Asi jen málokterá budova kopíruje historii Československa a pak i České republiky jako Vojenský historický ústav s armádním muzeem na pražském Žižkově. Mýlím se?
Nemýlíte. Soubor budov, který byl postaven v roce 1929 na úpatí vrchu Vítkov, nevznikl jen jako muzeum československých legií, ale i jako instituce, která měla zkoumat a vysvětlovat roli československých vojáků na frontách první světové války. Byly to totiž právě československé legie v Rusku, Itálii a Francii, které velmi napomohly T. G. Masarykovi, Eduardu Benešovi a Milanu Rastislavu Štefánikovi při vzniku Československé republiky.
Bez legií a nezměrného hrdinství lidí, kteří je tvořili, by republika nikdy nevznikla. Koneckonců i soubor budov Vojenského historického ústavu byl architektem Janem Zázvorkou koncipován tak, že jedna část byla muzejní, druhá historicko-dokumentační a ta třetí administrativní. Zázvorka, otec herečky Stelly Zázvorkové, velel mimochodem v Rusku legionářskému praporu. To může být jeden úhel pohledu na budovu ústavu.
A ten další pohled?
Při vzniku instituce stál v jejím čele generál Rudolf Medek, významný legionář. Po 15. březnu 1939, kdy muzeum obsadili němečtí okupanti, se tady změnilo naprosto vše. Někteří zaměstnanci ústavu byli popraveni kvůli vydávání ilegálního časopisu "V boj". Německá branná moc se snažila zcela vygumovat památku na československé legionáře. Dodnes evidujeme tři a půl tisíce předmětů, které už neexistují, protože je nacisté zničili. Celý objekt zabralo tehdy gestapo, aby v něm vzniklo oddělení pro zřízení německého vojenského muzea - Heeresmuseum Prag.
Po skončení druhé světové války se Vojenský historický ústav sice znovu nadechl například výstavou o československých letcích v britské Royal Air Force či Pražském povstání, pak ale přišel komunistický převrat v roce 1948 a následovaly další rozsáhlé personální čistky. Naštěstí se tentokrát už tolik nedotkly muzejních sbírek. V depozitářích přežily i ona strašná padesátá léta komunistického teroru. Dnes už působí dost úsměvně, že některé předměty byly v evidenci úmyslně přečíslovány na zcela něco jiného.
Přečíslovány? Jak tomu rozumět?
Osobní věci či výstroj parašutistů Jana Kubiše či Jozefa Gabčíka, které ústav obdržel po druhé světové válce, změnily například identitu. Kubišovo sako z krypty kostela Cyrila a Metoděje se tak stalo pouhým sakem odbojáře.
Padesátá léta minulého století pak zcela změnila filozofii historického bádání a tedy i expozic. Role československých vojáků ve Velké Británii či na Středním východě tak byla zcela potlačena. Ústav se jen krátce znovu nadechl v šedesátých letech, kdy se v roce 1968 velmi aktivně podílel na takzvaném pražském jaru.
Ale po sovětské okupaci následovaly již třetí personální čistky. Vyhozeni byli téměř všichni. Zvažovalo se dokonce, zda bude ústav moci dál fungovat. Znovu ho ale zachránilo muzejnictví. Kvůli množství historicky i umělecky cenných předmětů nebylo možné ústav jen tak zrušit. Jakkoliv se jeho práce nesla až do pádu komunistického režimu v duchu zvrácené ideologie.
Po roce 1989 se tedy do ústavu vrátili ti, kdo z něj byli při normalizačních čistkách v roce 1969 vyhozeni?
Už jen někteří. Přece jen už měli svůj věk. Ústav si tehdy prošel již čtvrtou rozsáhlou personální obměnou.
Zaujalo mě například, že v letech, kdy stál v čele ústavu Rudolf Medek, se zde u něj scházeli přední spisovatelé, básníci, umělci, známí intelektuálové.
To je pravda. Medek byl v uměleckém prostředí velmi oblíben. Jeho hry se hrály i v Národním divadle. Sedíme v Medkově pracovně, kde se svými kamarády diskutoval o kultuře a literatuře, ale také o politice či bezpečnosti země.
Leckoho možná překvapí, že těchto debat se účastnili například i básníci Jaroslav Seifert či František Halas. O těchto velmi živých a podnětných diskuzích mi vyprávěl Medkův syn Ivan, který zde jako dítě prožil deset let ve služebním bytě se svým bratrem Mikulášem.
Ivan Medek mimochodem pomáhal našim památkářům s dokumentací, když se počátkem tisíciletí připravoval první projekt rekonstrukce Armádního muzea Žižkov. Vojenský historický ústav byl ve své době místem, které na sebe vázalo přední osobnosti této země. Po své rehabilitaci zde ostatně pracoval i voják a pozdější prezident Československa Ludvík Svoboda.
Bavíme se vlastě o "geniu loci - duchu místa" této budovy, který byl, jak se zdá, zachován i po nynější rekonstrukci, po níž se ztrojnásobila výstavní plocha na pět tisíc metrů čtverečních…
Nové výstavní plochy byly vybagrovány v podzemí. Onen duch místa, jak říkáte, je dán i tím, že muzeum je na úpatí kopce Vítkov, kde se roku 1420 odehrála bitva, která sehrála zásadní roli v husitském období českého státu. Architekti, jako již zmíněný Jan Zázvorka či Jan Gillar, kteří projektovali toto muzeum, navrhli ostatně i Národní památník na Vítkově.
Právě proto, že české dějiny touto oblastí doslova procházely, tak jsme se při rekonstrukci snažili, abychom genius loci muzea, ale i obecně místa, zachovali. Snad se to podařilo.
Není to ale tak dlouho, kdy měl být celý tento objekt prodán a přeměněn v hotel.
To je pravda. V roce 2014 jsem při tomto návrhu někdejšího ekonomického náměstka ministra obrany klidný ani trochu nebyl. Naštěstí to vehementně začal prosazovat v době, kdy už bylo uzavřeno výběrové řízení na zhotovitele projektu.
Jak onen náměstek zdůvodňoval prodej budov VHÚ?
Asi po dvacetiminutové prohlídce mi oznámil, že jde o zajímavý developerský projekt. Na argumenty, že budova vznikla díky československým legiím či prezidentu Masarykovi, mě zahrnul citacemi jako vystřiženými z příručky "Krizovým manažerem snadno a rychle", načež odjel. Krátce na to výsledky soutěže a vyhlášení vítěze svévolně zrušil. Nehledě na vládní usnesení z roku 2000 o rekonstrukci Národního památníku na Vítkově, Památníku Lidice a Ležáky, ale i Vojenského historického ústavu a jeho muzea.
Když pak v roce 2014 zahajoval naši výstavu V zákopech první světové války prezident Miloš Zeman, tak tehdejšího ministra obrany Martina Stropnického upozornil na katastrofální stav budovy VHÚ a že by se s tím mělo konečně něco dělat. Vlastně až potom se začalo, vzdor náměstkovým snahám budovu prodat, něco dít. Tohle byl ve stále odkládané a zpochybňované rekonstrukci muzea zásadní zlom.
Procházíme spolu opravené stávající i zcela nové sály projektu, který získal titul Stavba roku 2022, nicméně když vás tak poslouchám, tak je vlastně docela zázrak, že tu dnes nestojí hotel.
Tak to opravdu je. Trvalo to ale od onoho vládního usnesení z přelomu milénia téměř čtvrt století. A s tím nemalých nervů a přesvědčování, že bychom měli impozantní odkaz předků pro další generace zachovat.
Vrátil jste se tento týden z USA. Právě ve Washingtonu mě zaujala síť špičkových muzeí, která na konkrétních příbězích kopírují či mapují kapitoly vzniku a vývoje USA. V Praze je už velkoryse rekonstruované Národní muzeum, opravené Národní technické muzeum, ke špičce patří i to Uměleckoprůmyslové a teď i toto vojenské. Může v Praze časem vzniknout menší model příběhů o Česku jako třeba ve Washingtonu?
V Praze konečně opravdu vznikla muzea, která i tím, jak se vzájemně doplňují, překračují evropský formát. Česko si to zasloužilo vzhledem ke svým tradicím i bohaté historii. Tohle republice velmi chybělo. V některých parametrech jsme tak dosáhli světové úrovně.
Lidé dnes mají kvůli válce na Ukrajině, rostoucím cenám energií i nebývalé inflaci nemalé a často i existenční starosti. Myslíte, že oceňují, čeho Praha na poli muzejnictví dosáhla? Jaký to pro ně může mít význam?
Možná neuškodí si občas připomenout, že naši předci prožívali mnohem těžší krizová období - aniž bych zlehčoval to současné - než my dnes. A zvládli to, třebaže mnohdy za cenu nejvyšší. Nevzdali to. Když pominu fakt, že každé nahlédnutí do historie svého národa je obohacující.
Armádní muzeum je kromě toho výjimečné i tím, že je zdarma. Lidé nemusí za historii svého národa a armády platit. Uvidí špičkové expozice podle těch nejpřísnějších požadavků současného muzejnictví, ale také fascinující dobovou architekturu. Naše muzeum se pro veřejnost otevírá na státní svátek 28. října 2022.
