Göteborg – Skandinávské země experimentují s tím, o čem ostatní jen hovoří. Nedávno na sebe přitáhlo pozornost Finsko, které ve zkušebním režimu pro omezený počet lidí zavede státem placený minimální bezpodmínečný příjem. Ve Švédsku, proslulém svým silným sociálním státem, zase nyní končí dvouletý experiment s šestihodinovým pracovním dnem. Závěr je jednoduchý: kratší pracovní doba stojí více peněz a nevyplatí se.
Pokus se odehrál v domovském městě Volva, v Göteborgu, kde ošetřující personál v domově důchodců pracoval dva roky šest hodin denně. Na šedesát osm zaměstnanců ale zřizovatel – město – musel najmout dalších sedmnáct lidí, aby pokryl pracovní potřeby, což radnici stálo navíc 12 milionů švédských korun (zhruba 34 milionů korun).
Studie sice ukázala, že zaměstnanci se cítili zdravější, omezila se nemocnost, byli o dvacet procent šťastnější a péče o pacienty se zlepšila, ale město kvůli vysokým nákladům projekt ukončilo. „Obecné zkrácení pracovní doby je příliš drahé, aby se v dohledné době dalo zavést,“ citovala agentura Bloomberg Daniela Bermnara, místního levicového politika odpovědného za péči o důchodce, který pokus před dvěma lety prosadil s tím, že kratší pracovní den má budoucnost.
Nebyl to první experiment svého druhu ve Švédsku. Roční pokus pracovat šest hodin denně ukončili loni v srpnu v domově důchodců ve městě Umea – produktivita se nezvýšila, naopak vzrostly náklady i nemocnost pracovníků.
Ale debata nekončí. Například sociolog Roland Paulsen z univerzity v Lundu spočítal, že v průměru dvě hodiny stejně zaměstnanci tráví neproduktivně.
Opačnou zkušenost než oba domovy důchodců má švédský internetový start-up Brath.com, který začal fungovat od počátku v šestihodinovém pracovním dni. Jeho zakladatelka Maria Brathová tvrdí, že i díky tomu měla firma s dvaceti zaměstnanci od roku 2012 do roku 2015 každý rok dvojnásobný obrat oproti roku předchozímu.
„Naši zaměstnanci mají víc času na rodinu, vaření a podobné věci, to je jedna stránka. A druhá je, že jsme se dostali na produktivitu, že za šest hodin naši lidé udělají tolik, co jinde za osm,“ píše Brathová na firemním blogu. „Samozřejmě, někdy musíme zůstat přesčas. To u nás ale znamená v práci zůstat sedmou či osmou hodinu.“
Francie již má 35hodinový pracovní týden
Dosud největší změnu tohoto druhu zavedla ve Francii v roce 2000 tehdejší socialistická vláda, která uzákonila 35hodinový pracovní týden (tedy sedmihodinový pracovní den). Firmy si stěžují, že to snižuje jejich konkurenceschopnost a zvyšuje náklady.
Nečekaný favorit letošních prezidentských voleb ve Francii, konzervativec Francois Fillon, slibuje, že chce pravidlo 35hodinového pracovního týdne zrušit a platit státním zaměstnancům za 37 hodin, když budou pracovat 39.
Ve skutečnosti ale 35 hodin týdně pracuje ani ne polovina francouzských zaměstnanců, především ti ve státním sektoru. Podle různých zdrojů 50 až 70 procent zaměstnanců pracuje déle, což umožňuje například zákon o přesčasech. Ve firmách nad 20 zaměstnanců jich může mít pracovník 180 hodin ročně. Nebo se firmy dohodnou se zaměstnanci na delší pracovní době výměnou za to, že nebudou propouštět. Statisticky v roce 2015 pracoval Francouz v průměru 39,5 hodiny týdně, což je jen o něco méně než průměr celé EU (40,3 hodiny týdně).
Produktivita a délka pracovní doby jsou tématem, které se nyní vrací s tím, jak se debatuje o tom, že v čím dál větším počtu oborů jsou lidé nahrazováni roboty, automaty či umělou inteligencí. Na jedné straně jsou argumenty o škodlivosti dlouhé pracovní doby, na straně druhé výška příjmu a kvalita života těch, kteří o práci postupně přicházejí změnou v průmyslu a službách.
Loni zveřejněné výsledky studie vědců z osmi západoevropských států například dokazují, že čím delší je pracovní doba (55 hodin týdně a výš), tím větší je riziko srdeční příhody. Proti tomu stojí studie, jako je zmíněná loňská práce Rolanda Paulsena, která ukazuje, že dvě hodiny během pracovní doby zaměstnanci v západním světě stráví něčím jiným než prací – ať už jde o prohlížení Facebooku nebo vaření kávy.
I proto politici přicházejí s koncepty, jako je minimální bezpodmínečný příjem, který by lidé dostávali bez ohledu na to, zda jsou zaměstnaní, či nikoliv – protože se předpokládá, že práce pro ně bude stále méně.
Zajímavým pokusem proto bude výplata 560 eur měsíčně vybraným zhruba dvěma tisícům Finů místo jakýchkoliv dávek. Cílem je zjistit, zda takový příjem, který nevylučuje nikoho z hledání práce, povede k omezení chudoby, sociálního vyloučení a byrokracie. Například bohaté Švýcarsko ale loni v referendu zavedení základního příjmu odmítlo.
