Třináct let stál v čele jedné z nejvýznamnějších veřejných nadací Open Society Fund (OSF), která ročně spravuje na 90 milionů korun. Právě za jeho ředitelování se oddělila od mateřské mezinárodní sítě, již založil americký filantrop George Soros. Baschův cíl ale zůstal stejný: rozvoj a podpora občanské společnosti.
Právě s jeho přispěním vzniklo v poslední době v Česku několik viditelných iniciativ - Rekonstrukce státu, Eduzměna nebo třeba Česko.Digital. Stál také u počátků Novinářské ceny a u zrodu Fondu Otakara Motejla. Nijak neskrývá svou radost z faktu, že jako houby po dešti se u nás nyní začínají objevovat i nadace úspěšných byznysmenů. Těší jej také masivní solidarita Čechů s Ukrajinou.
Poslední krize - tedy covidová a válečná - podle jeho mínění ukazují, že Česko nemá ani tak problém s tím, že by se lidé nechtěli angažovat. Mnohem víc zemi tíží neschopnost státu nabízených pomocných rukou smysluplně využít. "Na tom budeme muset dost zapracovat," říká Robert Basch v bilančním rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Po třinácti letech končíte v čele jedné z největších veřejných nadací. Proč?
Protože se proměňuje. A byť mě práce pro ni pořád baví, mám pocit, že je na čase, abych řízení předal. Vedl jsem ji hrozně dlouho a teď podle mě potřebuje někoho trochu jiného, aby se dál rozvíjela. Jako člen správní rady ale zůstanu s nadací dál v kontaktu.
Trochu mě zklamalo, jak málo se této změně věnovala dezinformační scéna. I když je pravda, že na jednom webu jste byl prezentován spolu se slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou jako jeden z nejvlivnějších pohůnků George Sorose.
Tento typ pohádek se hodně proměňuje v čase. Když jsem v roce 2009 začínal, na Sorosovy narozeniny mi volávalo pár novinářů - zajímalo je, co chystá a co plánuje nadace. Díky tomu, jak region podporoval v devadesátých letech, jej vesměs vnímali jako pozitivní figuru.
Kdy se to tedy zlomilo?
Ještě před migrační krizí, když do politiky ve velkém pronikli lidé, kterým vadí neziskový sektor, a to napříč politickým spektrem. Vladimiru Putinovi se v té době také povedlo do Evropy - zejména do Maďarska - exportovat koncept, podle kterého je automaticky podezřelý každý, kdo dostává peníze ze zahraničí. V tu chvíli se v myslích lidí ze Sorose stal všemocný zákulisní hráč. Což moc nevím, jak ve svých 91 letech zvládá.
Za minulé migrační krize to na sociálních sítích vypadalo, jako by se sem div osobně nechystal pašovat migranty…
Teď už to trochu opadá. Ale jen v Česku. Na Slovensku a speciálně v Maďarsku ještě pořád může za hrozné věci. Že to není pravda, vůbec nevadí.
Každopádně vaším nejdůležitějším mecenášem už nějaký čas není. Jak velký byl vlastně objem darů, které OSF spravoval, když jste do něj v roce 2009 nastupoval, a jaký je dnes, když končíte?
To se moc nedá porovnat. Když jsem nastoupil, hlavním donátorem byla síť Open Society Foundations, za kterou skutečně George Soros stojí. V té době byl rozpočet do 30 milionů korun ročně. Od roku 2012 jsme ale nezávislí. Začátky byly těžké, protože jsme neměli vybudovaný fundraising a další nezbytné věci. Ale povedlo se. Spolupracujeme s dárci z předních českých firem. Zároveň si je pečlivě vybíráme. Firmy, stejně jako neziskové organizace, jsou součástí občanské společnosti a mohou ji rozvíjet. To si spousta firem u nás už uvědomuje, takže nyní každý rok spravujeme zhruba 90 milionů korun.
Jakého z projektů, které jste podpořili, si považujete nejvíc vy osobně?
Těžko se mi vybírá něco jednotlivého, když za dobu své existence nadace přidělila na deset tisíc grantů za dvě miliardy korun. Spíš tedy řeknu, o co mi vždy šlo: abychom byli pro podpořené organizace partnerem. To je opravdu důležité a podle mě to je vůbec základ úspěchu. Lidé mimo neziskové organizace by třeba byli až překvapeni, o jak soutěživé prostředí jde. Proto si cením toho, že se nám podařilo podnítit různé partnery ke spolupráci.
Tak znovu: jakých projektů si nejvíce považujete?
Pokud tedy opravdu musím být konkrétní, pak protikorupční platformy Rekonstrukce státu, u jejíhož zrodu jsme stáli. Spoluzakládali jsme také organizaci Česko.Digital, která podporuje digitalizaci státu. A skvělé je, když se víc nadací spojí dohromady, což se podařilo u projektu Eduzměna, který usiluje o zkvalitnění vzdělávání.
Zastavme se tedy u zmíněné Rekonstrukce státu. OSF se hlásí k podpoře otevřené společnosti, jak moc chce ale být spojován se sponzoringem projektů, které mají konkrétní politické požadavky (což je právě případ Rekonstrukce státu)?
Od roku 1992 považujeme za zásadní cíl podporu systémových změn. Spíše než o konkrétní dětský domov, školu nebo hospic nám jde o lepší fungování celého rámce - tedy vzdělávání, zdravotnictví, sociální péče. A Rekonstrukce státu je zaměřena obdobně. Mnoho protikorupčních organizací kritizovalo jednotlivé nešvary státu, ale k systémovému řešení to nikdy nevedlo. Byť je třeba přiznat, že aspoň dokázaly mnoha špatným věcem zabránit. Vím, že mnoho lidí vidělo Rekonstrukci jako už moc politickou iniciativu, ale samotná platforma byla a je nestranická.
Na vašich projektech se také dá dobře ukázat, jak se proměňují potřeby české společnosti v čase. Hodně naléhavou se stala reforma stagnujícího vzdělávání. Vy se k ní snažíte přispět v rámci již zmiňovaného projektu Eduzměna. Co je jeho konkrétním cílem?
Když to řeknu úplně jednoduše: přesvědčit společnost, že české školství je možné reformovat. Je skvělé, že se v rámci Eduzměny sešly čtyři různé nadace, aby usilovaly o stejný cíl. Poprvé se tak i u nás podařila rozsáhlá společná dárcovská akce, jaké jsou běžné v zahraničí. Už předtím sice čtyři různé nadace věnovaly na rozličné vzdělávací projekty během pěti let půl miliardy korun, nyní ale máme na jedné hromadě výrazně více prostředků. A logicky tak máme i vyšší cíle.
Mým snem je zvládnout rozsáhlý výzkum, který přinese odpověď na otázku, co studenti, učitelé, školy, ale i rodiče potřebují, co se osvědčuje, co lze změnit, co všechno je k tomu potřeba a kolik to bude celé stát.
Když pořád zmiňujete spolupráci a propojování nejrůznějších iniciativ a nadací: přibývají u nás vedle těch veřejných i vyloženě osobní, soukromé?
Ano, v tomto ohledu naštěstí kopírujeme vývoj, kterým si část zemí již prošla. Když jsem v roce 2009 do OSF nastupoval, těch opravdu privátních, tedy nekorporátních nadací bylo minimum. Za 13 let se to radikálně změnilo.
Ono to není nijak nepochopitelné. Když vyděláte tolik peněz, že je do smrti neutratíte ani vy, ani vaše rodina, přemýšlíte, jak s nimi naložit. A v nejednom případě dojdete právě k úvahám o odpovědnosti vůči svému regionu, komunitě, společnosti. Úspěšní lidé většinou začínají nahodilou podporou, která postupně dostane určité zaměření a také systém. V takové chvíli ale začnete potřebovat administraci a schopný tým lidí, který dokáže darovaných peněz efektivně využívat.
Nevšiml jsme si ale, že by dobrými nadačními manažery Česko právě oplývalo…
To je pravda. Teď zde přibývá hodně soukromých nadací a je to skvělé. Časem ale asi přijde trend, který vidíme v zahraničí - že se úspěšní lidé spojují se zavedenými nadacemi, v jejichž rámci pak mají pod svým jménem dárcovský fond, takže se nemusí starat o administraci a management.
Pár takových příběhů jsem sledoval na vlastní oči. Zpočátku je úspěšný filantrop přesvědčen o tom, že chce být samostatný, ale po roce a půl je z toho zápřahu už dost unavený a přemýšlí, s kým by spojil své síly.
Vždy, když nějaký obecně prospěšný projekt zasponzoruje nadační fond Abakus, který vybudovali zakladatelé antivirové firmy Avast, nebo třeba Nadace rodiny Vlčkových, vyvolává to dobrý pocit. Spolu s ním se ale vkrádá také myšlenka, zda není ostuda, že po třiceti svobodných letech tady některé úkoly státu musí suplovat soukromý sektor - financovat hospice, paliativní péči nebo třeba slušné vzdělání…
To máte samozřejmě pravdu. Ale nikdy nebude erár dělat všechno dokonale, a prostor pro filantropii tak zůstane vždy velký. Jde o oblasti, do kterých se státu prostě nechce. A já tomu rozumím. Není to nic, co by přinášelo okamžité politické body. A na něco státní správa ani nedisponuje dostatečným množstvím expertů, takže si jednoduše neví rady.
A právě zde může neziskový sektor vstupovat do hry. Nikoli suplovat stát, ale být mu k ruce. Vezměte si třeba právě Eduzměnu. Od počátku chceme spolupracovat se státním aparátem. Testujeme nejrůznější možnosti a doufáme, že o naše výsledky se pak stát opře. Proto také od samého počátku spolupracujeme s ministerstvem školství.
Nejste trochu moc idealista?
Nejsem. V zahraničí je již běžné, že soukromník s neziskovou organizací něco ozkouší a stát to pak v případě úspěchu přejímá. Nemusí se to týkat jen školství. Například sociální služby by zde bez neziskového sektoru kompletně zkrachovaly, stát by měl mít tedy přirozený zájem na jejich rozvoji.
Jak vlastně reagujete, když se objeví nečekaná krize - covidová pandemie nebo válka? Přesměrováváte hned prostředky, kterými disponujete?
Za covidu jsme to ve velkém udělali. Hodně se debatovalo, jak odškodnit během lockdownů byznys, ale skoro vůbec o tom, jak pomoci sociálním službám. Tak jsme si to zvolili jako prioritní téma.
Nyní jsme si řekli, že humanitární pomoci je naštěstí zatím dost, a zaměřujeme se proto na střednědobé programy, aby se zde i po opadnutí solidární vlny někdo staral o hladké soužití majority a uprchlíků. Rozjeli jsme například podporu knihoven, které mohou v rámci komunity pomoci s integrací dětí i dospělých.
Krize přinášejí ponaučení i nadačnímu sektoru. Ukazuje se, že čím více máte pevných programových cílů, tím méně jste flexibilní. Trendem je tedy být méně svázaný a být schopný rychleji pomoci dle situace.
Překvapila vás obrovská vlna solidarity s Ukrajinou a ukrajinskými běženci? Přeci jen byla společnost delší dobu vystavena politické masírce, že za hranicemi už na nás číhají nebezpečné hordy migrantů.
Překvapily mě ty částky, ne samotná podpora Ukrajiny. Tohle česká společnost umí. Od tuzemských povodní, tornád až po vzdálené Čečensko či Srí Lanku. Nikde v zemích střední a východní Evropy se nevzedme tak velká vlna solidarity jako u nás, když nastane nějaká krize.
Peníze, které se podařilo shromáždit, jsou až neuvěřitelné. Ať už na humanitární pomoc, či třeba i na takové věci, jako je nákup zbraní.
Ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek nedávno říkal, že solidarita je opravdu mimořádná a je třeba za ni lidem poděkovat, ale nyní musí zabrat stát. Postupuje podle vás vláda dobře při řešení bytové, vzdělávací či pracovní situace běženců?
Neziskový sektor spolu s občanskou solidaritou dokáže nastartovat velké věci. Ale nenalhávejme si, že je dokáže dlouhodobě udržet, pokud jsou extrémně nákladné. A to všechny vámi vyjmenované oblasti jsou. Stát by už měl mít přehled, co z té rychlé pomoci se osvědčuje, a co ne. Důležité je, aby byl schopen naslouchat odborníkům, protože nyní jsme v situaci, se kterou státní správa nemá zkušenosti.
Bohužel je to u nás o to těžší, že ukrajinské uprchlíky je třeba integrovat do systému, který nefungoval ani předtím. A to v žádném z těch sektorů, které jste zmínil.
Z nedávného měření projektu Index prosperity vyplynulo, že Češi jsou v evropském srovnání nejen docela štědří v charitě, ale i dost ochotní dobrovolničit a osobně pomáhat. Můžete to ze své zkušenosti potvrdit?
Mohu. Hodně v tomto ohledu pomáhá i společenská odpovědnost firem. Teď už se neprojevuje tak, že by se v práci náhodně ustavila parta, která pak jde někam náhodně natírat plot. Firmy často přesně vědí, kde a jak chtějí dlouhodobě pomáhat. Dělají to efektivně a umí pro to nadchnout své zaměstnance. Je to ale potřeba podporovat na všech frontách. My třeba sponzorujeme program Stronger Roots, v jehož rámci si neziskové organizace budují svůj okruh příznivců, kteří je pak v těžších chvílích podrží.
Poslední krize, tedy covidová i ukrajinská, ale myslím ukázaly, že problém u nás není ani tak v nedostatku občanského zájmu pomoci, ale spíše ve schopnosti státu umět této ochoty využít. Na tom je třeba pracovat.
Co by mohl podle vás stát udělat pro rozvoj občanské společnosti? Někde nabízí daňové asignace, jinde výrazně podporuje dobrovolničení. Co by teď pomohlo u nás?
Možná kdyby si darující firmy i jednotlivci mohli odečítat více než pět, respektive deset procent z daňového základu. Daňové asignace jsou dobrý koncept, ale mají svá rizika. Mimo jiné i proto, že jde stejně o státem povinně přikázanou platbu. Mnohem lepší mi přijde k dárcovství motivovat, získávat pro něj.
A důležité je, aby kvas občanské společnosti nebyl zadušen přílišnou regulací. Nějaká samozřejmě být musí, ale stát by měl ve vlastním zájmu legislativou dávat najevo, že neziskovému sektoru důvěřuje. Když totiž neprosperuje občanská společnost, nemůže prosperovat ani stát.
Robert Basch (48)
Vystudoval politickou a ekonomickou sociologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V letech 1999-2005 působil ve společnosti Člověk v tísni a zúčastnil se mezinárodních misí v Bosně, Hercegovině a Ugandě. Pracoval jako výkonný ředitel Nadace Vodafone, na americkém velvyslanectví v Praze, kde měl na starost spolupráci s neziskovými organizacemi, a v Mezinárodní organizaci pro migraci. V roce 2009 se stal ředitelem Nadace OSF. Byl také členem Rady vlády pro nestátní neziskové organizace, členem správní rady Nadačního fondu Eduzměna, iniciativy Česko.Digital a Rady Novinářské ceny.
