Na úzké cestě z Koubalovy Lhoty do Milešova, asi tři čtvrtě kilometru za vesnicí, stojí ve stráni po pravé straně nenápadná mramorová deska s rytým vybledlým písmem a černobílou portrétní fotografií v oválném rámečku. Kamenný pomníček Vladimíra Mandíka je v těchto dnech zasypán sněhem. V létě ho téměř celý zakrývají výhonky bujné lípy. Zkraje padesátých let zde mezi zoranými poli rostla jen řídká křoviska. A právě zpoza nich, podle tajné policie, vrah zaútočil.
Vladimír Mandík, osmapadesátiletý horník, komunista a předseda Místního národního výboru v Koubalově Lhotě, skonal pod stráňkou u cesty těsně před půlnocí 14. února 1951 po brutálním útoku ze zálohy. Vracel se z odpolední směny ze šachty v Krásné Hoře nad Vltavou. Mrtvé tělo se zakrvácenou hlavou objevil ve čtvrt na deset ráno újezdní tajemník Antonín Mladý. Zpráva se okamžitě roznesla po kraji.
Děsivý případ ovšem ještě souvisí se smrtí dalších tří lidí. Náhrobky na hřbitově v nedalekých Lašovicích nesou jména Václav Junek, Alois Lacina a Karel Máša. Den i místo skonu je u všech stejné, 16. března 1951, popraviště pankrácké věznice v Praze.
Podle vyšetřování byl surovým vrahem právě místní zemědělec Junek, který Mandíka ubil třemi ranami holí mířenými na hlavu. Sousedé Lacina a Máša měli pomáhat s přípravami a krýt mu záda. Ale bylo tomu skutečně tak?
Nahlédněme do dobových vyšetřovacích spisů uložených v Archivu bezpečnostních složek. Z nich lze vyčíst, že vyšetřování vraždy komunistického funkcionáře, kterou převzala Státní bezpečnost (StB), bylo značně podezřelé, nestandardní, plné chyb či zamlčovaných důkazů. A mělo sloužit především k tomu, aby se totalitní režim zbavil tří nepohodlných sedláků, kteří se bránili kolektivizaci a vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD).
Vyskočil z křoví a ranou klackem jej uhodil
Okamžik vraždy tehdejší vyšetřovatelé popsali následovně: "Junek po krátkém čekání v křoví zpozoroval, že od Milešova přichází Vladimír Mandík. Připravil se k útoku a čekal, až přejde kolem něho, načež vyskočil a prudkou ranou klackem zezadu jej uhodil do pravého spánku. Po první ráně Mandík udělal několik vrávoravých kroků dopředu, jako kdyby chtěl utíkat, a počal volat o pomoc," zapsali do protokolu.
"V tomto okamžiku Junek znovu se rozehnal a udeřil Mandíka přes ruku, kterou se snažil krýt svou hlavu. Tato rána však svezla se po ruce a udeřila ho znovu do hlavy, takže se svalil na levou stranu vedle cesty a počal chroptět. Když viděl Junek, že jeví ještě známky života, udeřil ho bestiálním způsobem potřetí do hlavy, takže mu roztříštil levou stranu lebky a smrt nastala okamžitě," doplnili vyšetřovatelé StB.
Vladimír Mandík a jeho předchůdce ve funkci předsedy místního národního výboru (MNV), rovněž komunista, Václav Junek měli mezi sebou letité spory. V rozjitřené době po válce a také po komunistickém puči z roku 1948 se přetahovali ve vsi o moc, dělali si naschvály, žalovali na sebe u nadřízených orgánů. Sousedská nevraživost byla všeobecně známa, což vedlo k tomu, že čtyřiačtyřicetiletý otec šesti dětí Junek a s ním i další komunistický funkcionář obce Alois Lacina skončili ještě týž den ve vazbě. Třetí rolník z Koubalovy Lhoty Karel Máša je následoval o několik dní později.
"Všichni tři viděli v osobě Vladimíra Mandíka konec svých záškodnických rejdů. Když zjistili, že ho nemohou žádným dosažitelným způsobem odstranit ze strany a z funkce, rozhodli se po poradě k nejstrašnějšímu činu, odstraniti jednoho z nejlepších soudruhů bestiální a surovou vraždou," vypsala své představy o motivech mordu Státní bezpečnost.
"Po odstranění Mandíka chtěli úplně ovládnout vesnici, zabránit vybudování JZD a tím znemožnit občanům Koubalovy Lhoty, aby se i oni podíleli na šťastném novém socialistickém životě, ke kterému vede lidově demokratické zřízení," stojí dále v obsáhlém trestním spisu plném ideologického tlachání.
"Soudíte nevinné, nikoho jsem nezabil. Vrazi jste vy!"
Velitelé tajné policie na nezkušené vyšetřovatele (byl to pro ně zpravidla první případ vraždy) tlačí, chtějí mít citlivý případ co nejrychleji uzavřený. Při trýznivých výsleších se nakonec všichni tři obvinění doznají, aby záhy výpověď zase odvolali. To se opakuje několikrát. Zejména Junek se vzpírá. Ale o jejich osudu je stejně už rozhodnuto. Všemocná komunistická strana v čele s Klementem Gottwaldem rozhodla. Spravedlnosti navzdory.
Stačí několik dnů a případ vraždy je uzavřen. Ostatně vyšetřovatelé na to dostali od velitelů StB pouhý týden. Nesrovnalosti a důkazy, které hovořily ve prospěch obviněných, jsou zamlčeny a k soudu se vůbec nedostanou. Například čerstvé otisky stop, které vedly z místa činu opačným směrem, než později uváděla žaloba. Ani nález nábojnice a krevní skvrny poblíž zavražděného (dokonce se při obnoveném řízení v 60. letech objevuje informace, že Mandík měl v lebce za uchem ránu po střele) či výpověď svědka, který prý osudnou noc slyšel výstřel, nejsou brány v potaz. A nakonec ani výpovědi manželek tří sedláků, které jim dávají částečné alibi.
Úkol je jasný. Ať jsou tři statkáři z Koubalovy Lhoty vinni či nikoliv, musí být exemplárně potrestáni a jejich tragický osud propagandisticky využit. "Na tomto příkladu si musíme stále uvědomovati nutnost bolševické bdělosti a ostražitosti, zvláště na vesnici v době zvyšujícího se třídního boje při přechodu vesnice k socialismu," hlásají komunistické orgány. Drobné zemědělce označují za vesnické boháče, kteří sdírají chudinu, za pijavice venkova, šmelináře, vlastizrádce.
"Ve své usedlosti žije jako sysel lačný peněz, který necítí potřebu JZD, neboť současný způsob života mu plně vyhovuje," charakterizuje StB Aloise Lacinu. "Jest zatvrzelý nepřítel lidově demokratického režimu," zhodnotí Karla Mášu.
Obžalované soudí v sále sokolovny v Milevsku dva dny - 8. a 9. března 1951. Prokurátorkou, která k líčení chodí ve svazácké košili, je dvaadvacetiletá Dr. Matušínská. Jde to rychle. Odvolací soud následuje 14. března 1951. Trvá půl hodiny. Mášu a Lacinu musí stráž podpírat, hledí odevzdaně do země, připomínají lidské trosky. Jsou zlomeni. Neodporují. "Soudíte nevinné, já jsem nikoho nezabil a vy to víte. Vrazi jste vy!" vykřikne zoufale Václav Junek.
Ortel je neúprosný. Trest smrti oběšením, propadnutí majetku. "Rozsudek bude vykonán 16. března o 5. hodině ranní v pořadí Máša, Lacina, Junek," praví lakonicky zápis z pankrácké věznice. Smrt nastane u všech tří sedláků zhruba po desetiminutovém dušení, výška pádu těla je totiž pouhých třicet centimetrů.
V roce 1965 byli popravení zproštěni obvinění
Uplyne 12 let a případem se na popud pozůstalých opět zabývá soud. A na povrch vyplynou děsivé skutečnosti. Byť v kontextu 50. let vlastně nijak neobvyklé.
"V polovině roku 1950 jsem byl jmenován velitelem oddělení vyšetřování bez jakýchkoliv zkušeností. S vedením případu vraždy soudruha Mandíka jsem neměl zkušenosti. Dnes po odstupu času vidím, že při vyšetřování případu byly velké nedostatky," připustí hlavní vyšetřovatel případu estébák Oldřich Vejvoda při obnoveném řízení v roce 1963, toho času velitel vyšetřovacího oddělení KV-StB v Českých Budějovicích.
A pokračuje: "Z počátku vyšetřování všichni obvinění popírali, že by se vraždy na soudruhu Mandíkovi zúčastnili. Pak krajský velitel nařídil, aby se vyšetřovalo ve dne i v noci. Připouštím, že vyšetřovatelé v průběhu vyšetřování použili fyzického násilí, obvinění mohli dostat při vyšetřování nějaký políček. Já si nepamatuji, že bych vůči obviněným použil fyzického násilí," nadiktuje do protokolu Vejvoda. Evidentně lže.
Co v estébácké praxi znamená "nějaký políček", vypoví jeho kolega Vojtěch Rybák. "Václav Junek soustavně popíral jakoukoliv vinu, a v důsledku toho došlo k nelidskému a surovému týrání. Vyšetřovatelé ho bili 'bejčí žílou', protože soustavně zapíral a doznával se jen pod fyzickým násilím. Takovéto bití jsem několikrát osobně viděl. Junka bili i jinými předměty, kupříkladu rákoskou, snad i nějakou hadicí i rukou. Musel se položit na stůl a byl bit tak dlouho, až se doznal. Jakmile bití skončilo, 'přiznání' Junek okamžitě odvolal," popíše Rybák a zmíní právě Vejvodu a další kolegy s tím, že se vše dělo s vědomím jejich velitelů.
Výsledkem je, že v roce 1965 vydá soud zprošťující rozsudek. Původní instance neměla - kromě vynucených doznání - k dispozici žádné jiné přímé důkazy a ani závažnější důkazy nepřímé. Vedle toho se vyšetřovatelé dopustili mnoha závažných chyb, a navíc bylo v průběhu vyšetřování "použito vůči obžalovaným nezákonných metod jako nepřetržitých výslechů ve dne v noci, fyzického násilí i psychického nátlaku".
"Nelze vůbec míti za prokázané, že vraždu spáchali obžalovaní, a proto bylo nutno je obžaloby zprostit v plném rozsahu," píše se v rozsudku.
Vyšetřování po roce 1989 a omluva státu
Po listopadu 1989 se případem zabýval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). A mimo jiné pracoval s verzí, která představila vraždu Vladimíra Mandíka v úplně jiném světle. Předseda MNV byl sice komunistou, ale před tím, než se do statku v Koubalově Lhotě přiženil, pobýval delší dobu v Sovětském svazu. A o tamních poměrech spojených s násilnou kolektivizací nemlčel.
"Představa je taková, že pan Mandík byl ve skutečnosti zastřelen. A rány na hlavě měly pouze zakrýt právě tu střelu. Vyšetřovací verze je taková, že mohl být odstraněn na objednávku funkcionářů KSČ, protože jsme zjistili, že byl Mandík - oproti tomu, jak byl prezentován v tehdejším trestním spise - naopak silně proti kolektivizaci vesnice," vysvětlila v roce 2010 v dokumentu České televize "Přísně tajné vraždy" Kristýna Řebíčková z ÚDV. Skutečné vrahy se ale vypátrat nepodařilo.
V červnu roku 2020 se ministerstvo spravedlnosti veřejně omluvilo za to, že stát nevinného Václava Junka, Aloise Lacinu a Karla Mášu v roce 1951 oběsil. Vykonání trestu smrti označilo za justiční vraždu.
