Praha - Nastane konec inženýrů v Čechách? Tuto otázku si kladla v nadsázce společnost ČEZ, která se rozhodla upozornit kampaní na skutečnost, že už nyní je, a především bude, málo inženýrů, zaměřených na energetiku.

Problém se ovšem netýká pouze oborů, spojených s energetikou a netrápí pouze Českou republiku.

"Obecné vysvětlení," říká rektor ČVUT Václav Havlíček, "je obtížné, protože jde skutečně o celosvětový problém." V případě českého státu je situace o to horší, že chybí celková koncepce. I na to se ptáme rektora pražské ČVUT, který nijak nešetří ani vlastní akademickou půdu.

Spojujete si nedostatek inženýrů v konkrétních oborech i s faktem, že čeští studenti středních škol jsou v matematice a přírodních vědách horší než v minulých letech? Někdy mám pocit, že jsme zlenivěli a zvykli se, že přístroje kolem nás nějak fungují a my se jako uživatelé nepotřebujeme dostat k jádru věcí.

Já bych to leností nenazval. Myslím si, že dnešní mladí lidé nejsou o nic méně pracovití než lidé před sto lety. Samozřejmě své úsilí zaměřují jinam a jsou rozptylováni. A máte kousek pravdy určitě v tom, že spousta informací se dá zjistit s menší námahou na internetu, což nevyžaduje takovou přesnost. 

Podle mého názoru spočívá problém v tom, že se učitelé již od mateřské školy snaží vychovávat děti k odklonu od faktických znalostí směrem ke kritickému myšlení a k čerpání informací a jejich zpracování.

Jako obecná teze je to v pořádku, ale nesmí se to přehnat. V době, kdy jsem já studoval na střední škole, měl jsem na dvě základní disciplíny, kterými se dodnes živím, tedy na matematiku a na fyziku dva diametrálně odlišné profesory.

Matematik byl typický středoškolský pedant; museli jsme se všechny vzorce naučit nazpaměť a museli jsme je umět používat ve správných souvislostech. Na fyziku jsem měl profesora vizionáře, který dokázal fyziku přiblížit, zlidštit a ukázat podstatu fyzikálních dějů. A právě tuto kombinaci považuji za neskutečně dobrou.

Protože, kdybych měl na oba ty předměty vizionáře, nenaučil bych se elementární věci z matematiky, které vám nikdy nenahradí žádná kalkulačka nebo počítač. Pokud nemáte v hlavě některé faktické znalosti, nedostanete se ke kvalifikovanému a tvůrčímu použití matematických nástrojů.

Podle mého názoru se to kyvadlo překývlo od lpění na faktických znalostech k jakémusi vágnímu přístupu, příliš se zdůrazňuje, že se děti nemají biflovat. A to je důvod, proč statistiky ukazují, že naše úroveň v matematice na základních a středních školách je klesající.

Ale abychom se zase nemrskali příliš! Není to tak, že bychom se dostávali na nejhorší místa na světě. Jen jsme byli mezi nejlepšími, dokázali jsme vyhrávat mezinárodní matematické a fyzikální olympiády v celosvětovém měřítku, a tato schopnost se pomalu ztrácí.

Nedávno jste na konferenci, pořádané platformou Byznys pro společnost řekl, že větší problém představují v České republice střední školy, než vysoké. Jak na to reagujete? Doučujete studenty v prvním ročníku, smiřujete se s tím, anebo pokračujete v politice více přijmout, více vyhodit?

Systematické doučování neděláme. To není úkol vysoké školy, bylo by to plýtváním času našich kvalifikovaných učitelů a nikdo nám to nezaplatí. Nicméně když máte ve studijní skupině 90 procent lidí, kterým chybí nějaké elementární matematické schopnosti, je třeba tomu přizpůsobit výklad i za cenu, že nestihnete zmínit všechny špičkové poznatky. Stavět na chatrných základech nemá cenu.

Foto: ČVUT

Pokud jde o propadovost, ta se příliš nemění. Do roku 2008 byla státní politika navyšovat počet studentů, takže jsme brali skoro každého a jako jedna ze škol, která si na kvalitě zakládá, jsme téměř polovině lidí nedovolili dokončit u nás vzdělání. To není z hlediska státu ekonomicky efektivní, takže on se to nyní snaží změnit.

Z vašeho pohledu máte studentů málo nebo moc?

Studentů, nebo uchazečů? Studentů máme v tuto chvíli tolik, kolik nám stačí, abychom se uživili. A kolik odpovídá takové zátěži učitelů, že jim zbude třetina času na vlastní výzkum. Aniž bychom zvyšovali počet pracovníků, počet studentů zvyšovat nechceme.
Navíc to nemá smysl, protože kvalitní lidské zdroje na straně studentů jsou vyčerpány. S jedinou výjimkou: nedostatečně využíváme potenciál ženské části populace. Procento dívek u nás, s výjimkou fakulty architektury je velmi nízké. Na mé elektrotechnické fakultě jsou to 3%, což je trapně málo. V době, kdy jsem studovat já, to bylo 10%. A přitom se velká část elektrotechniky už odklonila od velkých strojů a elektráren. Ve světě bývá podíl dívek většinou vyšší.

Spásí nás nežné pohlaví

Takže se chcete v české populaci zaměřit na hledání dívčího matematického, fyzikálního a vůbec technického talentu?

Každopádně ženská část populace je jediným zdrojem pro to, abychom počet studentů mohli navýšit a neměli problémy s kvalitou. Ale jednak to již dnes není v souladu se státní politikou, jednak bychom my neradi zvyšovali počet studentů.

Výjimku tvoří některé specifické obory jako jaderné a fyzikální inženýrství. Patnáct let bojujeme na fakultě jaderného inženýrství o dostatek uchazečů, protože jaderná energetika byla v útlumu a mediálně byla vykreslována jako největší škůdce životního prostředí. 

Dnes, kdy je strategie státu na jaderné energetice založena, je jasné, že za pět let nebudeme mít dost odborníků. Absurdní ovšem v této situaci je, že dotace na studium jsou omezovány plošně a ne podle oborů.

Jinými slovy, stát něco omezuje, ale přitom mu chybí představa, co chce. Proto jde v případě studia jaderných inženýrů sám proti sobě.

Přesně tak. Právě připomínkujeme materiály na úpravu financování vysokých škol v roce 2012 a opět jsou v nich plánovány redukce počtu přijímaných studentů plošně o 10 procent bez ohledu na obor. Takže znovu sepisuji připomínky pro ministerstvo, že to má být oborově vázáno. Ministerstvo školství je v těžké pozici, protože neexistuje vládní politika, která by řekla, které obory se mají podporovat, rozšiřovat, a proč.

Vycházelo se z toho, že si všechno zreguluje trh, ale ten trh má nejméně pětileté zpoždění. Jediný studijní obor, který má výjimku, je zubní lékařství. Tam se počet studentů snižovat nemusí. Vysoce postavení politici zřejmě mají problémy se zuby a tak se bojí nedostatku zubařů víc, než nedostatku jaderných inženýrů.

Z oborů, které jsou zastoupeny na ČVUT, hrozí některému něco podobného, tedy nedostatek kvalifikovaných odborníků?
Je to energetika jako celek, kde v horizontu 15 let hrozí, že v Česku bude chybět několik tisíc odborníků. Něco podobného hrozí také v oblasti informatiky.

Informatiky?

Ano, informatiků je nedostatek, zejména těch spojených s fyzikální podstatou, protože rozvoj výkonnosti počítačů a zejména přenosových sítí je tak rychlý, že se dá jen obtížně sledovat. 

Standardních programátorů je jakžtakž přijatelný počet, ale systémově tvůrčích informatiků je nedostatek - a přitom se toto odvětví neustále rozšiřuje. Obecně není příliš známo, že informatický průmysl jako takový u nás zaměstnává stejný počet pracovníků jako průmysl automobilový, který tvoří největší část našeho exportu.

Přitom nároky na kvalitu vzdělání jsou v informatickém světě větší než v automobilovém. V prognózách stojí, že také informatiků bude do několika let chybět několik tisíc.

Zlaté ručičky už jsou nám k ničemu 

V Čechách se tradičně říká, že jsme zemí inženýrů. Jak vlastně vnímáte dnešní vztah české populace k technickým povoláním?

Ono to má hlubší kořeny, už v dobách Rakouska-Uherska byly české země průmyslovou velmocí. Proto ono pyšné rčení "zlaté české ručičky."

Čeští technici, ale i dělníci, bývali schopní improvizovat. Strýc mé ženy montoval po světě cukrovary a pivovary a ten mi vyprávěl, že když jim něco nevyšlo, prostě to bez řečí tady uřízli, támhle přilepili a namodelovali a bylo to. Jenže když se to stalo německým montérům, ti zastavili práci a volali inženýrům do Berlína. Tehdy jsme tím vítězili. Ale dnes takhle pracovat nemůžete, protože byste nějaká sofistikovaná zařízení mohli zničit nebo přinejlepším výrazně zhoršit jeho parametry.

Potřebujeme více inženýrské pokory k přesnosti a já věřím, že i proto vážnost inženýra znovu narůstá.

Jedním z kroků, který by mohl popularizovat technické obory a navíc zvyšovat kvalitu škol je spolupráce firem s akademickou sférou. Zatím se ale zdá, že obecně to v České republice příliš nefunguje…

Problémy historicky vycházely z relativně malého zájmu průmyslových podniků o spolupráci se školami. Teď se to přece jen vyvíjí k lepšímu, ale krize vývoj zase zpomalila.

Nyní nám pomáhá i skutečnost, že spolupráce mezi podniky a školami bývá buďto výslovně vyžadována nejrůznějšími operačními programy EU, anebo je motivována jejich ekonomickými nástroji.

Související

Jak vychovávat v Česku inženýry a další talenty

10 fotografií

Zdejší firmy zatím nejsou příliš ochotny platit základní infrastrukturu a základní výzkum, ale je-li možné infrastrukturu podpořit z evropských projektů, pak zájem o naplnění oné spolupráce mají. My máme například výbornou spolupráci se Škodovkou v Mladé Boleslavi, s IBM, ale i s celou řadou dalších firem.

Jedna z překážek leží i na straně státu. Nejméně tři předchozí premiéři slíbili, že se budou zabývat daňovým zvýhodněním investic do výzkumu. Jenže v době svého působení se tím buď nestihli zabývat, anebo svou ideu nestihli dokončit. Takže teď už poněkolikáté věřím, že se v legislativní části něco stane.

Když potká robot robota

O jaký typ projektů mají firmy, s nimiž ČVUT spolupracuje, převážně zájem?

Jsou to spíše projekty aplikovaného výzkumu a inovační politiky, ale na vysoké teoretické úrovni. Spolupráce s japonskými firmami nebo s americkou armádou je samozřejmě založena na zadání konkrétních, teoreticky velmi náročných úkolů. Jsou to projekty, ležící na hranici mezi základním a aplikovaným výzkumem. 

Na čem pracujete s americkou armádou?

S americkou armádou spolupracuje naše katedra kybernetiky na elektrotechnické fakultě například v oblastech vzájemné spolupráce inteligentních robotů. Představte si, že má několik robotů spolupracovat na řešení stejné úlohy. Dá se to řešit dvěma způsoby. Buď jsou roboti řízeni nějakým centrálním systémem, anebo roboti komunikují spolu navzájem.

Je jasné, že centrální řízení je snazší a efektivnější, ale na druhou stranu - z pohledu armády - zranitelnější. Když se totiž rozpadne řídící centrum, rozpadne se celá operace. Pokud jsou tu ale roboti vzájemně spolupracující, kteří spolu komunikují a domlouvají se na tom, kterou část úlohy bude který z nich řešit, máte řešení odolnější vůči venkovním poměrům.

Jak to funguje v praxi, vy jste oslovováni firmami, anebo se nabízíte podnikům i vy?

Ve většině případů jsme oslovováni firmami, náš tvůrčí přístup se projevuje spíše v oblasti grantových agentur. Tvůrčí pracovníci napíší žádost o grant, samozřejmě, že většina výzkumníků chce co nejdelší termín k odevzdání výsledků a co nejvyšší cenu, ale když se to přežene, grant nedostanete vůbec. Tady trochu působí tržní mechanismus a sebekritičnost.

V případě průmyslových podniků je to jinak, ti přijdou, řeknou jasně „chceme toto, toto a toto, výsledky budeme mít tehdy a tehdy" - a pak teprve nastane diskuze o finančních podmínkách.

Stane se, že nabídky firem odmítáte?

Na to vám přesně neodpovím, protože velká část komunikace probíhá na úrovni konkrétních pracovišť nebo pracovníků, ale myslím, že většinu nabídek bereme. Odmítají se věci jen ekonomicky naprosto nevýhodné.

Dokážete měřit přínos těchto společných programů pro vaši školu?

Poměrně snadno se dá změřit ekonomický přínos, i když i tam lze spekulovat o přínosu pro školu jako celek. Pokud něco řešíme pro průmysl, vede to často "pouze" k navyšování mzdových prostředků pro konkrétní řešitele. Ne vždy to znamená rozvoj školy, ale vzhledem k platovým podmínkám na vysokých školách v České republice nám to umožňuje udržet si špičkové specialisty.

Právě ti nejlepší, kteří jsou schopni spolupracovat se zahraničními firmami, by jistě dokázali odejít do zahraničí, kdyby se jim na ČVUT nelíbilo.

Využíváte schopnosti ČVUT spolupracovat s byznysem i k propagaci školy, k náboru studentů nikoli ve smyslu počtů, ale talentu?

Samozřejmě, že se snažíme všechny příklady dobré praxe popularizovat. Zapadá to ostatně i do našeho dlouhodobého záměru, aby každý student magisterské úrovně, o doktorandské nemluvě, strávil alespoň jeden semestr v zahraničí.

Pro pořádek ale musím říct, že spolupráce s vyspělými podniky může mít pro školu i jeden takový speciální negativní efekt: základem k ocenění kvality vysokých škol jsou publikace, jenže některé podniky, a o to víc třeba armáda, mají tendenci výsledky výzkumů utajovat - a ony podstatné výsledky pak publikovat nelze. 

Posluchárna královehradecké univerzity | Foto: Web Univerzity HK

Použil jste termín s vyspělejšími podniky. Chcete tedy říct, že onen menší zájem, jak o něm mluvíte, vyplývá i z toho, že zdejší podniky nejsou tak vyspělé, aby na to měly, s vámi spolupracovat?        

Často asi o tom vůbec neví, že by to pro ně mohlo být dobré. Méně vyspělé podniky nemají dlouhodobou strategii, jsou sice schopni přizpůsobovat se situaci na trhu, ale aby si objednali nějaký podstatnější výzkum, který by se vyplatil v horizontu tří let…, tak to průměrné a podprůměrné podniky nedělají. A proto je situace v ČR, pokud se spolupráce vysokých škol a firem týká, procentuelně horší, než ve vyspělých zemích západní Evropy a v zámoří.

Učitelé mají definitivu

Existuje v České republice skutečná konkurence mezi technickými školami? Vnímáte třeba brněnskou techniku jako svého konkurenta?

Vnímáme. Brněnská technika je kvalitní škola a snaží se získávat studenty z celé republiky. Někdy byla, a možná ještě je, méně konzervativní než ČVUT, takže se tam dříve projevily moderní systémy výuky.

My jsme ne vždy dokázali plně zhodnotit fakt, že jsme o 20 - 30 procent lepší v kvalitě vědecké práce, což je přesně změřené, a začali jsme mít problémy s tím, že studenti psali na webu - "jděte do Brna, tam se k vám budou chovat slušněji, v Praze vás vyhodí, nemají čas, neporadí vám..." S tím jsme museli hodně bojovat. Brnu počet uchazečů přibýval, nám i mírně klesal. Dnes se to již trochu vyrovnalo.

Přetahujete si i učitele?

Učitele si moc nepřetahujeme. Možná jen nepřímo, v případech doktorandů, kteří chtějí pokračovat v akademické kariéře.

Můžete o svých učitelích říct, že každou přednáškou bojují o své místo na škole?

Určitě máme hodně učitelů, kteří vystupují takovým způsobem, prostě proto, že své učitelství berou jako poslání. Vedle toho máme učitele, kteří chtějí dělat především vědu a výzkum, a ti berou studenty spíše jako přítěž, která je odvádí od výzkumné práce.

Někteří občas žertem říkají, že kdyby tu nebyli studenti, byl by na ČVUT krásný život. Já mám tento žert velmi nerad.

Když děláte konkurz na nového akademického pracovníka, přihlásí se hodně uchazečů?

Záleží na oboru, ale většinou se buď přihlásí právě jeden uchazeč, anebo vůbec nikdo. Vysokoškolský zákon měl v sobě původně ustanoveno, že pracovní poměry akademických pracovníků mají být uzavírány na dobu určitou a že se konkurzy na jednotlivé pozice musejí opakovat, ale v součastných novelách to bylo zlikvidováno.

Pracovní poměr na dobu určitou smíte uzavřít s jedním zaměstnancem nejvýše dvakrát. Takže když se jako učitel dvakrát obhájíte, pak už máte vlastně jakousi definitivu na škole jistou.

Tento materiál vznikl v rámci společného projektu Aktuálně.cz a CSR Fórum - webového magazínu Byznys a společnost.

Sekce chce informovat o světě firem, neziskových organizací, trendech v CSR a společenské odpovědnosti vůbec.