Rozhovor - Demonstrace a stávky, jež následovaly po měnové reformě před 60 lety, byly pro historika Karla Kaplana, tehdy pětadvacetiletého konzultanta KSČ pro historii, prvním impulsem k rozchodu s komunistickou ideologií. Zvláště když režim, který okradl občany o úspory, posílal protestující za mříže, vyhazoval je z práce anebo je vysídloval do pohraničí.
"Tehdy jsem zpočátku měnovou reformu vnímal jako usnesení komunistické strany, jehož splnění si vyžadovala ekonomická situace. V nutnost reformy jsem nevěřil zdaleka sám," vzpomíná dnes uznávaný historik specializující se na poválečné dějiny Československa, který se zejména po roce 1968 s režimem komunistů zcela rozešel, byl na začátku 70. let krátce zadržen a pak v roce 1976 emigroval.
Speciál měnová reforma 1953
Vážení čtenáři,
Aktuálně.cz pro vás připravilo seriál článků, jimiž připomínáme událost, která před 60 lety zacloumala Československem a vůbec poprvé i komunistickým režimem u nás.
Seriál přinese vedle svědeckých výpovědí i nová odhalení.
1. díl seriálu: Tajná akce českých komunistů sebrala zboží z obchodů
2. díl: Znemožni se, řekli komunisté prezidentovi. Ten poslechl
3. díl: Reforma komunistů: Bohatí levněji, chudí chléb za 64 Kč
4. díl: K čemu sloužila komunistům reforma? Expert vysvětluje
5. díl: Dětská propaganda po česku: Timur vymazal Tarzana
Pokud jste byli svědky událostí kolem měnové reformy, máte příběh, který byste chtěli sdílet, napište na adresu [email protected]. Děkujeme.
Aktuálně. cz.: Jak jste pak vnímal spontánní masové protesty proti reformě?
Před sovětskou okupací Maďarska v roce 1956 to pro mne bylo prvním velkým rozčarováním - doslova šokem. Tenkrát jsem působil v Lanškrouně a hodně lidí si tam stěžovalo, že přišli o letité úspory. Často se ocitli ve značné materiální nouzi. Těžce jsem snášel i velmi tvrdé potlačování protestů, mnozí lidé do té doby režimu naivně věřili. K zásadnímu rozchodu s komunistickou stranou jsem tehdy však ještě nedospěl.
A.cz.: Uvědomovalo si vůbec komunistické vedení, že represemi může ztratit nejen podporu obyvatelstva, ale i členské stranické základny?
Samozřejmě že ano. Proto se například začaly poměrně brzo snižovat ceny spotřebního zboží. Pro snižování cen měla vláda koneckonců prostor. Peníze, které lidem při peněžní reformě ukradla, vytvořily poměrně slušnou rezervu, aby se mohlo jít s cenami - tu a tam - dolů. Ze začátku se snižovaly ceny denních potřeb a potravin. Pak i praček, televizorů, rádií, ale i velocipedů. Ekonomové vypočítali, že u rodin s více dětmi a také u důchodců dojde k vyrovnání životní úrovně až v roce 1960. Což se - pokud se pamatuji - i podařilo.
A.cz.: Vedení komunistické strany peněžní reformu obhajovalo tím, že posílí kurs koruny, zlikviduje potravinové lístky a koneckonců i černý trh s potravinami. Potvrdilo se to?
Koruna opravdu posílila, zlikvidoval se i černý trh, cenou však bylo okradení národa. Z lidí se při směně staré měny za novou vytáhlo asi 14 miliard korun - to byl čistý zisk. Tohle okradení národa za bílého dne bylo pečlivě připravenou a organizačně dobře zvládnutou "vojenskou mobilizací". Její spuštění se podařilo navíc skvěle utajit, i když se o ní mezi lidmi delší dobu šuškalo. Na celé akci se mimochodem podíleli špičkoví finanční odborníci - nešlo tedy o amatérský krok, jak se dnes dost zjednodušeně argumentuje. Z vedení strany o tom dlouho věděli jen asi čtyři lidé
A.cz.: O koho šlo?
Antonín Novotný se mi později už jako prezident zmínil, že on připravoval reformu se Zápotockým a Širokým. Novotný mi prozradil i to, že dokument návrhu reformy dali předsednictvu vlády a politbyru. Prezident to uváděl hlavně proto, že se mu nelíbilo chování funkcionářů komunistické strany, kteří začali před spuštěním reformy o překot skupovat šperky, zlato a jiné cennosti. Sám Novotný měl na vkladní knížce sto šedesát tisíc korun, tehdy obrovské peníze. Osmdesát tisíc z toho věnoval komunistické straně a zbytek směnil jako každý jiný - tedy jedna ku padesáti. Věřím mu to, protože žil velmi skromně, ale i proto, že si svůj prezidentský plat dával stranou, a když ta částka dosáhla deseti milionů - věnoval ji straně.
A.cz.: Informace o chystané reformě se však přece jen dostaly mezi lidi.
To je pravda. Vláda měla připravené sklady nejrůznějšího zboží, z nichž hodlala po reformě zásobovat trh. Sklady se ale začaly vyprazdňovat ještě před reformou, protože lidé skupovali vše, co se dalo. Politbyro tedy rozhodlo, že někdo musí vystoupit s projevem k národu a ujistit ho, že žádná reforma nebude. Nikomu se do toho nechtělo, a tak se odhlasovalo, že vystoupí ten, který má největší důvěru lidí. A to byl ve třiapadesátém roce prezident republiky Antonín Zápotocký.
A.cz.: To si neuvědomoval, že se naprosto znemožní?
Věděl, co riskuje. Zároveň však byl uvědomělým komunistou. Usnesení strany chápal jako zákon. Přesně takhle se chovají skalní komunisté, což si dnes mnozí mladí historici neuvědomují, a proto nedokáží Zápotockého pochopit. Když v archivu čtete, že Zápotocký, který se oháněl dělnickou třídou, jak jen mohl, po demonstracích apeluje, že společnost nesmí podléhat kultu dělníka, můžete být rovněž překvapen. Musíte ale vědět, že jakmile se dělníci a mnohdy zároveň komunisté postavili proti režimu, bylo podle "stranického zákona", jímž se řídil i Zápotocký, nezbytné tvrdě zasáhnout. Politbyro komunistické strany podléhalo jakémusi stihomamu, že například v plzeňské Škodovce konspirují našeptávači a třídní nepřátelé. Zajímavé je, že ministr obrany Čepička se dost zdráhal poslat vojáky proti lidem, přestože to nakonec udělal.
Poslechněte si vyprávění historika a svědka měnové reformy Karla Kaplana na videu:
A.cz.: Zápotocký ale narazil i v Moskvě?
Vyslechl si tam své. Sověti mu vytýkali, že československá měnová reforma postihla nejvíce, řečeno tehdejším jazykem, dělníky a pracující vrstvy. Kritizovali ho za hospodářskou politiku. Československá ekonomika přepínala podle Sovětů zbytečně své síly. Vzestup výroby v zemi byl podle Moskvy unáhlený, těžký průmysl se budoval na úkor průmyslu spotřebního a v zemědělství převládaly při zakládání družstev násilné metody. Když o tom pak Zápotocký referoval doma, předseda vlády Viliam Široký se neudržel: Ale vždyť nám to Sověti sami doporučovali. Včetně peněžní reformy!
A.cz.: To byli zdejší komunisté tak horliví?
Je to sice poněkud složitější, ale právě tohle je jeden z problémů. Od roku 1950 - s nástupem Alexeje Čepičky do funkce ministra obrany - se Československo ocitlo pod obrovským tlakem Moskvy s jediným hlavním úkolem: vybudovat v krátké době velkou armádu - a tomu se musel přizpůsobit průmysl a samozřejmě i státní rozpočet. V roce 1953 jsme měli stejně velkou armádu jako Československo v době mobilizace v roce 1938. A to jsme byli bez Podkarpatské Rusi a bez tří milionů vystěhovaných Němců. Požadavky armády rostly. Přímo ze státního rozpočtu dostávala asi 7,5 procenta HDP. Dalších 17,5 procenta šlo do státních rezerv, z nichž se hradily provozní náklady na armádu či nákup zbraní. Náklady na financování ministerstva národní obrany vzrostly z necelých 18 miliard v roce 1949 na 66 miliard v roce 1953. Činily stabilně kolem dvaceti procent státního rozpočtu. Čtyřprocentní podíl vojenské výroby roku 1950 na celkové průmyslové výrobě se v roce 1952 zvedl na celých 27 procent!
A. cz: Snad muselo být jasné, že tohle nemohla vydržet ani na svou dobu vyspělá ekonomika Československa?
Původní Gottwaldova představa byla taková, že zvednutím cen se od lidí stáhne nadbytek peněz. Sovětští poradci ho ale zřejmě přesvědčili, že to nebude stačit a že je tedy nutné připravit peněžní reformu. Jenomže mezi tím zemřel Stalin a v čele SSSR se objevili noví lidé. Je tedy docela dobře možné, že tihle lidé, kteří Zápotockého kritizovali, zapomněli, že reformu v Československu původně doporučila právě Moskva.
A. cz.: Někteří historici se domnívají, že právě třiapadesátý rok a peněžní reforma byly oním zlomem, kdy komunistická strana ztratila důvěru většiny lidí, souhlasíte?
Nesouhlasím. Hlavním zlomem nebyl třiapadesátý, ale až osmašedesátý. Tehdy měla KSČ takovou autoritu jako nikdy, ale právě v osmašedesátém ji definitivně promrhala. Reforma v roce 1953 byla každopádně velkým varováním, že sociální nůžky se rozevřely až příliš. No a bouře v Plzni pak kritickým bodem - to zcela určitě. Ale základní přelom to ještě nebyl. Měnová reforma byla "jen" krizí režimu.
