Známky patří k alternativním investicím podobně jako mince, výtvarné umění nebo třeba veteráni. Jejich zhodnocení je za posledních deset let v desítkách i stovkách procent a zájem o ně roste. Češi se podle expertů v poslední době vrací ke sběratelství, které bylo tolik oblíbené v prvních letech Československa.
V porovnání s první republikou ale mají ještě co dohánět. Tehdy měla album známek snad každá dobře zaopatřená rodina. Dnes se ovšem Česko může pochlubit dvěma "nej".
V českých rukách se nachází nejznámější známka světa - modrý Mauricius v hodnotě 85 milionů korun, kterou koupil neznámý investor z Prahy.
A jako jediná země ze střední a východní Evropy má svého zástupce v nejprestižnějším filatelistickém klubu světa v Monte Carlu. Jeho členové jsou například anglická královna Alžběta nebo monacký kníže Albert. Tomáš Mádl se do klubu dostal i proto, že se snaží popularizovat hlavní aspekty filatelie na veřejnosti.
V nej klubu jste, nechtěl byste k tomu ještě Mauricia?
Chtěl, stejně jako všichni filatelisté, a možná i nefilatelisté, na světě. Vždyť kdo by nechtěl třeba svatý grál nebo Monu Lisu, to jsou srovnatelné fenomény. Ale bude to těžké. Na světovém trhu jsou jen dva obchodovatelné exempláře, ostatní z celkem 12 jsou v muzeích či v British Royal Collection. Pokud by ten "náš" byl jednou od českého majitele k mání, jsem připraven na jednání. Bylo by dobré, kdyby tato legendární známka zůstala v českém kulturním prostoru.
V posledních letech se na filatelistickém trhu v Česku obchodovalo za 300 až 400 milionů korun ročně. Jak si stojíme v porovnání s ostatními zeměmi?
Češi jsou celkem aktivní filatelisté. Ale navzdory tomu, že jsou na našem území nejdražší známky světa a stamilionové sbírky, tak jsme v celkovém porovnání zatím chudší příbuzní rozvinutých filatelistických komunit typu Švýcarska, Itálie, Německa, USA a dalších velkých států. V minulosti jsme byli na špičce, elity první republiky - bankéři, politici, lékaři, podnikatelé - měly ve sbírkách velké bohatství, dostávaly se sem nejlepší známky z celého světa. Bohužel tři čtvrtiny těchto sbírek zmizely před nacisty a pak před komunisty v zahraničí. Právě známka totiž v problematické době nejlépe koncentruje hodnotu, je nejméně nápadná a nejvíce mobilní.
Aktivních filatelistů je u nás zhruba deset tisíc. Kdo sbírá známky?
Buď jsou to lidé, které to chytlo už v dětství a je to jejich koníček, jenž se časem mohl, třeba stejně jako u mě, prolnout zároveň s byznysem. Pak jsou to lidé, kteří vydělali peníze, mají vše potřebné, zabezpečenou rodinu a rozhlíží se, kam uložit jmění, udělat si radost a mít nový zážitek. Narazí na informaci o investicích do známek, zjistí si víc a najednou se ocitnou uprostřed globální komunity stejně bohatých lidí, kteří jsou si možná vzdáleni zeměpisně, ale ve filatelii mají společnou řeč. A pak jsou to vyloženě investoři, kteří nakoupí přes agenty známky, dají je do trezoru, nevystavují je, za pár let je vyndají, aby je se ziskem prodali.
Pokud tedy chci volné peníze uložit do známek, jak mám začít? A kolik peněz potřebuji?
Ideálně alespoň pět milionů.
To je moc. Co třeba milion?
Tak to bych si koupil první známku světa Penny black z roku 1840 v nepoužitém stavu. Těch se zachovalo několik tisíc, nyní se dá sehnat za 150 tisíc korun a cena stále stoupá. Celkem jich bylo vydáno zhruba 120 milionů, avšak řekněme 119 600 000 z nich jsou poštovně použité, ty stojí pět tisíc korun.
Doporučil bych několik prvních známek různých států a také Mauricius Post Paid. Jde o známky, které vyšly rok po těch slavnějších Post Office, jsou to takzvaně levné sestry. Jsou jich tisíce, ale většinou ji dobře prodáte.
A z patriotických důvodů bych přidal za sto tisíc nějakou československou specialitu. Třeba nějakou vzácnou známku Hradčan od Muchy, je to naše první emise, vyšla 18. 12. 1918. Za milion korun budete mít sbírku zhruba padesáti středních až lepších známek, které se v čase zhodnotí.
Co si udělat sbírku jen z českých známek?
Staré vzácné známky z první republiky na trhu už skoro nejsou, za posledních 30 let se rozebraly a jsou většinou ve velkých sbírkách. Drží je deset patnáct významných sběratelů a investorů. Před pěti lety jste přišla na aukci a narazila jste na padesát hodnotných československých známek, dnes tam najdete dvě tři a za neuvěřitelné ceny. Dáte za ně peníze, které se vám za pár let jen tak tak vrátí. Ještě totiž musíte k ceně připočíst poplatky aukční síni, které se pohybují mezi 15 až 19 procenty, a právě tyto provize hrají proti vám.
A musím nakupovat přes aukční síně?
Je to dnes nejlepší způsob. Nekoupíte padělek. Firmy si to velmi pečlivě střeží, aby nabízely originály. Mají odborníky, kteří falzifikát poznají.
Objevuje se hodně padělků?
Padělky se samozřejmě objevují, ve filatelii víc než v jiných oborech, ale zase je umíme lépe než jinde identifikovat. Padělat známku je obtížné, takže se objevují různé přetisky, padělané razítko, padělané zoubkování. Nebo je známka pravá, ale poškozená z odlepování z dopisu, a schopní reparátoři udělají ze tří kusů jednu krásnou. Pro začínající filatelisty může být pomocníkem atest nebo znalecké značky a rozhodně porada s odborníkem.
U jiných alternativních investic odborníci doporučují sbírat třeba jedno téma. Sbírka pak může být hodnotnější. Platí to i u známek?
U známek jedno téma nefunguje. Kdybyste se třeba zaměřila na sbírání prvních známek různých států, bude mít výkonnost jen jedna část, druhá už ne. A případní zájemci budou chtít vaší sbírku rozdělit. Pro investiční účely je lepší kupovat jednotlivosti a spíše sbírku poskládat z trendů.
Co půjde tedy teď nahoru?
V příštích letech poroste stará Austrálie, protože se nově objevilo mimo jiné pár superbohatých majitelů měděných dolů, kteří začali tamní známky sbírat a ceny půjdou nahoru. Je dobré mít i čínské známky, které stojí nyní do 100 dolarů v americkém katalogu Scott, ale u obchodníků například v Singapuru jsou už nyní za trojnásobek. Je to doslova kartel, co tlačí cenu nahoru, a je dobré si pár známek koupit. Slušné zhodnocení mají speciality britských kolonií, které mají nějakou výrobní chybu, třeba otočené středy, vynechané zoubkování, vady průsvitek. Ty jsou vzácné a dosud levné.
Jaké je nyní zhodnocení investičních známek?
Jsme na konci desetiletého trendu, kdy hlavní segmenty, stará Anglie, stará Amerika, kolonie, šly nahoru o 200 až 300 procent. Teď všichni čekají, zda přijde nějaká krize v makroekonomickém smyslu. To přitahuje určité investory, kteří například nakupují známky za slabé libry a doufají, že je za pět let prodají už za silnější britskou měnu. Těmi nákupy samozřejmě ženou ceny vzhůru. Československé známky šly nahoru o 100 procent za poslední tři roky.
Cennější jsou známky s chybami. Objevují se i u nových známek, které pravidelně vydává Česká pošta?
Ano, a i když jde o obrovské náklady, tak ta tisková vada udělá z dvacetikorunové známky stokorunovou, pětisetkorunovou, někdy i tisícikorunovou. O speciality byl vždy zájem.
Co když jsem v mládí sbírala známky, nakupovala právě na poště a mám je doma. Zhodnotily se v čase?
Je fakt, že čínské série ze 70. let, ping-pong, pivoňky, stojí dnes desetitisíce. Například teď jde v Praze do aukce čínský aršík z té doby za 40 tisíc korun. Dal se tehdy pořídit za 90 korun v Pofisu. Takže i v dětských sbírkách z doby před Listopadem se dají najít zajímavé věci.
Dá se i v dnešní době objevit poklad?
Řeknu vám hezký příběh. Jedna z našich světově uznávaných rarit doplatní známka "Osvobozená republika 50/50", říkáme jí český Mauricius, pochází z jediného archu padesátihaléřových známek, který se přimíchal do tisku 20- nebo 150haléřové známky, které vypadají téměř stejně, mají stejnou barvu. Tehdy těchto 100 kusů (jeden arch) přetiskli padesátkou, což by nemělo žádný praktický význam. Přetisky měly změnit nominální hodnotu původních známek.
Z tohoto chybného archu se zachovalo 18 kusů. Nacházely se postupně ve 20. a 30. letech, kdy všechny filatelistické časopisy, které měly v té době velkou čtenost, o tom psaly a spousta lidí hledala tento "zlatý grál". Podobně jako na ostrově Mauricius, kde davy lidí prohledávaly půdy a hledaly ve staré korespondenci slavné známky Post Office.
Jedna taková známka 50/50 se našla ještě v padesátých letech, od té doby nic. Všichni považovali počet za ukončený. Ale před třemi lety šel jeden sběratel do domova důchodců a všechna svá alba si tam vzít nemohl. Svolal kamarády, aby si vybrali, co chtějí, a zbytek prodali. I když na ně tato známka vypadla, nevěnovali jí velkou pozornost, protože byla často padělána. Pak ji ale jeden z nich vzal na přezkoumání od znalců a zjistilo se, že je pravá. Dostala atest a předloni se v aukční síni prodala za skoro dva miliony korun.
Vy sám máte sbírky ověnčené medailemi ze světových výstav. Jak získám za sbírku medaili? A pomůže to jejímu zhodnocení?
Ze špičkové sbírky můžete vytvořit soutěžní exponát. A oceněný exponát sbírku samozřejmě zhodnotí. Není to ale zadarmo. Nejprve si sbírku a následně z ní exponát musíte vytvořit, a to není vůbec jednoduché. Trvá to roky, někdy i desítky let a musí mít nějaký silný příběh. A pak je třeba být členem Svazu českých filatelistů, který je zase členem Světové filatelistické federace (FIP). Bez tohoto členství soutěžně vystavovat nemůžete.
Co dál?
Takzvanou premiéru má exponát například na okresní výstavě, pak pokračujete na krajskou, národní, mezinárodní, evropskou a nakonec světovou. Od jury, tedy vlastně od rozhodčích, dostáváte body na každé z nich. A čím jste výš, tím přísnější jsou měřítka. Je to logické, aby nějaký začátečník se sbírkou za stovku nevystavoval na mezinárodní výstavě. Pokud získáte tři velké zlaté medaile ze třech různých světových výstav, tak už dál soutěžit nemůžete, protože váš exponát je evidentně hvězdou a bránil by ostatním vystavovatelům dostat se na vyšší úroveň hodnocení.
Co rozhoduje, na co jury kouká?
Úspěch není pouze o hodnotě známek. Stane se, že exponát v hodnotě milion korun dostane více bodů než padesátimilionový exponát. Musí v něm být příběh, který vyprávíte. Hodnotí se kvalita vystaveného materiálu, jeho filatelistický význam, vaše odborné znalosti a publikační činnost, grafické zpracování a další kritéria.
Sbíral jste známky od svých deseti let. Od dětských známek motýlů z Mongolska jste se postupně "prosbíral" až k významným sbírkám států napříč celou Evropou. Kolik peněz máte ve známkách?
Hromadění sbírek ve smyslu zhodnocování majetku rozhodně není mou hlavní motivací. Tou je snaha vytvořit takové sbírkové portfolio, které se stane nejenom na našem území historicky významným. To je právě ono, filatelie vás nutí, popohání k tomu, mít něco mimořádného, jedinečného. Není tajemstvím, že pojistná hodnota jenom mého soutěžního exponátu Československo 1918-1939 je zhruba 100 milionů korun a exponát je jen malý výsek mé sbírky československých známek.
Pak mám sbírky evropských států a začínám sbírat anglické kolonie. Do budoucna chci vybudovat další světový exponát, ale to je věc na zhruba deset let. Mám síť agentů, kteří mi známky shánějí po celém světě, neboť většina špičkových známek se pořizuje přes velké aukční domy po Evropě i v zámoří a jeden člověk by takovou agendu nikdy sám neutáhl. Celkový součet hodnot jsem ale nikdy nedělal a v čase se ty částky pochopitelně mění.
V létě jste byl přijat do prestižního filatelistického klubu v Monaku. Co vám pomohlo dostat se mezi světovou elitu?
Rozhodně je neohromíte sbírkami, nedovedu si představit, jak bych ohromil anglickou královnu nebo monackého knížete a další osobnosti v tomto klubu. Jsou to často nejbohatší lidé světa. O to těžší je mezi ně proniknout. Klub má sto členů, ale neznamená to sto lidí, jsou to i různé instituce, například světová muzea.
Jde o doživotní členství, takže se nestanete členem jinak, než že někdo ze stávajících členů zemře. Loni zemřel významný německý obchodník Erivan Haub, jehož sbírky se nyní rozprodávají. Aby vás přijali, tak musíte mít doporučení dvou stávajících členů klubu, který se přesně jmenuje Club de Monte-Carlo de l'Elite de la Philatélie. Musíte samozřejmě vlastnit některé z prestižních rarit světové úrovně a mít za sebou i nějaké další výsledky, dobré jsou právě světové zlaté medaile. Myslím, že zaujalo i to, jak se snažíme filatelii prezentovat směrem i k nefilatelistické veřejnosti.
Jakým způsobem?
Prestige Philately Club Prague, který jsem spoluzaložil, bude každé dva roky pořádat velké výstavy v Národním muzeu. Cílem je, aby se o pozapomenuté části naší kultury dozvěděla veřejnost. Aby lidé pochopili, že filatelie nabízí cestu k zajímavé komunitě, zajímavým příběhům, že vytváří jinou dimenzi života. Je o touze a hledání něčeho unikátního. A také, že známky reagují na různé společenské změny, zaznamenávají historii, můžou učit, neboť se dotýkají řady oborů - politiky, zeměpisu, historie i ekonomie. To vše dodává filatelii již 170 let velkou, celosvětovou prestiž.
