Praha - Zemřel Jiří Krejčík, jeden z nejvýraznějších režisérů a scenáristů české kinematografie. Bylo mu 95 let. S odvoláním na rodinného přítele o tom informoval server iDnes, podle něhož Krejčík několik posledních dnů strávil v nemocnici.
Mezi jeho nejznámější filmy patří například Vyšší princip, Svatba jako řemen, Pension pro svobodné pány či Božská Ema.
Krejčík si čas od času zahrál i ve filmech. Diváci ho tak mohli spatřit v menších rolích v Menzelových Slavnostech sněžek jako řezníka, který "všechno sežere", nebo jako lékaře v Hřebejkových Pelíšcích.
Za svůj život získal mnohá ocenění. Kromě Českého lva z roku 1999 za dlouhodobý umělecký přínos českému filmu, převzal také například v roce 2001 medaili Za zásluhy a o dva roky později na karlovarském festivalu Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu.
Jiří Krejčík byl vždy aktivní i ve věcech veřejných. Známý je především jeho protest spolu s Věrou Chytilovou proti privatizaci Barrandova.
Výrazně se prosadil také jako divadelní režisér. Velkým úspěchem byla například jeho inscenace Penziónu pro svobodné pány v Činoherním klubu, která byla na repertoáru divadla celkem 16 let.
Krejčík: ztratil jsem 28 let života
Klasik českého filmu se narodil 26. června 1918 v Praze a k filmu se poprvé dostal během druhé světové války, kdy na Barrandově pracoval jako statista.
S režií pak začínal u krátkometrážních snímků. Jeho režijním debutem byl v roce 1946 film Dárek, na němž se podíleli i Jiří Trnka a Jiří Brdečka.
Prvním jeho hraným filmem byl nerudovský Týden v tichém domě (1947). Byl spoluautorem scénáře a prvním režisérem slavné komedie Císařův pekař a Pekařův císař. Film ovšem nakonec natočil Martin Frič.
Do dějin českého filmu ho pak nesmazatelně zapsal dramatem Vyšší princip z roku 1960. K dalším Krejčíkovým celovečerním filmům patří například Svědomí (1946), Morálka paní Dulské (1958), Svatba jako řemen, Pension pro svobodné pány (oba 1967) či Božská Ema (1979) o operní pěvkyni Emmě Destinové. Poslední celovečerní film - satiru Prodavač humoru - natočil v roce 1984.
V padesátých letech byl Krejčík donucen točit také budovatelské agitky (Nad námi svítá, Frona), za něž se podle svých slov styděl. Přesto byl v pozdější době postižen různými zákazy.
"V minulosti jsem ztratil přes 28 let tvůrčího života. Škoda toho, co se mohlo učinit, nerealizovalo se a nebude nahrazeno," nechal se později slyšet.
Po roce 89 točil dokumenty
Ani po pádu komunistického režimu se nedočkal mnoha příležitostí. Při přebírání ceny za celoživotní přínos českému filmu v roce 1999 si rýpnul: "Český lev mi byl nepochybně udělen za díla, která jsem vytvořil v totalitní minulosti. O to více je mi líto, že nová doba, kterou jsme tak spontánně vítali, mi nedokáže poskytnout žádnou příležitost k zfilmování témat inspirovaných současností."
Polistopadová Krejčíkova filmografie tak obnáší především několik dokumentů a televizních inscenací, jako třeba Čapkův apokryf Svatá noc (2001), komedie Dědictví slečny Innocencie (2003) a přepis divadelní hry Augusta Strindberga Slečna Julie (2005).
Z dokumentů je to například Národ v sobě sledující kauzu sporné restituce jedné z budov Národního divadla či snímek Dlouhý srpen Jiřího Krejčíka (2011), v němž podal z více než čtyřicetiletého odstupu své osobní svědectví o srpnu 1968 v Československu.
Dokument Maturita v listopadu zase vypráví o studentech jednoho gymnázia během událostí listopadu 1989. Krejčík snímek původně chystal jako hraný film.
