Doufají v zázrak, který nemusí přijít. Tak by se daly popsat pocity pacientů z Národního registru osob čekajících na transplantaci. Listina se neustále mění a ročně se na ní vystřídá přes dva a půl tisíce lidí. Loni byl v České republice poměr dárců v přepočtu na milion obyvatel šestý nejvyšší v Evropě, přesto ve využití orgánů k transplantaci stále existují rezervy.
"My samozřejmě neříkáme, aby umíralo víc lidí, to vůbec ne. Ale osud je zkrátka někdy takový a bylo by dobré, aby se možní dárci orgánů nakonec dárci skutečně stali," myslí si Eva Pokorná, vedoucí lékařka transplantačního oddělení pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM).
Ostatně nejde jen o zemřelé. Naději čekajícím pacientům dávají i živí dárci, těch je ale méně. "Mohou darovat párový orgán, nejčastěji ledvinu. Na prvním místě stojí to, aby se zdravému člověku neublížilo a aby dárcovství bylo dobrovolné a informované," říká Pokorná.
Nicméně většinu orgánů darují lidé v nemocnicích, jejichž život ukončí nevratná ztráta funkce celého mozku. "Pacientům praskne v mozku nějaká výduť nebo do něj krvácí, takže mají mozek mrtvý, ale orgány fungují," říká ředitel Koordinačního střediska transplantací Miloš Adamec. Díky přístrojům jim tak stále bije srdce, ale jejich mozek už nejeví žádné známky života, je tedy konstatována smrt.
Druhou nejčastěji zastoupenou skupinou zemřelých, kteří jsou vhodnými dárci, jsou ti, kterým se nevratně zastaví krevní oběh.
Motorkáři, dárci orgánů? Klišé, které neplatí
Naopak hanlivé průpovídky směrem k rychle jedoucím motorkářům či řidičům aut, že jsou to "dobrovolní dárci orgánů", vůbec neodpovídají realitě. Lidé, kteří zemřou na silnicích, se vhodnými dárci stávají jen málokdy. "Tělo bývá tak poničené, že orgány téměř nelze využít," říká Adamec.
Motorkáři mají kvalitně chráněnou nejčastěji pouze hlavu. "A mozek je v současné době jeden z orgánů, který transplantovat neumíme," dodává ředitel koordinačního střediska.
Výjimečně sice lze získat orgány k transplantaci i od obětí dopravních nehod, nicméně zde platí přísná pravidla. "Aby bylo odebrání možné, je nutné stanovit smrt v nemocnici," vysvětluje postup Adamec.
Když někdo zavolá, spustí se i dvanáctihodinový kolotoč
Největší potenciál, jak ještě zvýšit počet orgánů k darování, se podle odborníků skrývá v komunikaci. Je třeba zlepšit informovanost transplantačních center o možných dárcích. "Tady určitě rezervy jsou," říká Eva Pokorná z IKEM.
Ze zákona jsou nemocnice o možném dárci pro odebrání orgánů povinny informovat některé ze sedmi republikových transplantačních center, nicméně chybí kontrolní mechanismus. Navíc je náročná logistika celého procesu, zejména pro menší nemocnice.
"Když nemocnice zavolá, spustí se třeba dvanáctihodinový kolotoč, který klade obrovské nároky na lékaře i celé oddělení. Emoční i ekonomické, protože péče o dárce je velmi nákladná a nakonec je všechno o financích," vysvětluje hlavní důvody nedokonalého informování ze strany nemocnic Pokorná.
Ve státech, které se v transplantační chirurgii a s ní úzce spojeném dárcovství orgánů pohybují na světové špičce, fungují mírně odlišné systémy. Například ve Španělsku, které je na prvním místě celosvětového žebříčku, existuje takzvané aktivní vyhledávání dárců. Nemocnice platí speciálního člověka, který se agendě plně věnuje. Komunikuje se spádovým transplantačním centrem i s pozůstalými a šetří tak čas svých kolegů.
Systém ale nelze aplikovat na všechny země. "Takový zaměstnanec je efektivní ve větších, například fakultních nemocnicích, v těch menších by se neuživil, mají třeba jeden nebo dva případy za rok. Zároveň ale platí, že v tomto odvětví není malých hráčů, jeden zemřelý dárce může zachránit až deset lidských životů," poznamenává Pokorná z IKEM.
Někdy nesouhlasí pozůstalí
Nedostatek dárců mohou ovlivnit i samy rodiny zemřelých. V některých případech totiž s darováním orgánů nesouhlasí, ačkoliv na to podle práva nemají nárok. V České republice totiž platí takzvaný předpokládaný souhlas, který říká, že každý zemřelý člověk poskytne své orgány k transplantaci.
Nesouhlas lze vyjádřit pouze zapsáním do takzvaného Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným darováním tkání a orgánů, kde je v současné době evidováno asi 1500 lidí. Přesto je podle Pokorné klinická praxe taková, že lékaři ve vážných případech mohou pozůstalým vyhovět a respektovat jejich nesouhlas s darováním orgánů. "Jsou to mimořádně těžké situace, smrt mnohdy přijde jako blesk z čistého nebe a příbuzní mají najednou rychle rozhodnout," má pro zasažené rodiny pochopení Pokorná. "Správně komunikovat má také lékař, ale náročné je to pro všechny," dodává.
Pomoct může i brožura
Protože panuje okolo transplantace a dárcovství mnoho otázek a mýtů, vydal Institut klinické a experimentální medicíny informační brožuru nazvanou Dar života a spustil s ní spojenou webovou stránku. Má pomoct pozůstalým, aby se v tématu lépe zorientovali, a také lékařům, kteří mohou rodině zemřelého pacienta dát souhrnné informace k prostudování.
Přesto hlavní díl komunikace s pozůstalými zůstává stále na lékařích. "V tom jsou naprosto nezastupitelní," myslí si Eva Pokorná.
