Foto: Zastava

Jugoslávie, která se nacházela někde mezi Východem a Západem, byla ostatně licenčním eldorádem. Přispívalo k tomu i soupeření mezi jednotlivými částmi federace. Velká srbská automobilka Zastava nabízela plejádu aut na základě licencí od Fiatu (na snímku Zastava 750 alias Fiat 600 ). Ve Slovinsku působila IMV, která nejprve montovala dvoudobé automobily německé značky DKW, později v britské licenci Austin-IMV 1300 a Austin-IMV Maxi, a nakonec vozy Renault, zejména typ R4. Druhou slovinskou automobilkou byl Tomos, který se zabýval hlavně kompletací Citroënů 2 CV. Bosenské Sarajevo zase proslulo jako místo, kde se licenčně vyráběly německé automobily NSU Prinz 1000 (překřtěné na NSU Pretis 1000) a posléze modely VW Brouk (v Jugoslávii "Buba") i VW Golf.

Licence také umožňovaly nováčkům vstoupit na trh. Když se firma Innocenti rozhodla rozšířit výrobní program o automobily, pořídila si na přelomu 50. a 60. let britské licence a díky tomu se stala čtvrtým největším italským producentem osobních vozů. Pozdější osud milánské továrny byl pohnutý, ale nešlo o výjimku. Vztahy mezi příjemci a poskytovateli licencí dostaly mnohdy hořkou pachuť. Docházelo pak nejen k převzetím, když to původní majitelé vzdali a své akcie přenechali korporaci, jež poskytla licenci, ale také k soudním sporům, k vypovězení spolupráce, hledání nového partnera či ukončení výroby.

Nejhojnějším poskytovatelem licencí byl Fiat, jemuž sekundovaly British Motor Corporation (BMC) a Renault. Licenční verze se od originálu často téměř nelišily, zajímavější jsou však případy, kdy na základě licence vznikl automobil, který se od svého předobrazu po technické či estetické stránce výrazně odchýlil, aby lépe vyhověl místním podmínkám či dobovému vkusu. Ani takových případů nebylo v Evropě málo. Připomínáme je ve fotogalerii.