Praha - Ve věku 77 let zemřel v pondělí spisovatel a humorista Miloslav Švandrlík. Armádní zkušenost u PTP se promítla do jeho nejslavnějšího díla Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky, jež se před listopadem šířilo jen v "samizdatu". Po roce 1969 bylo zakázáno a zřejmě patří mezi vůbec nejopisovanější české knihy.
Vtipy dvojice Neprakta - Švandrlík byly zároveň jedním ze symbolů kresleného humoru. Éry, jež po sametové revoluci ustoupila stripům i novým, energičtějším formám zábavy a životního stylu; a posléze ji (zřejmě definitivně) uzavřel příchod nových médií a internetu.
Do Vesnického divadla
Po vystudování základní školy prošel Švandrlík několik zaměstnání, absolvoval dvouleté studium na pedagogickém oddělení městské hudební školy v Praze. Po roce 1950 získal maturitu, v letech 1953 - 1954 byl na DAMU, studia však po dvou letech zanechal.
Po ukončení studia se stal asistentem režie ve Vesnickém divadle v Praze. V roce 1953 nastoupil vojenskou službu k pomocným technickým praporům; po jejím ukončení byl krátce zaměstnán jako vychovatel korejských dětí a pak se stal profesionálním spisovatelem.
Někdy Švandrlík používal pseudonym Roman Kefalín - podle nejznámější postavy svého satirického románu plného třídních nepřátel komunismu na převýchově. Švandrlíkův lidový humor se v Černých baronech potkal s nosným tématem, které mu nabídlo dostatek absurdních situací.
Po roce 1990 napsal i jejich pokračování, populární je adaptace původní knihy z roku 1992. Snímek režiséra Zdeňka Sirového nabídl silnou sestavu známých heců (Donutil, Landovský, Švehlík, Vetchý, Schmitzer) a jejich výkony i polistopadová euforie se podepsaly na tom, že se dodnes drží v historických žebříčcích návštěvnosti (vidělo ho 1,63 milionu lidí).
Přesto je film svým způsobem i labutí písní za největší slávou románu. Jeho popularita byla spojená s absurditou komunistického režimu i s jeho spikleneckým šířením; a pro nové generace už je obojí jen historií.
S Troškou do Afriky
Švandrlík je sice "autor jedné knihy", nicméně coby plodný spisovatel má na kontě řadu dalších titulů (populární byl hororově povídkový Drákulův švagr) a po roce 1989 patřil k velmi prodávaným. Napsal i několik rozhlasových a televizních scénářů, psal fejetony, spolupracoval s divadly i řadou časopisů.
Nejznámější je Dikobraz, který ho živil v 70. letech a kde byly jeho vtipy společným dílem s obrázky Jiřího Wintera Neprakty. Pro kreslíře, který ilustroval i jeho knihy, vytvořil stovky námětů, jež se většinou týkaly "všeobecně" lidských, mnohdy i lehce lascivních situací.
Je ironií doby, že to byl zároveň časopis, který komunistický režim rád používal v boji proti třídnímu nepříteli. Ačkoli i Dikobraz kopíroval doby tání a politckého tuhnutí a publikovali v něm autoři typu Jiránka nebo Renčína, nikdy se nezbavil erbu normalizačního periodika.
Právě v těchto dnech podle Švandrlíkovy knihy Doktor od Jezera hrochů natáčí (mimo jiné v Africe) film Zdeňek Troška. S autorem se prý domlouvali na tom, že by mohli natočit i jeho populární dětské příhody žáků Kopyta a Mňouka.
