privatizaci vlastně dělat.
Jak vysoký jste tehdy splácela úrok?
Devatenáct procent, to byla bomba. Čtyři roky jsem pak neměla dovolenou. Dělali jsme sedm dní v týdnu, soboty, neděle, pořád. Ale nakonec bylo splaceno. Jenže na to zase doplatilo moje manželství. Když se do toho holt opřete, tak zas trpí rodina.
Na druhou stranu, obchodu se dařilo…
Dařilo, ale rozjezd taky chvíli trval. Všechno zařízení jsme museli vyměnit za nové. Za komunismu do toho Potraviny nedávaly žádné velké investice. Důležité taky bylo převychovat prodavačky. Ony byly totiž z dřívějška zvyklé, že pánem je prodavač, a ne zákazník. Jednu dobu jsem tu takhle mívala i holky z učňáku, které jsem v chování k zákazníkům zaučovala. Ale pak se mi různě rozutekly.
Co se týče lidí, co k nám chodili nakupovat, tak bylo ze začátku vidět, že nám moc nevěří a sledují nás ostražitě. Museli jsme si je získávat. Takže jsme třeba pořádali nákupní akce a podobně. Pak nám tu ale začali opravovat silnici a zákazníci byli rázem fuč.
Jak jste to tehdy ustála? Nechtělo se vám s podnikáním třeba skončit?
Cestu tu opravovali nějakých 14 měsíců, přitom ke krámu se nedalo ani pořádně dojít. Ale lidi nám nakonec zůstali věrní. A to se tu stavělo ještě jednou a v roce 2002 přišly povodně. Skončit ani nešlo. Splácela jsem půjčky a taky jsem obchod brala jako zajištění pro syny. Kdyby náhodou nesehnali práci, tak je to mohlo živit. A navíc, dělala jsem tu celý život a dělat pro někoho jiného se mi nechtělo.
Kdy se vám dařilo nejvíc?
Určitě v devadesátých letech - dokud nepřišly supermarkety. V té době se daly vydělat slušné peníze. Tehdy jsme taky prodejnu rozšířili o sklady. Taky jsme zkoušeli prodávat třeba nádobí nebo oblečení, ale obchodně se to nechytalo. Zkrátka, zůstalo to jako potraviny, protože ty já umím. Snad to můžu za ty roky takhle říct.
Jak se dnes vypořádáváte s konkurencí řetězců nebo vietnamských večerek?
Dnes už je to v podstatě o tom, že přežíváme. Už několik let jsme pod franšízou ENAPO. Dělají pro nás letáky, chystají akce, dokážou kontaktovat výrobce, aby měli přijatelné ceny. To je dnes jediná cesta, jak se na tomhle trhu udržet.
Tady jsou lidi naučení, že v šest hodin prostě zavřu a přijdou ke mně zase ráno. Starší klienti jsou navyklí chodit do obchodu přes den a vietnamské večerky tady v okolí je ani neberou. V supermarketu je zase neosobní prostředí. Prodavačky si tam telefonují, nevěnují se zákazníkovi. Tady když byli třeba na Vánoce, tak jsme si podali ruce a popřáli si třeba všechno dobré. Tohle lidi chtějí.
Pracuje tu s vámi mladší syn. Kdy po vás podnik převezme?
On tu se mnou je v podstatě od začátku privatizace. Starší syn mi zase pomáhá tím, že má firmu na daňové poradenství. Vladimír už prodejnu nenápadně přebírá. Já už tady takříkajíc hraju druhé housle. Teď už spíš řeším jenom zaměstnanecké věci, ale všechny kontakty se zákazníky přes internet, to už je dneska na něm.
Chystáte knížku o vlastní privatizaci. O čem bude?
Když je teď to výročí, tak jsem si řekla, že s pomocí známé sestavím knihu o tom, jak to tu celé roky vedeme. Řekla jsem si, že si nechám objednat tak 200 výtisků pro zákazníky nebo rodinu. Pak mě ale oslovil šéf naší franšízy pan Horák a nabídl, že těch knížek nechá udělat pět tisíc. Chce to distribuovat po všech prodejnách ENAPO jako inspiraci pro ostatní. Aby lidi viděli, že se dá obchod udržet i v té naší velikosti.
Máte zkušenost 25 let podnikání. Co vás nejvíc trápí ve vašem byznysu v současnosti?
Dneska to jsou hlavně všechny připravované vyhlášky, které se týkají podnikatelů. Navíc elektronická evidence tržeb nás bude stát velké peníze. Musíme koupit veškeré zařízení. Dodneška nám přitom všechno vyhovovalo a teď budeme muset pořídit vše nové.
Na závěr se zeptáme nastupujícího majitele Vladimíra Wertheima. Myslíte si, že se vaše samoobsluha udrží třeba dalších 25 let?
Když to člověk dělá dobře, tak můžete provozovat obchod i v tom našem formátu. Záleží jenom na tom, jak oslovíte cílového zákazníka.
Další příběhy malé privatizace čtěte na webu Hospodářských novin.
