Atény – Řecký ministr financí Janis Varufakis patří k nejviditelnějším politikům posledních týdnů. Je to on, kdo s Evropou dojednal podmínky pro prodloužení finanční pomoci. Právě tímto krokem, který Řecko posunul zas na několik měsíců ze zóny bankrotu, ale šel přímo proti teorii, kterou sám před nástupem do funkce prosazoval.
Kdyby se totiž současný ministr financí držel názorů, které donedávna zastával, tak Řecko aktuálně žádnou dohodu s věřiteli nepodepíše a místo toho hlásí odchod z eurozóny. Právě tento krok Varufakis mohutně prosazuje ve své knize Globální Minotaurus z roku 2013.
Politiku ozdravných balíčků naopak přirovnává ke skupině horolezců navázaných na jedno lano. Ti padají jeden po druhém až do momentu, kdy se zřítí i nejsilnější z nich, neboť už neudrží váhu ostatních. Z toho důvodu podle jeho někdejší víry nejsou řešením dluhové krize půjčky ani návštěva "milých lidí" z Mezinárodního měnového fondu.
"Evropská medicína je horší než sama nemoc. Je to jako poslat na moře k záchraně topícího se rekreanta špatného plavce," uvádí Varufakis.
Jako jedinou správnou variantu vidí již zmíněný odchod z eurozóny. Evropa by tak podle něj zvládla vyřešit krizi během několika týdnů, dluhy by se povedlo snížit, Řekům ani třeba Portugalcům by se už nedělo nic bolestného a daňoví poplatníci z Německa či Nizozemska by dál nemuseli periferii pomáhat.
Toto řešení ale podle něj Německo odmítá, jelikož nechce přijít o svoji vyjednávací moc. "Teď, když je Minotaurus kaput, je Evropa v krizi a Německo pořád říká nein," stěžuje si v knize - zhruba dva roky před tím, než osobně požádal ministry financí eurozóny o další prodloužení záchranného programu, o pokračování "agonie", kterou dříve kritizoval.
"Varufakise prostě potkal střet s realitou," myslí si ekonom finanční skupiny Roklen Lukáš Kovanda. "Obdobný střet potkal třeba i Andreje Babiše. Jeho předvolební teze byly minimálně svým tónem zřetelně radikálnější než to, co ve skutečnosti předvádí v ministerském křesle," dodává.
Zlé Spojené státy
Právě pád zmíněného Globálního Minotaura stál podle Varufakise za hospodářským krachem v roce 2008 a následnou krizí, která se nevyhnula ani Evropě a poslala Řecko do zóny bankrotu. "Dokud vládl nad planetou, jeho železná pěst neznala slitování, jeho panování bylo bezohledné," popisuje v knize.
V době, kdy byla příšera při plném zdraví a překypovala mladickou energií, udržovala světový trh "železnými spáry" ve stavu vyvážené nerovnováhy. Nyní však leží zkrvavená ve svém labyrintu. Příliš nemocná na to, aby dál vládla, tvrdí Varufakis.
Jak si Globálního Minotaura představit? Na antickou mytologickou příšeru zapomeňte. Podle Varufakise jde o metaforu "dvojího deficitu Ameriky, do které přitéká stále více kapitálu". Vysvětleme si to podrobněji.
Mezinárodní vztahy byly od roku 1971 založené na nerovnováze mezi Spojenými státy americkými a ostatními vyspělými ekonomikami. Ty vyráběly plným tempem pro Američany, kteří jejich zboží "hltali".
Země z celého světa, především Německo s Japonskem, byly tedy životně závislé na vývozu do Států, zatímco USA se zadlužovaly - kromě schodku veřejných financí se prohluboval i tamní deficit zahraničního obchodu, jelikož federace dovážela více, než vyvážela.
Tato nerovnováha fungovala podle Varufakise až do druhé poloviny minulého desetiletí. Když ale Státy postihla hypoteční krize, Minotaurus padl a nastala radikální nejistota.
Evropský Minitaurus
Zbytek světa podle Varufakise o Minotaurovi věděl a dlouhodobě jej toleroval. Ba co více, dokonce se jím inspiroval a vytvářel si vlastní "Minitaury".
Typickým příklad je eurozóna. Zde podle řeckého ministra financí sehrálo roli Spojených států amerických Německo, které bylo životně důležitou základnou pro vývoz dalších zemí EU, především z periferie.
"Návštěvník z kosmu čtoucí evropské noviny by došel k závěru, že krizi Evropy způsobily některé státy, které si příliš mnoho půjčovaly a utrácely," popisuje Varufakis. Ve skutečnosti však podle něj jihoevropské státy jen doplatily na to, že jejich Minitaurus rovněž padl, jinými slovy, že Německo přestalo dál plnit roli vděčného odbytiště.
Globální plán a Lebensraum
Kromě Minotaura a krize eurozóny se Varufakis věnuje v knize i řadě jiných témat, třeba vzestupu Číny, poválečnému útlumu Británie nebo vysvětlování amerického "hypotečního nevolnictví".
Za samostatnou zmínku stojí ještě éra před Globálním Minotaurem, která vytvořila podmínky pro jeho vládu. Ta se nazývá Globální plán a vznikla po druhé světové válce.
Zjednodušeně lze říci, že Globální plán fungoval na přesně opačných principech než Minotaurus. Klíčovým světovým vývozcem byly USA, hlavním odbytištěm pak Německo a Japonsko, tedy dvě poražené ekonomiky. Spojené státy si je přitom nevybraly náhodně. Podle Varufakise bylo cílem "vytvořit" aspoň dva další silné trhy, které by pomáhaly tlumit případné otřesy ve Státech.
Velkou Británii Američané podle Varufakise vyloučili, protože její "imperiální pýcha pobuřovala prezidenta Roosevelta už před válkou". Německo i Japonsko měly podle tehdejších ekonomů vysoký potenciál a chybělo jim jen jediné: základna, o kterou by se mohly opřít, Lebensraum neboli životní prostor. USA jim ho však zajistily – například tím, že "nařídily" vznik Evropského společenství uhlí a oceli.
Cíl se povedlo splnit a obě země se postupně postavily na nohy. A když se v roce 1971 zhroutil Brettonwoodský měnový systém a s ním i Globální plán, existovala již podle Varufakise ideální půda pro příchod nekompromisního Minotaura.
Podle Kovandy by ale Varufakis neměl řešit globální pořádek. "Úplně postačí, když se mu podaří uspořádat alespoň řeckou ekonomiku. Až to zvládne, ať o tom klidně napíše další knihu. Tu si rád přečtu," říká.
