Praha / Libčice nad Vltavou - Pravidelní návštěvníci holičství a kadeřnictví Hany Hamouzové v Libčicích nad Vltavou byli před několika měsíci nepříjemně překvapeni. Většinu svých služeb zdražila o více než deset procent.
Cenový skok měla na svědomí nečekaná kontrola, která jí oznámila, že musí platit za veřejnou hudební produkci. Při práci totiž poslouchá rádio. "Myslela jsem si, že mám všechno v pořádku. Už platím OSA 1500 korun ročně," říká Hamouzová, která navíc platí ročně koncesionářský poplatek 540 korun Českému rozhlasu.
"Kontrola" ji však vyvedla z omylu. Nebyla z OSA, ale Intergramu. Tento kolektivní správce zastupuje jiné autory, a proto musí platit i jim. Kontroloři zdůvodnili, že je to proto, že rádio slyší i její zákazníci. To jí tak vlastně pomáhá vydělávat.
"Nevím, že by mi to rádio přivedlo nějaké nové zákazníky," kroutí hlavou majitelka malé provozovny, kterou projde deset až dvacet lidí denně – prakticky výhradně místních.
Slouží to ku prospěchu?
Smlouvu nakonec Intergramu podepsala – a zavázala se platit dalších 1900 korun ročně. Když jí přišla avizovaná složenka, zjistila, že má zaplatit dlužnou částku od počátku loňského roku, a ne od doby, kdy u ní byla kontrola z Intergramu.
"Volala jsem tam, aby mi to vysvětlili. Oni mi řekli: buďte ráda, že to nechceme zpětně za celých dvacet let," vzpomíná. I když původně nechtěla, musela nakonec zdražit své služby – i právě kvůli uvedeným poplatkům. "Vše se zvedá, já už ty ceny nemohla dál držet," říká.
Sporný paragraf autorského zákona
§ 30 Volná užití
(1) Za užití díla podle tohoto zákona se nepovažuje užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li tento zákon jinak.
Je přitom otázka, jestli by měla poplatky kolektivním správcům autorských práv vůbec platit. Stejně tak jako tisíce dalších živnostníků, po nichž je OSA, Intergram a další také vymáhají.
Za veřejné šíření – za něž je nutné platit – se totiž podle autorského zákona nepovažuje použití díla, které neslouží „k dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu“ (viz box). Tedy jinými slovy: Není nutno platit, pokud to podnikatelům nepřináší nové zákazníky či vyšší tržby.
"To, že je přístroj umístěn v prostoru, by nemělo zakládat automatické právo vybírat poplatky za veřejné užití díla," říká právník Michal Šalomoun, který se na autorská práva specializuje.
Kolektivní správci přitom vybírají poplatky například i v obchodě s elektronikou, kde jsou třeba puštěné televize. I zde je podle Šalomouna velmi sporné, že by měli majitelé takového obchodu platit. Podle něj v těchto případech nejde o užití uměleckého díla.
"Tady platí to samé. Nechodíte tam přece poslouchat písničku, ale přesvědčit se, že ta televize funguje," říká Šalomoun.
Platí se za příjemné prostředí
Je také otázka, jaký profit mají třeba řidiči autobusů či taxikáři, když si na cestu pustí rádio k ukrácení času. "Argumentace, že si to někdo pouští ke zkracování pracovní doby, je většinou účelová," reaguje ředitel OSA Roman Strejček.
Kolektivní správci
Kolektivními správci jsou sdružení, která zastupují tvůrce
OSA (Ochranný svaz autorský) - zastupuje autory, tedy textaře a hudebníky.
Intergram – zastupuje interprety a výrobce zvukových a obrazových záznamů.
OAZA (Ochranná asociace zvukařů–autorů) - nejmladší svaz, zastupuje mistry zvuku. Vznikl v roce 2003, až v roce 2006 byl oficiálně uznán. Poplatky pro ni vybírá Intergram.
"Hospodářským prospěchem je to, že klienti jsou v příjemném prostředí. Hudba má vliv na naše chování, což v marketingu platí dvojnásob - půjdete radši do obchodu, kadeřnictví, na masáž, do restaurace, kde je čisto, vkusná výzdoba, a ve všech směrech prostředí, které vám vyhovuje, nebo do prostředí, které je odpudivé? Jsme přesvědčeni o tom, že zvuková kulisa je součástí prostředí, které má vliv na chování zákazníků," tvrdí Lucie Tycová, právnička sdružení OAZA, které zastupuje mistry zvuku.
"Těžko si lze představit kadeřnici, která se namísto stříhání zákazníka soustředí na poslech rádia, aby si ukrátila čas. Naopak, hudba v daném případě zpravidla navozuje příjemnou atmosféru zákazníkům nebo jim zkracuje dobu při čekání. Klientela se zde značně mění," podotýká Strejček.
Zastání u Ústavního soudu
I když kolektivní správci tvrdí, že až na opravdové výjimky je nutné jim platit poplatky za užití díla, podle Ústavního soudu to není tak jednoznačné.
Ústavní soud totiž letos v červnu řešil spor, kdy si prodavačka cykloprodejny Velo CZ v Hradci Králové přinesla do práce přenosné rádio a sdružení OAZA po jejím zaměstnavateli chtělo, aby zaplatil 2093 korun na poplatcích za autorská práva, protože prý šlo o veřejnou produkci.
Firma se sice bránila, že šlo o soukromé rádio a navíc jeho hraní nemá vliv na její tržby, ale Krajský soud v Hradci Králové dal za pravdu sdružení OAZA.
Firma se ale obrátila na Ústavní soud, který rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil, neboť se vůbec nezabýval argumentací firmy. A přikázal mu, že musí případ znovu rozhodnout a posoudit, zda skutečně šlo o "veřejnou produkci", za níž je nutno platit.
Ústavní soud přitom poukázal na rozhodnutí Evropského soudního dvora, který přikazuje v podobných případech důsledně v každém takovém případě posoudit pojem "veřejnost", která takovou produkci může slyšet. Měl by to být dosti vysoký počet osob.
Ústavní soud zmínil například precedentní případ italského zubaře, který svým pacientům v čekárně pouštěl hudební kulisu. I jeho se v boji s kolektivními správci štrasburský soud zastal. "Nelze očekávat, že by obvyklí pacienti zubního lékaře byli k dotčenému šíření vnímaví," řekl soud s tím, že toto šíření může jen těžko způsobit nárůst počtu jeho pacientů a mít dopad na jeho příjmy. Stejná argumentace by měla platit i na v Česku řešený případ.
OAZA je ale přesvědčena, že v dalším průběhu sporu, který se vrací před obecný soud, uspěje. "Náš právní názor je takový, že v případě, kdy v provozovně, kam má přístup neomezený okruh osob, hraje rádio či televize, tak má taková osoba z hrající hudby prospěch," říká svůj názor právnička OAZA Lucie Tycová.
"Prokázání hospodářského prospěchu je dle rozhodnutí Ústavního soudu okolností, kterou je třeba podrobit dokazování. Bude tedy záležet na názoru soudu, zda usoudí na základě námi předložené argumentace a důkazů, že provozovatel skutečně dosáhl prospěchu tím, že užíval chráněná díla zastupovaných autorů," dodává.
Přejděte na svobodnou hudbu
Precedentní rozsudek, který by řekl, co je ještě poslech pro vlastní potřebu a co už může přinášet profit, zatím ještě v Česku tedy nepadl.
"Rozsudek, který by to pojmenoval přímo, zatím není," potvrzuje Šalomoun. Kdo nechce kolektivním správcům za pouštění hudby platit, má podle něj dvě možnosti. Může přejít na takzvanou svobodnou hudbu, kterou vysílá například rádio Jamendo (i když i to OSA neuznává), nebo se soudit.
U svobodné hudby už jeden precedent existuje. Před soudy uspěl letos v lednu například hostinský René Vaněček, který v Kadani provozuje Klub Pohoda a návštěvníkům pouští CD od regionálních kapel. Poplatky za veřejné šíření hudby po něm chtěl Intergram, ale neúspěšně. Vaněček u soudu uspěl s argumentací, že se dohodl o poskytnutí práv s autory nahrávky.
Zahlcené soudy
České soudy se každopádně pod náporem žalob kolektivních správců prohýbají. Počet žalob, které za nezaplacené autorské poplatky podali, již totiž dosahuje desetitisíců.
Jen Městský soud v Praze od začátku srpna řešil 28 případů. Celkově pak ve svém systému eviduje od roku 2010 přes 4000 takových žalob. Jen OSA jich podala 1830 (letos 249), Intergram 1413 (letos 119) a OAZA 846 (letos 10).
Kolektivní správci v drtivé většině sporů vyhrávají. Nutno ale dodat, že takřka vždy jde o rozsudky pro zmeškání. Ti, na které žalobu podají, většinou nereagují. Ať již proto, že se svým podnikáním zkrachovali (a správci od nich tak jen těžko něco vymůžou), či že prostě nereagují na předvolánky soudů. A ty je tak odsoudí v nepřítomnosti.
"Pokud někdo zvolí pohodlí, byť za cenu financí, aby měl klid, ať to udělá a platí jim. Ale pokud jde o princip, platit by to neměl a měl by jít do případného sporu," myslí si Šalomoun.
Sám ale chápe, že pro velkou část živnostníků je přednější klid než tři čtyři tisíce, které kolektivním správcům zaplatí. "Proti kolektivnímu správci zastupovanému advokáty samotná kadeřnice nemá šanci," přiznává.
