Nenápadný modře nabarvený hangár v prostorách nejstaršího výrobního závodu Fordu v Evropě, v britském Dagenhamu, ukrývá poklady, které jsou navždy zapsané do automobilové historie. Mají jich tady přes stovku.
Redaktor Aktuálně.cz byl mezi sedmi novináři z Česka, kterým Ford umožnil hangár prozkoumat a dokonce si řízení několika zde zaparkovaných aut vyzkoušet na vlastní kůži.
Až jsme si s kolegy říkali, že lidé od Fordu projevili docela odvahu. Nechali nás totiž usednout za volant třeba úplně posledního vyrobeného vozu Ford Capri ze speciální edice. "To bych si asi nikdy neodpustil, kdybych zlikvidoval úplně poslední Capri, jiné poslední přece není," přemítal kolega.
Auta přežila bez škrábnutí
No, nakonec všechna auta přežila bez šrámů, i když nás pustili do levostranného provozu, se kterým měla většina z nás jen málo zkušeností, a navíc jsme jezdili s auty, která se přece jen ovládají o dost jinak než současné automobily.
Například Ford Y z roku 1937, což byl nejstarší kousek, za jehož volant jsme mohli usednout, měl třírychlostní převodovku. Pochopitelně manuální. Jenže 1. rychlostní stupeň byl na místě, kde je dnes obvykle dvojka, a na místě jedničky se řadila zpátečka. V převodovce chybějí synchrony, takže při každém přeřazování je třeba dávat meziplyn. To se týkalo tohoto vozu, ale stejně tak i Fordu Prefect z roku 1953. Navíc se pochopitelně řadí levou rukou, protože páka je uprostřed vozu a vy sedíte vpravo...
Každý vůz měl jiný systém startování, rozdílné umístění páček blikačů, ručička rychloměru u těchto padesát a více let starých vozů se obvykle chvěla tak, že bylo velice obtížné zjistit, zda po silnici hustě osázené stacionárními i průjezdovými radary jedete ještě povolenou rychlostí či nikoli.
Zrcátka jsou problém...
V malých, špatně umístěných a roztřesených zpětných zrcátkách se dalo jen stěží tušit, zda vás v tu chvíli ve vedlejším pruhu míjí jiný automobil, nebo zda se ze zastávky nehodlá rozjet doubledecker. Kromě toho v Prefectu i člověk výšky dost přes 180 centimetrů měl kvůli měkkému sedadlu, a tudíž propadnutí se hluboko do útrob vozu, dost špatný výhled ven.
Zajímavým zážitkem bylo také svezení s Fordem Zodiacem z roku 1961. Letos přesně padesát let starý vůz je takovou evropskou Amerikou a snad prvním vozem v Evropě vybaveným automatickou převodovkou. Ta je pouze třístupňová a každé přeřazení provází mocné škubnutí. Bublavý zvuk motoru, prostorný interiér a obří volant ovšem nadchly. Superměkké pérování sice rychlejší jízdě po klikatých silnicích nepřeje, ale o tom stejně tento vůz nebyl.
Naopak malý, ale moderně konstruovaný Ford Anglia s trošku prapodivně řešeným zadním okénkem překvapil svojí mrštností a snadností ovládání. Podobné pocity jsme měli i ve Fordu Escort 1300 XL z roku 1974.
Bonbónkem pak bylo svezení v legendárním Fordu Capri z roku 1986, ve vypiplaném Fordu Lotus Cortina z roku 1965 a také ve ve své době velmi nabroušeném Fordu Escort RS Cosworth s obřím zadním křídlem. Taková pružnost motoru jako v tomto voze se v dnešní produkci už asi nenajde.
Jen ten Ford T, tedy auto sto let staré, nás řídit nenechali, pouze nás v něm svezli. Vysvětlili ale proč. Auto má sice tři pedály, jenže ten levý není spojka, nýbrž se s ním řadí jednička a dvojka, prostřední slouží na řazení zpátečky a pravý je opak plynu, tedy brzda. Plyn je ruční a na volantu. Během pár desítek minut, kdy byl vůz k dispozici, a v normálním provozu bychom to asi opravdu nezvládli...
