Praha - O odměně lidem, kteří "udají" spoluobčany, že neplatí daně, uvažuje rumunský ministr financí. Ve Spojených státech, Indii nebo třeba Keni už podobný systém funguje.
Čeští politici jsou zatím zdrženliví a podobný prvek zavést nezamýšlí, třebaže v šedé ekonomice ročně mizí miliardy korun.
"Institut odměňování pokládáme za problematický, což potvrzuje i absence tohoto systému v naprosté většině států Evropské unie," říká mluvčí českého ministerstva financí Ondřej Jakob.
Podle mluvčí Generálního finančního ředitelství Petry Homolové přijdou tuzemské daňové správě desítky udání měsíčně. Řada z nich obsahuje informace, které lze využít.
"Ale často se v nich objevují pouze nelichotivá až urážlivá hodnocení konkrétních osob a firem nebo jejich činnosti," říká Homolová a doplňuje, že většina informátorů neuvede své jméno ani kontaktní údaje.
Malý tip, velká sklizeň
Pomocníky při odhalování daňových úniků v současné době peněžně ohodnocují například v USA, Velké Británii, Indii nebo Keni.
Ve Spojených státech amerických platí od roku 1989 takzvaný Whistleblower Protection Act, který mimo jiné nastavuje i pravidla pro ochranu svědků. Podněty občané dávají ve Whistleblower Office, která je součástí federálního daňového úřadu.
"Odměny se mohou pohybovat v rozmezí 15 až 30 procent dodatečně vybrané daně," upřesňuje Martin Pizinger z českého velvyslanectví ve Washingtonu.
Indická vláda dokonce vypracovala speciální manuál. Aby bylo udání platné a informátor si skutečně zasloužil odměnu, musí mimo jiné zaslat otisk svého levého palce. To je mimochodem zajímavé proto, že levá ruka je jinak v zemi považována za nečistou.
V Indii si aktivní občané mohou přijít až na pětinu sumy, která kromě dlužné částky zahrnuje i vyměřené penále. "Malý tip, který nám dáte, může vést k velké sklizni," stojí v oficiálním dokumentu jedné z poboček tamního Celního a daňového úřadu.
Motivačnímu prvku se nebrání ani Velká Británie. Například v letech 2008 až 2010 odměnil Finanční a celní úřad Jejího Veličenstva (HMRC) informátory celkovou částkou, která přesáhla 437 tisíc liber.
V posledních dvaceti letech se tu podle listu Telegraph přitom vyplacené odměny postupně snižují - například v letech 1997 až 1998 politici rozdali udavačům až přes 1,6 milionu liber.
Úřady v Keni nabízí na webu i formulář, který aktivní občan vyplní. V příručce pro dobrovolníky zároveň uvádějí, že lze předat informaci také při osobní návštěvě, telefonicky nebo faxem.
Práskačství, nebo záslužný čin?
Podle analytika Petra Gapka z GE Money Bank přitom podobný návrh zazněl i u nás.
"Od nápadu k realizaci je ale daleko a spíše se jednalo jen o velmi skromnou diskuzi," komentuje pro Aktuálně.cz. Karel Pluhař ze společnosti Akont.
Za hlavní problém informátorského systému považují tuzemští analytici to, že by se jej Češi snažili zneužívat.
"Možná bychom byli překvapeni zřetelnou aktivitou, která by však nemusela přinést očekávané výsledky," obává se analytik Petr Dufek z ČSOB, podle něhož by například docházelo ke mstám nespokojených sousedů.
"Při takovémto opatření se může stát, že v rámci obchodního boje na sebe budou některé subjekty posílat daňové kontroly bez závažného důvodu," uvažuje Gapko. Systém by podle něj bylo třeba nějak vybalancovat, například tím, že za neopodstatněné udání bude následovat sankce.
Dufek ještě připomíná, že by státu vznikly dodatečné náklady, jelikož by musel jednotlivá udání kontrolovat - řada z nich by přitom pravděpodobně byla zbytečných.
Karel Pluhař naopak očekává, že by lidé byli spíše zdrženliví. "V Česku stále přetrvává dojem, že nahlášení trestného činu je práskačství, nikoli záslužný čin," nastiňuje zástupce skupiny Akont s tím, že podobné přesvědčení by mohlo motivaci oslabovat.
Někteří ale odvahu zajisté najdou, a to dokonce bez toho, aby je stát k "udávání" vyzýval. "Je třeba uvést, že anonymní informátoři nejsou v současné praxi ničím výjimečným," říká mluvčí ministerstva financí Ondřej Jakob a připomíná, že podobně aktivní občané tak nyní činí, aniž by očekávali jakoukoliv odměnu.
Kdo je vlastně zloděj
V souvislosti se zavedením odměňování práskačů v Rumunsku rovněž přišla řeč na etický rozměr systému. Kritici jej připodobnili k praktikám, které byly běžné za sovětských časů.
"Obecně platí, že v zemích s fungující státní správou a stabilním právním systémem jsou podobné kroky méně kontroverzní než v zemích, kde mají občané obavy, že státní aparát neslouží na prvním místě občanům," věří například Pluhař.
Podle Gapka musí k závěru, zda je podobný krok správný, dojít samotná společnost. Za podobně sporné považuje analytik například beztrestnost či jiné "úlevy" pro osoby, které spolupracují v korupčních kauzách.
"Nepochybně, pomáhat v boji proti daňovým únikům by mělo být ve veřejném zájmu," komentuje list Telegraph, který ovšem připomíná, že prvně je to právě stát, kdo někoho "okrádá", a že nakonec právě zloděj křičí: "Chyťte zloděje!".
