Aktuálně.cz: Váš příběh znají téměř všichni. Příběh muže, kterému maďarská kameramanka podrazila nohy. Jak vám ta událost změnila život?
Usáma Abdal Muhsín: Mám pocit, že to, co se stalo, změnilo postoje některých Evropanů k celé uprchlické krizi. Teď nejde o mou budoucnost, ale možná to usnadnilo život dalším uprchlíkům, kteří jsou na cestě a prožívají utrpení, které emigrace přináší.
Domnívám se, že to mělo odezvu v celé Evropě, i proto, že si je Evropa vědoma toho, že Maďarsko je velmi ovlivněné extrémně pravicovým myšlením. To se mnoha Evropanům nelíbí.
V poslední době došlo k pozitivním změnám, Rakousko i Německo otevřely své hranice. A jsou tady reakce, které oponují tomu maďarskému extremistickému pohledu. A to je důležité.
A.cz: Cítíte vůči té kameramance nevraživost?
Cítil jsem určitou zášť nebo rozčílení, když se to stalo. Ale to není to hlavní, na co vzpomínám. Občas na to myslím, ale spíše mě trápí osud Sýrie a další globální záležitosti, které s tím souvisí.
A.cz: Jste fotbalový trenér. Jak byste ten zákrok posoudil z tohoto úhlu pohledu?
Nařídil bych pokutový kop.
A.cz: Kam jste chtěl jít po překročení maďarské hranice?
V té době jsem samozřejmě věděl, že v Německu je už velké množství uprchlíků, že Německo už je zahlcené. Upřímně, kdybych věděl, že je Česko nebo jiná země ochotná nabídnout mi zázemí, pak bych neváhal a určitě se tam uchýlil.
Mimochodem - když mi bylo devatenáct let, chtěl jsem v České republice, přímo v Praze, studovat. Ale bohužel v té době nebylo možné, aby stipendia získávali lidé, kteří neměli dobré vztahy s režimem, takže jsem to stipendium nedostal. Ale už v té době jsem si přál poznat Prahu.
A.cz: Když jste byl na cestě, věděl jste, jaká je situace v České republice? Jaké jsou tady nálady vůči islámu?
Na útěku jsem detailní informace neměl. Když jsem se ale usadil ve Španělsku, začal jsem více sledovat, co se děje v celé Evropě. A bohužel jsem zaregistroval, že postoj české vlády není úplně pozitivní.
Dokonce jsem si všimnul vyjádření vašeho prezidenta, které bylo vůči Syřanům velice nevstřícné. To byl také jeden z důvodů, proč jsem si přál přijet do Česka, abych mohl s novináři a českou společností o té situaci mluvit a říci svůj názor.
A.cz: Po Evropě, hlavně na Balkáně, je řada českých dobrovolníků. Vozí tam humanitární pomoc a všemožně pomáhají. To je celkem významná pomoc, i přesto, že není na vládní úrovni...
S tím souhlasím. Jsem si vědom, že mnoho českých dobrovolníků pomáhá uprchlíkům.
Potkal jsem se s českými novináři, s mnoha lidmi, kteří se na té pomoci značně podílejí. Důležité ale je, aby se na tom podílely i oficiální orgány, čímž by mohly podobu té pomoci ještě posunout o úroveň výš.
A.cz: Co bylo během vaší cesty nejtěžší?
Nejbolestnější události se odehrály právě v Maďarsku. Kromě setkání s už zmiňovanou novinářkou byl ještě okamžik, kdy jsme byli drženi v jakémsi táboře, který měl podobu vězení, jako bychom byli nějací váleční zajatci. Areál byl obehnaný ostnatým drátem a byli jsme zamčeni na zámek – byl to velmi deprimující pocit.
A pak nucené odebírání otisků prstů... Dali mi ale na výběr: buď otisky, nebo mě spolu s mým synem uvězní. To byla velmi nelidská situace. Mám pocit, že v Maďarsku chování překračuje hranice slušného zacházení s lidmi.
A.cz: Teď žijete ve Španělsku. Jak se vám tam daří? A nezávidí vám ostatní, kteří tolik štěstí neměli?
Když jsem získal práci ve Španělsku, první, kdo mi gratuloval, byli mí křesťanští přátelé ze Sýrie. Se závistí jsem se nesetkal. Spíše si lidé také přejí, aby jim osud dopřál to, co mně. Ale závist v tom není.
Obracejí se na mě s žádostmi o pomoc, protože jsem v kontaktu s mnoha fotbalisty a jinými sportovci a protože se chci postupně snažit pomoci sportovcům, kteří se ocitnou v Evropě. Pokusím se vytvořit sportovní organizaci v emigraci. Doufám, že tímto způsobem budu moci pomáhat.
A.cz: Už jste s tím nějak začal?
V Rakousku už začali budovat fotbalový tým. Jsem s nimi ve spojení a budeme se snažit ty aktivity rozšířit do Nizozemska a do Německa. Až pojedu z Čech, strávím asi den v Rakousku, abychom ten rozvoj sportovních aktivit řešili.
A.cz: Původně jste se chtěl v Česku potkat s nějakým fotbalovým týmem...
Byla to hezká myšlenka a je škoda, že to nevyšlo. Myslím, že by to prospělo nejen mně, ale i sportovcům z řad uprchlíků.
Ve finále si myslím, že by to prospělo i těm klubům, protože by si jich lidé všimli a ukázalo by se, že jsou aktivní nejen ve sportovní sféře, ale i v humanitárních aktivitách. Ukázalo by se, že mají větší rozhled, kdyby se zachovaly jako Real Madrid nebo Bayern Mnichov.
A.cz: Čeho se podle vás lidé nejvíce bojí na islámu?
V Evropě jde podle mě převážně o vliv pravicového extremismu. Vztah k islámu je určován radikálně smýšlejícími lidmi.
Chci ale říct, že islám, ať už jste kdekoli, je schopný veliké tolerance. Mohu mluvit například o svém městě Dajr az-Zaur na východě Sýrie. Tam spolu žijí křesťané a muslimové ve vzájemné toleranci. Navštěvují se, společně sdílí některé svátky, společně sdílí smutek i radost. Muslimové jsou připraveni k soužití s jiným náboženstvím. Takže ty obavy jsou přehnané.
