Litr speciálu za osm korun, super za devět korun, k tomu průměrná mzda 2822 korun a auta většinou na pořadník. Normalizace, jakkoliv formálně už šlo o termín v tu dobu spíše vyprázdněný, nadále prostupovala prakticky vším i v roce 1983. Kdo chtěl před čtyřiceti lety nové auto, měl prakticky jen tři možnosti: Mototechnu, Tuzex a několik málo značkových prodejen Škoda.
Výběr? Omezený. Čekací doby? Dlouhé, pokud jste nebyli ochotni připlatit si v Tuzexu a složitě shánět dostatek potřebných poukázek, případně nechat nějaké to "všimné", čtěte úplatek, za rychlejší postup pořadníkem Mototechny vzhůru.
Prim hrála samozřejmě auta ze socialistických zemí, jmenovitě hlavně škodovky. Rok 1983 byl pro mladoboleslavskou automobilku důležitý, protože v září poprvé veřejně ukázala takzvané "emko", tedy omlazenou řadu 742 s modernějším designem, nižší spotřebou a také širším rozchodem kol. Proto se předchozí verzi začalo říkat "užovka".
Škodovka, lépe řečeno AZNP, ten rok vyrobila přes 170 tisíc automobilů řady 742 - to jsou hlavně 105 a 120. Po modernizaci se původní vozy prodávaly se slevou. Kromě sedanů s koncepcí vše vzadu se do celkového počtu počítá i kupé Garde, odděleně v Trnavě pak nadále vznikaly Škody 1203. Na Slovensko se populární užitková řada kompletně přestěhovala o rok dříve.
Ze zahraničních aut stále relativně populárnímu Trabantu 601 zbýval poslední rok oficiálního dovozu do Československa, Wartburgu 353 zhruba roky dva, naopak třeba taková Dacia 1310 měla teprve před sebou lokální uvedení karoserie kombi. A to přesto, že licenčně ji Rumuni začali dělat už o dekádu dříve. Až v roce 1984 se také do Československa kvůli homologaci dostal první Oltcit a třeba takové FSO Polonez se oficiálně v Mototechně nebo Tuzexu neobjevilo vůbec.
Právě v roce 1983 už také naplno váznul dovoz ruských modelů Lada. Jestliže do roku 1980 včetně z Toljatti do Československa pravidelně putovalo více než desetitisíce aut ročně, před čtyřiceti lety jich byly jen lehce přes čtyři tisíce. Jak udává tabulka v knize Jana Tučka Automobily Lada 1970-1990, nejvíce dovezených kusů připadlo na sedan 2105 - ovšem bylo to číslo pod hranicí dvou tisíc.
V Tuzexu se tehdy auto s benzinovou třináctistovkou dalo pořídit za 14 700 tuzexových korun, nebo chcete-li bonů. Pro představu: neoficiálně na černém trhu stál jeden bon podle historika Adama Havlíka z Ústavu pro studium totalitních režimů a jeho článku "Místo jedněmi zbožňované, jinými zatracované. Podnik zahraničního obchodu Tuzex a jeho působení v socialistickém Československu" čtyři až šest korun. I při nejvýhodnějším kurzu tak žigulík přišel na skoro 60 tisíc, jedenadvacet tehdejších průměrných platů.
Kolik stála v podniku zahraničního obchodu další auta, včetně těch z kapitalistické ciziny - často dodávaná v nejnižší výbavě a bez možnosti výběru čehokoliv, přesto velice chtěná -, najdete v galerii. Ceník Tuzexu z února 1983 pochází z přednášky novináře a publicisty Jana Tučka k tématu prodejů aut v Československu za minulého režimu. Více si o něm můžete přečíst zde.
