"Lidé například zobecní jednu negativní zkušenost na všechny, kdo BDSM provozují," vysvětluje psycholožka. Zkratka v sobě skrývá slova bondáž, disciplína, sadismus a masochismus a zároveň jsou prostřední dvě písmena zkratkou pro dominanci a submisivitu, které s uvedenými praktikami úzce souvisí.
Zdeňka Pospíšilová se tématy sexuálních variací, jako je nejen BDSM, ale i sadomasochismus či fetišismus, zabývá přes deset let. Shromažďuje poznatky z nejrůznějších výzkumů, nabízí odbornou pomoc a snaží se na toto téma rozvíjet diskusi a vyvracet zakořeněné předsudky ve společnosti.
O tomto tématu hovořila také na Přírodovědecké fakultě během své lednové přednášky organizované Českým klubem skeptiků Sisyfos.
Nejčastější mýty panují o tom, jaká je osobnost lidí, kteří BDSM provozují, a také proč to dělají. "Lidé si často BDSM vykládají jako domácí násilí, to je však zcela nepřesné. Základem BDSM je konsenzualita, komunikace mezi partnery a bezpečí, o kterých se u domácího násilí nedá vůbec bavit," vysvětluje Pospíšilová.
Nepravdy panují i o duševním zdraví lidí, kteří BDSM provozují. Veřejnost je často zaškatulkuje jako někoho, kdo má automaticky psychickou poruchu.
Důsledky se podepisují na životě mimo BDSM
Jednou z oblastí, kde se důsledky nepravdivých tvrzení podepisují, jsou vztahy. S rodiči, partnery, ale také třeba v zaměstnání. "Setkávám se s případy, kdy lidé nechtěli spolupracovat s někým, o kom zjistili, že se těmto aktivitám věnuje," vysvětluje psycholožka. Kvůli takovýmto případům lidé často žijí ve strachu ze sociálního vyloučení v případě, že se o nich něco takového zjistí.
Mgr. Bc. Zdeňka Pospíšilová
Je absolventkou jednooborové Psychologie FF UK a Studia humanitní vzdělanosti na FHS UK.
Přes deset let se zabývá tématy sexuálních variací jako je sadomasochismus či fetišismus a BDSM. Během studia výzkumů, práce se svými klienty či sledováním mediálního obrazu daného tématu objevila falešných domněnek, které o BDSM všeobecně panují. "V médiích, filmu ale i v beletrii se dodnes setkávám buď s nepochopením problematiky nebo její prezentací, která určité mýty podporuje," uvádí Pospíšilová.
Nyní se snaží o to, aby se zvýšilo veřejné povědomí o těchto tématech v reálném světle. "Mýty o BDSM nemizí, setkávám se s nimi stále a opakovaně. Fámy jsou jedním z hlavních důvodů, proč dochází ke stigmatizaci lídí z této subkultury" tvrdí Pospíšilová.
Problémy, které s sebou předsudky nesou, však zasahují i do jiných sfér, například při jednání s odborníky, jako jsou psychoterapeuti či lékaři.
Zahraniční výzkumy ukazují, že se lidé opakovaně setkávali s tím, že museli odborníkovi vysvětlovat, co si pod zkratkou BDSM vlastně představit, aby jim byl schopen poradit. Po podobných zkušenostech se mohou lidé zdráhat jít k lékaři v případě, že se s nimi něco stane, protože se bojí, že budou stigmatizováni.
Stávají se také případy, kdy se u rozvodového řízení pokusí jeden z partnerů toho druhého zdiskreditovat tím, že na něj vytáhne provozování BDSM. "Vychází to ze stereotypu, že pokud vytáhnu na manžela, že dělá to a to, tak mu soud nesvěří děti, to je však zcela irelevantní. Bývalého partnera to ale může v celém řízení velmi znejistit a je to nepříjemné," říká Pospíšilová.
Za zálibou může být psychiatrická porucha, říká sexuolog
Sexuolog Luděk Fiala však tvrdí, že přestože se většinou jedná pouze o neškodný deviantní zájem, mohou se do zálib v BDSM nepozorovaně promítat různé psychiatrické poruchy, které v mnoha případech odborníci nejsou schopni při základním vyšetření odhadnout. Určení diagnozy totiž stěžuje fakt, že právě skrze zálibu například v BDSM nemusí hned poruchu odhalit.
Setkal se například s pacientem, který začal být během BDSM aktivit obsesivní a neustále potřeboval svou hranici posouvat, čímž si způsoboval újmy na zdraví. "Stále častěji si potřeboval strkat do konečníku předměty, které se tam už nemohly vejít, začal krvácet a musel být přijat do nemocnice, takové chování už není v pořádku," tvrdí.
Dodává však, že u každého případu záleží na tom, co v něm hraje primární roli. Zmíněný pacient byl abstinující a dle Fialy hledal v BDSM praktikách kompenzaci své závislosti na alkoholu a drogách, přičemž své bažení pouze přeorientoval a dále překračoval únosnou míru stejně, jako by tomu dělal u původní závislosti. Otázkou dle Fialy tedy zůstává, zda se primárně jednalo o sexuologický, či psychiatrický problém, původně byl totiž psychiatrickým pacientem se závislostí.
Vědecká fakta vyvrací mýty
Vědecké zkoumání tématu BDSM je dle Pospíšilové klíčové. "Pokud nemáte tvrdá data, tak máte pouze domněnky. Sesbíraná data mohou vyvracet zažité stereotypy nebo potvrzovat bezpečnost různých aktivit. Proto si myslím, že má smysl věnovat výzkum například i věcem, které se zdají být zřejmé," dodává.
Díky objevům, které výzkumy přinesou, bude podle ní také snadnější vzdělávat instituce, jako je policie či lékaři, aby lidem z této subkultury lépe porozuměli. Pokud budou tyto instituce dobře poučené, budou umět lépe komunikovat a zacházet s lidmi z BDSM komunity ve chvíli, kdy se s nimi dostanou do kontaktu jako se svými klienty.
Jenže výzkumy týkající se například osobnosti či motivace lidí provozujících BDSM přichází s diametrálně rozdílnými daty. Dle Pospíšilové je to způsobeno tím, že je téma BDSM široké a jeho hranice nejsou pevně dány. Každý výzkumník si je tak může určit někde jinde a tím se také dostane k jinému výsledku.
"Já si o řadě starších výzkumů sama říkám, nakolik mají výpovědní hodnotu. Právě kvůli tomu, že je téma BDSM tak široké, mi přijde pro výzkumy výpovědnější hledat konkrétnější a menší skupiny, například na základě motivace pro tyto aktivity. Osobně se domnívám, že lidé, kteří to dělají, protože mají sadomasochistickou sexuální preferenci jako trvalou součást osobnosti, budou ve výzkumech vycházet jinak než ti, kteří to provozují pouze jako svůj koníček, a ještě jinak než lidé, kteří to neprovozují vůbec. Ale že by se na základě tohoto rozdělení zjišťovalo, jestli se ti lidé například v něčem liší, to se zatím neděje. Z mého pohledu by to bylo přínosnější než například výzkum o tom, zda jsou lidé, kteří obecně provozují BDSM, svědomitější," vysvětluje Pospíšilová.
Motivace je nejasná
I přesto, že se věda zkoumání motivace pro BDSM aktivity intenzivně věnuje, dodnes není jisté, co ji pohání. Zvláště pokud pramení z trvalé součásti osobnosti.
"Pokud se bavíme například o sadomasochismu jako o trvalé součásti osobnosti, tak tam žádný výzkum, který by řekl 'tahle kombinace faktorů to způsobuje', neexistuje. Nemyslím si ani, že by se něco takového v dohledné době zjistilo. Ale mluví se o bio - psycho - sociálních faktorech, což je kombinace různých faktorů. To, s jakou genetickou výbavou člověk přichází na svět, jak jej formují rané vzpomínky na dětství a nejrůznější zážitky nebo třeba první sexuální partner."
U fetišistů, kteří jsou eroticky zaměřeni na konkrétní věci či části těla, se ví o něco více, ve vědecké společnosti se mluví o tom, že může existovat nějaký výrazný otisk v dětské vzpomínce, kterou si člověk následně propojí se sexuální oblastí.
Podle Pospíšilové dodnes věda z tématu BDSM viděla pouze špičku ledovce, mnoho toho stále neví. I tak ale potvrdila důležitá fakta a vyvrátila škodlivé domněnky. Příčina, jež motivuje lidi BDSM provozovat, není zřejmá, věda dle ní ale potvrdila, že se nejedná o žádný znak osobní patologie. "To vidím osobně jako přelomový objev, že existuje respekt k tomu, že lidé nemusí mít nutně žádný problém, pokud BDSM provozují," dodává Pospíšilová.
Spolu s Fialou se pak shoduje, že naprosto zásadní je při provozování těchto aktivit mít situaci vždy pod kontrolou, což je pro bezpečí aktérů naprosto zásadní. "Jakmile hra přestane být kontrolována, a tím důvodem může být cokoliv, například větší množství alkoholu, a aktéři ztratí míru, stává se z takové činnosti už problém," říká Pospíšilová.
