Pohledem analytika - I přes "řeckou" nervozitu posledních dnů se zdá, že americké akciové indexy dokážou i v dubnu uzavřít v kladných číslech. Jen v USA se index S&P500 dostal nad hranici 1 200 bodů, kde se naposledy pohyboval v září 2008, před pádem banky Lehman Brothers.
Na finanční trhy se již v minulém roce vrátila důvěra, která se se zpožděním začala promítat také do reálné ekonomiky. To je patrné především na situaci ve Spojených státech.
Viditelným zlepšením ale prochází i Evropa. Díky tomu v poslední době obchodníci již neřeší otázku, jestli oživení vůbec přijde, ale jak robustní ve skutečnosti bude.
Současné zotavování je však jiné než všechny ostatní a není vůbec jisté, zda nebude vystřídáno novými problémy. Jeho odlišnost je dána charakterem krize. Ta totiž velmi tvrdě zasáhla samotné srdce každé z ekonomik - bankovní sektor.
Přebytek likvidity
Návratu důvěry na finanční trhy by nemohlo být nikdy dosaženo, nebýt agresivní měnové politiky centrálních bank. Ta vedla k prudkému snížení úrokových sazeb, které klesaly pouze za cenu vytvoření masivního přebytku likvidity ve finančním systému.
Ten byl tak velký, že se přes veškeré problémy získat likvidní aktiva zvýšil během čtvrtého čtvrtletí roku 2008 objem volných rezerv amerických komerčních bank z 55 na 900 miliard dolarů a v průběhu roku 2009 pak až na 1 200 miliard. Právě to byl důsledek razantního zvýšení peněžní nabídky, který v sobě reflektuje i růst peněžního agregátu M2, jež rostl se začátkem roku 2009 meziročně o více než 10 %.
Dostatek nových peněz následně tlačil na snížení krátkodobých i dlouhodobých úrokových sazeb, což ulevilo všem dlužníkům a častokrát bezcenné (toxické) cenné papíry začaly opět získávat na ceně.
Jedním z takových dlužníků byly také vlády, které si díky agresivní měnové politice mohly začít půjčovat více a levněji než kdykoli předtím. Možnost získání levných úvěrů nevytvářela téměř žádný tlak na razantní škrty ve vládních výdajích, a protože příjmy prudce klesly, řešení následků krize prostřednictvím vyšších deficitů bylo až příliš lákavé na to, aby vyššího zadlužování nebylo využito.
Konec úvěrové expanze
Tento přebytek likvidity se však v poslední době začíná pozvolna ztenčovat. Jen v USA peněžní nabídka od poloviny roku 2009 téměř neroste a začátkem roku 2010 kleslo meziroční tempo růstu M2 na pouhých 1,5 %.
Očekávat její růst v podobné míře, jako bylo zvykem před vypuknutím krize, přitom ani při nejlepší vůli nelze. Nemá ji totiž kdo zvyšovat.
Centrální banky již s dodáváním likvidity na trh přestaly a nyní naopak začínají uvažovat o jejím postupném stahování.
Nefunguje ale ani tradiční kanál, kterým nové peníze vstupují do ekonomiky, a to úvěrová expanze. Objem úvěrů spotřebitelům a firmám v americkém bankovním sektoru vytrvale klesá od konce roku 2008 a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se tento trend měl v blízké době přesvědčivě otočit.
Banky jsou opatrné s poskytováním nových úvěrů nejen kvůli nekvalitním aktivům, které stále drží ve svých knihách, ale především proto, že v situaci, kdy jsou úrokové sazby téměř na nule, je každý nový úvěr velmi rizikový. Jakmile totiž začnou sazby znovu stoupat, řada dlužníků by se mohla dostat do problémů se splácením.
Je proto paradoxem, že k tomu, aby mohly začít banky opět úvěrovat, bude třeba nastavit „normální" výši úrokových měr. Jejich růst ale zároveň ty samé banky může velmi poškodit. Ve svých knihách totiž stále drží spoustu nekvalitních půjček, které jsou dědictvím let minulých, kdy světem vládla úvěrová expanze stimulována rekordně nízkými sazbami.
Kdo plave nahý, to se pozná až při odlivu
S tím jak se přebytek likvidity ve finančním systému ztenčuje, začínají banky a ostatní finanční instituce daleko více rozlišovat, komu tyto finanční prostředky zapůjčí. Že se tak děje již nyní, je patrné z vývoje výnosů ze státních dluhopisů rizikovějších zemí.
Pohledem analytika
Nejviditelnějším příkladem je Řecko, které si nyní musí půjčovat za rekordních 9 %. Ještě loni v září přitom výnosy z desetiletých řeckých státních dluhopisů byly poloviční. V jeho stínu se však skrývají i další státy a podobného procesu jsme svědky na trhu s dluhopisy již od začátku roku.
Netýká se přitom pouze menších rizikových zemí, ale například i dluhopisů Velké Británie, nebo Spojených států, jejichž výnosy v minulých měsících vzrostly o více než čtvrt procentního bodu. Další zmenšování polštáře nadbytečné likvidity tedy prodražuje financování států, což může dostat do problémů zejména ty vlády, které se rozhodly hledat odpověď na krizi zvýšením svých deficitů.
Protože byla takových vlád většina, rozhodně není radno brát na lehkou váhu nedávné varování profesora Harvardské Univerzity Kennetha Rogoffa. Podle něj byla dosud většina bankovních krizí následována několika státními bankroty a Řecko je zatím pouze začátek.
Aby nezbankrotovala, řada států proto bude nucena do budoucna utahovat opasky, což dvojnásob platí o těch, jejichž dluhopisy nejsou zrovna synonymem pro bezpečný přístav v dobách nejistoty. Dobrá nálada, která na trzích zatím stále panuje, pak může být rázem zapomenuta, protože tento proces nebude bezbolestný.
Jak kdysi vtipně poznamenal Warren Buffett: "Kdo plave nahý, to se pozná až při odlivu". A odliv zdá se pomalu přichází.
| Jaroslav Brychta autor je analytikem společnosti X-Trade Brokers |
