Praha - "Česká republika se může stát hřbitovem talentů," napsal sociolog Jan Spousta na počátku roku 2010 v Mf Dnes. Sice prý máme "celkem přijatelné" školství, ale "jeho budoucnost není zaručena. Zčásti je to i vina doby, kdy rodiče mají méně času a dostupnost počítačových her a filmů odvádí děti od čtení. Navíc je u nás školní úspěch silně závislý na podpoře rodiny - děti rodičů ze spodku společenského žebříčku mají menší šanci dosáhnout vzdělání než děti elity. Vzdělávací reformy se rodí těžce a škola je stále spíš vnímána jako místo nudného memorování a indoktrinace než jako podněcovatelka kritického myšlení a demokratického smýšlení."
Každopádně, podíl vysokoškoláků dnes v Česku dosahuje asi 14 procent populace, zatímco vyspělé státy jich mají dvojnásobek. Kapacita vysokých škol se ale od roku 1989 ztrojnásobila, takže za dalších dvacet let můžeme současnou úroveň vyspělého světa dohnat. "Otázkou zůstává," píše Jan Spousta, "kvalita poskytovaného vzdělání."
Byznys a společnost
Tento materiál vznikl v rámci společného projektu Aktuálně.cz a CSR Fórum - webového magazínu Byznys a společnost.
Bude informovat o světě firem, neziskových organizací, trendech v CSR a společenské odpovědnosti vůbec.
Internetový magazín bude součástí ekonomické rubriky Aktuálně.cz.
Talent ovšem představuje vrstevnatější pojem, než aby bylo možné vyčerpat jej pouze kvalitou školství. V této souvislosti je zajímavé, co se děje v českém sportu: ať už promluví člověk od hokeje, tenisu, fotbalu nebo veslování, výpovědi směřují k témuž. Slovy někdejší světové tenistky Hany Mandlíkové: "V České republice je stále hodně talentů, ale mladí hráči kolem patnácti let ztrácejí motivaci a přestávají na sobě pracovat. Najednou jsou se sebou spokojení - a jejich vývoj se zastaví." Hokejový trenér Marian Jelínek poukazuje zase na skutečnost, že čeští juniorští hráči jsou ve srovnání s vrstevníky ze Švédska, Finska a zámoří málo psychicky odolní. A Radek Bejbl, někdejší fotbalista Slavie, Atlétika Madrid a Rapidu Vídeň říká: "Svou mládež vychováváme jednostranně. Důraz se klade na fyzično, ale psychologická příprava, motivační příprava a prvky hravosti, to zcela chybí."
Tyto tři výpovědi bychom mohli shrnout do provokativní věty: Talent je příležitost; ale proč má být vlastně využita?
10 tisíc atomových inženýrů
Pryč od sportu, toto je otázka všeobecná. Souvisí nejen s individuálními hodnotami, ale i s přijatými hodnotami celku. Ví česká společnost, kam směřuje - a proč? Neví.
Jak si mladí Češi představují talentovaného vědce? Podívejte se
Tam, kde není směr, otevírá se pochopitelně prostor pro zájmy jednotlivců či uzavřených skupin a společností. Nikoli v pejorativním smyslu. Jestliže ČEZ ví, že v příštích letech bude potřebovat tisíce nových zaměstnanců s určitou kvalifikací, kteří na trhu nejsou, je pochopitelné, že podporuje technická učení napříč vzdělávacím systémem. Ale neměl tento trend zachytit dříve a koncepčněji ten, kdo odpovídá za systém vzdělávání jako takový?
Česká republika není chycena do pasti slabého zájmu o technické obory sama. "Během posledních dvou desetiletí jen velmi málo západních zemí produkovalo jaderné inženýry," napsal v časopisu The Economist Oliver Morton, autor knihy Eating the Sun: How Plants Power the Planet. "Podle jednoho z odhadů," píše Morton, "jich bude Evropa, pokud se rozhodne zvýšit svou jadernou kapacitu, potřebovat v příštích deseti letech asi 10 000. Do značné míry jde o problém, který může vyřešit sám trh; pokud se objeví poptávka, firmy najdou způsob, jak práci vykonat. Ale jsou zde jisté specifické věci, které mohou učinit vlády, aby pomohly. Například investovat do výzkumu s velkým důrazem na energetické inženýrství a vědu. Ačkoli nové technologie budou nutností v letech 2030 až 2040, realita obrovské změny znamená, že energetická transformace představuje party typu 'přijď, kdo můžeš'. Jaderní inženýři jsou na vymření i proto, že výzkum byl příliš chudý na to, aby přitáhl studenty."
Jsem expert, hvězda šoubyznysu
Také Oliver Morton naráží na problém motivace. "V řadě zemí (například v Británii) se inženýrům nedostává příliš uznání. Pýcha na inženýrskou minulost - vzpomeňme na Brunela - je doprovázena apatií k inženýrům dneška. Pokud vlády kráčí proti obecným kulturním stereotypům, nebývá to ani plodné ani žádoucí. Ale lídři environmentálních hnutí a politici, kteří si činí nárok na tento druh vůdcovství, by měli povzbudit mladé lidi uskutečnit svůj idealismus skrze volbu povolání."
Potíž je možná v tom, že celý západní svět žije ve věku zábavy - a nemá chuť vyčerpávat svou vůli v takových nesnadných disciplínách, jako jsou matematika, fyzika nebo chemie. Podle nedávného průzkumu, uskutečněného v Británii mezi mladými lidmi, většina odpověděla, že by se nejraději stala "celebritou".
Neboli, povolání už není ve snech lidí spojeno ani tak s prací, jako s "obrazem" člověka v houštinách elektronického věku. Ostatně, zadejte si do internetových vyhledávačů slovo "talent". Nejčastější obsah, spojený s tímto slovem, se týká vyhledávání talentů pro různé mediální show. Ano, kruh se uzavírá: dnes hledáme především talenty ve významu celebrita.
Dotujeme ČEZ. Jak dotuje on nás?
Pokud se týká českého prostředí a (v řadě vyspělých zemí vyzkoušeného a uplatňovaného) užitečného propojování byznysu a akademické sféry, jako kdyby stále existovaly mentální překážky - a neporozumění.
"U nás paradoxně dochází k tomu," prohlásil někdejší předseda Akademie věd ČR Václav Pačes na půdě VŠE, "že ČEZ, naše nejvýdělečnější instituce, dostává podporu na vědu a výzkum! - místo, aby výzkum ze svých zisků podporovala. A ještě žádá na ministerstvu průmyslu a obchodu o dotace na své projekty."
"Proč se ke státní podpoře dostanou i ziskové podniky?" ptá se řečnicky Cyril Höschl, ředitel Psychiatrického centra Praha a Centra neuropsychiatrických studií v Praze. "Je to na základě evropské směrnice, která je pro nás závazná a podle níž nesmí žádný subjekt být při vztahu ke grantovým soutěžím handicapován svým statutem. Jinými slovy: je jedno, jestli jste ústav akademie, s.r.o., univerzita nebo podnik. Druhá věc, kterou je třeba říci: zástupci průmyslu a obchodu říkají, že odevzdaly na daních tomuto státu 35 miliard korun, to je daleko víc, než se dává do vědy, tak nás nechte na pokoji. Jisté však je, že podpora vědy ze strany průmyslu je u nás malá. Ve srovnatelných zemích v Evropě je poměr financování vědy ze státního a průmyslového sektoru 2:1 a u nás asi 1,2 :1."
Úspěch nezasluhuje trest. Nechuť k inovaci ano
"Nutno připomenout, že kapitáni průmyslu se chovají ekonomicky," říká rektor Karlovy University Václav Hampl. "Když necítí potřebu inovace nebo na to nemají, tak to těžko budou dělat. Stav domácích českých firem je v řadě odvětví podobný farmacii, kde už vyrábíme jen generika, anebo jsme rovnou jen balírnami. Myslím, že české vědecké instituce se musí rozhlížet po případných partnerech šířeji, až za hranice české kotliny - a univerzity naštěstí tuto možnost mají."
Zajímavé na této debatě je především skutečnost, že chybí vědomé porozumění pro pohled druhé strany. Proč by měla být úspěšná firma trestána za to, že je úspěšná – a nemohla by se přihlásit o grant? Logika tohoto názoru vede například k tomu, že by grantové peníze na výzkumy měly sesbírat především ti, kdo si nejsou schopni na sebe ani vydělat.
Je zřejmé, že firmy musejí stát na pevné zemi a jen málokdy budou financovat vědu pro vědu. Na rozdíl od "akademického" výzkumu, který, vede-li do slepé uličky, prostě zkusí jinou, při větší chybě zkrachují. Proto by péče o talenty, uplatňovaná s větším či menším úspěchem různými soukromými subjekty, měla být chápána spíše jako motor. Energie, dodávají sílu nejen sobě sama, ale v konečném výsledku celé společnosti.
Ať už se díváme na problém talentů z kteréhokoli úhlu, často vykoukne "český paradox". Na jedné straně chválíme sami sebe za schopnost improvizace, na straně druhé setrváváme ve starých modelech jednání a řešení věcí. Do inovací, nejsme-li k tomu donuceni osudem, se nám obecně nechce. Trpí tím nejen mladí lidé, vystavení školským praktikám, založeným na memorování a nekomunikaci, ale i akademická sféra jako taková, byznys i neziskový sektor. Trpí tím celá společnost.
Vyšlo v časopise o společenské odpovědnosti firem CSR Fórum 21. června 2010.
