Legionáři drželi v šachu celé Rusko. Jak mohli přežít hrůzy a utrpení na Sibiři?

Jan Gazdík Jan Gazdík
3. 9. 2021 16:29
Filmové drama, které právě vzniká a v němž hrají Martin Hofmann, Ondřej Vetchý či Michal Dlouhý, odkrývá motivy čs. legionářů v Rusku, proč do legií vstupovali, i když je znovu pohltila válečná vřava, co je drželo při životě v nekonečné Sibiři či proč nepřišli o rozum ani při nevídaných krutostech bolševiků. I o tom je mimochodem VI. manifestační sjezd legií se sobotním pochodem Prahou.
Ke všemu odhodlaní čs. legionáři z obrněného vlaku Orlík.
Ke všemu odhodlaní čs. legionáři z obrněného vlaku Orlík. | Foto: VÚA – VHA

Spoluautor scénáře válečného dramatu o legionářích "1919" Dalibor Vácha je při zmínce o obsahu filmu zdrženlivý. Svazuje ho slib mlčenlivosti. Nicméně při odpovědi na otázku, zda snímek dává nahlédnout i do mentality Čechů, motivů, proč vstupovali do legií, strádali v nich a krváceli. O legiích, o nichž Tomáš G. Mararyk říkal, že "bez nich by nebylo Československa", se Vácha přece jen rozpovídal. A hned na úvod přiznává, že tak trochu shazuje Masarykova slova.

Když totiž začal před lety o legionářích psát, tak si prý naivně myslel, že hlavním motivem jejich obrovské odvahy a výdrže byly právě Masarykovy ideály o vzniku samostatného Československa. Jakmile si ale začal pročítat deníky legionářů, tak s překvapením zjistil, že bojovali především jeden za druhého, za životní kamarády, které v legiích nalezli.

"Ten čechoslovakismus tam schován přece jen kdesi byl, ale opravdu hodně hluboko. V každém případě nebyl pro legionáře tím nejdůležitějším," překvapuje Vácha, jinak také historik a spisovatel.

Filmaři přitom při natáčení využijí i jedinečnou repliku legiovlaku s třinácti vozy (obrněného, zdravotního, velitelského či těplušky) taženého parní lokomotivou.

Práci na filmu "1919" režiséra a producenta Tomáše Hoffmana považuje Vácha za vzrušující pokračování svého dvacetiletého bádání a psaní o legionářích: o jejich často až neuvěřitelných osudech, krutých a permanentních bojích s bolševiky, mnohasetkilometrových přesunech, ale také o drsném klimatu nekonečné Sibiře a dlouholetém odloučení od rodin či blízkých. Tohle vše museli legionáři - pokud chtěli uspět - zvládnout.

"A oni to zvládli. Obsazením transsibiřské magistrály drželi nakonec v šachu celé Rusko a dávali na frak mnohem početnějším a lépe vyzbrojeným jednotkám bolševiků," připomíná Vácha.

Nabízí se proto otázka, na kterou se snaží odpovědět i film "1919": Jak mohli legionáři překonat pro dnešní generace jen těžko představitelné obtíže a nepřijít přitom o zdravý rozum?

"To, proč desítky tisíc legionářů všechny ty strázně přežily a většina z nich se vrátila domů (Čs. vojsko na Rusi ztratilo v bojích 4200 mužů - pozn. red.), bylo opravdu především zásluhou přátelství, jaká mezi nimi vznikala - doslova na život a na smrt. Pouze takové přátelství mohlo vést k obrovské soudržnosti legionářských jednotek. Proto se ostatně legionáři mezi sebou oslovovali 'bratře'. Vnímali se jako rodina, která drží při sobě i v těch nejkritičtějších chvílích," ujišťuje Vácha.

Podobné ozbrojené jednotky měli na Sibiři i Poláci. Ty se ovšem brzy pod tlakem Rudé armády rozpadly. Část byla zlikvidována, část byla internována v zajateckých táborech, další pak přeběhly k rudým. Bratrství či soudržnost - jako u československých legií - totiž mezi Poláky neexistovaly. Zejména proto byly demoralizované polské útvary bolševickým vojskem rozprášeny.

Nechat se kulometnou palbou zmasakrovat, anebo zaútočit na bolševiky holýma rukama?

Jedním z mnoha důkazů o odvaze, soudržnosti a až bezbřehé obětavosti legionářů je například téměř zapomenutý střet u uralského města Zlatoust. Šlo přitom o jeden z prvních útoků bolševiků na neozbrojený štábní legionářský vlak, který měl podle dohody s bolševiky Zlatoustem jen projet.

Dalibor Vácha líčí tento střet - s využitím legionářských deníků a archivních dokumentů - věrně a drsně ve svém díle "Cestou". Šlo o zoufalý boj Čechoslováků v soutěsce železničního koridoru, kde rudí ešalon odstavili na slepou kolej a krátce nato na něj zaútočili palbou z kulometů. Skutečnost musela být ovšem mnohem brutálnější. A přiznává to i Vácha.

Nechat se ve vagonech zmasakrovat kulometnými dávkami, anebo vyrazit jen s klacky a kameny do útoku? K boji neuvyklí a jen málo vycvičení písaři, muzikanti, kuchtíci, kameníci či truhláři vyrazili tedy ve smrtelném zoufalství do útoku a své protivníky těmi klacky či kameny umlátili.

Výmluvný je i záznam jednoho z legionářských deníků: "Čechoslováci vyskakují z vlaku, cosi řvou a okamžitě se hrabou do prudkých svahů hlubokého terénního zářezu. Palba krasnoarmějců na chvilku zakolísá, jsou překvapeni novým vývojem situace. A to už legionáři vpadají mezi ně, ozbrojeni tím, co zrovna popadli: noži, klacky, kameny nebo tím, co schovávali: několika ručnicemi, jezdeckou karabinou, pár revolvery, mávají ručními granáty… Ale jako kdyby jim nedošlo, k čemu jsou, používají je víc jako palice. Vrazi zaváhali a proměnili se v oběti v okamžiku, kdy nechali dobrovolce vyběhnout do svahu, v tu chvíli bylo po nich."

V boji muže proti muži padlo 29 legionářů. Jejich ostatky dnes leží roztroušeny kdesi v okolí soutěsky na periferii Zlatoustu. A zatím není naděje na důstojné pohřbení těchto hrdinů. Nelze přitom přehlédnout dochovaný místní pomník s nápisem: "Na tomto místě svedli rudoarmějci ze Zlatoustu boj s běločeským ešalonem. 27. května 1918."

Nejen tento střet, ale i ty následující na Mechové hoře u nedalekého uralského města Miass či v Lipjagách u Samary, kdy legionáři rozprášili mnohem lépe vyzbrojené a mnohonásobně početnější jednotky bolševiků, vypovídá o Češích něco zcela jiného než smyšlené propagandistické floskule o švejkování, ohýbání páteře a kolaboraci. Jen v Rusku působilo v legiích 60 tisíc Čechoslováků. V italských a francouzských jednotkách pak dalších 40 tisíc. I tohle je pak podle Váchy apel vznikajícího legionářského snímku "1919". 

Bolševici si neuvědomovali, kdo proti nim stojí

Odborný poradce filmu "1919" Jiří Charfreitag, navíc jako herec, ale i tajemník Čs. obce legionářské v jedné osobě uvádí ještě jednu vlastnost společnou většině legionářů: "Byli to mistři improvizace a přizpůsobení se i těm nedrsnějším situacím."

Když tedy velitel bolševické armády Lev Trockij vydal rozkaz k odzbrojení legionářských jednotek, udělali Čechoslováci pravý opak - začali se improvizovaně vyzbrojovat, postupně dobývat území s nezbytnými zásobami, továrnami, ale i doly potřebnými k přežití legií.

Nikdo z bolševiků si podle Charfreitaga neuvědomoval, kdo proti nim vlastně stojí. Že nejde o muže, kteří se bez velení generálů neobejdou, aby věděli, co mají dělat. Že jde naopak o lidi, kteří samostatně myslí a podle toho se i chovají. Českoslovenští legionáři zkrátka nebyli "jen" nevzdělaní mužici, ale kvalifikovaní řemeslníci, obchodníci, finančníci, inženýři, ale také umělci.

"To je i příčina vysoce funkčních, svébytných a na dnešní dobu velmi originálních a akceschopných legionářských jednotek. Zároveň je to odpověď na vaši otázku, jak je možné, že legionáři ruskou anabázi přežili a z válečných hrůz se nezbláznili," míní Charfreitag.

Když symfonický orchestr hraje na břehu Bajkalu mezi bitvami symfonickou báseň Má vlast

Nebylo výjimkou, že legionářská hlídka našla své umučené bratry přibité na pražcích magistrály. Proto ani legionáři neměli časem s bolševiky žádné slitování. Krutost plodila krutost. Praporčíka Jana Zanášku, jenž šel ještě před odstavením a přepadením štábního vlaku na nádraží v Zlatoustu upřesnit volný průjezd, našli legionáři za nádražní budovou s obličejem znetvořeným k nepoznání a uťatými končetinami. I tohle bylo mimo chápání Čechoslováků.

Aby z těch nekonečných válečných hrůz, mnohdy doprovázených děsivými orientálními zvyklostmi, legionáři nezešíleli, snažili se proto čas mezi bitvami vyplnit smysluplně: vydávali noviny, hráli divadlo, cvičili sokolské sestavy, založili dokonce symfonický orchestr.

Na břehu Bajkalského jezera se tak pod širým nebem hrál cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast. "I dnes, a zvláště tehdy něco nepředstavitelného. Tohle legionáře stmelilo a zvedlo jim morálku možná víc než přednáška o Masarykovi," srovnává Dalibor Vácha.

Spoluscenárista filmu "1919" ve svých dílech o legionářích zmiňuje i obdivuhodnou roli žen, které ve statečnosti a výdrži za muži v ničem nezaostávaly. Už v roce 1914, kdy v Kyjevě žila silná česká emigrantská krajanská skupina, se i zásluhou žen zformovala Česká družina. Ženy v ní pak přirozeně sehrávaly důležitou roli v podpoře legií. Organizovaly nejrůznější pomoc, včetně finančních sbírek. Až neskutečně obětavou Marii Červenou považovali družiníci dokonce za jakousi náhradní mámu. A nejen ve svých pamětech či denících na ni často s vděkem vzpomínali.

Ženy? Legionáři díky nim nepozbyli lidskost

Ženy ostatně legionáře provázely celou jejich anabázi. Jeden příklad za všechny: Božena Seidlová pracovala v Kišiněvě jako zdravotnice. Dvakrát přešla válečnou frontu s důležitými informacemi pro legionáře. Potřetí už zůstala s legionáři a vdala se za Vojtěcha Holečka, redaktora legionářských novin.

"I na ni ve svých denících legionáři až s nábožnou úctou vzpomínali. Neříkali jí jinak než 'naše Boženka'. Možná to přeženu, ale tihle válkou ošlehaní chlapi k ní přistupovali jako k Panence Marii. Ostatně vždy, když se mezi všemi těmi Ruskami objevila Česka, tak ji platonicky zbožňovali - připomínala jim totiž domov. Muži Češky zkrátka považovali za symbol vlasti, kterou už léta neviděli," popisuje Vácha.

A ještě jeden překvapivý postřeh ze zápisníku legionáře Jana Faráře: v celém deníku píše o svém nejlepším kamarádovi v různých situacích. V jedné z mnoha patrol na Sibiři ho ale bolševici postřelili, takže Janu Farářovi umíral v náručí. "Do posledního momentu chrčel stále dokola slovo maminko," zapsal si do deníku Farář. "Svého nejlepšího přítele přitom ani jednou nejmenoval, tak těžká to zřejmě pro něj byla ztráta," domnívá se Vácha.

Jiný legionář se při popisu již zmiňovaného krveprolití u Zlatoustu omezil na jedinou větu: "Bojovali jsme u Zlatoustu, několik bratrů padlo."

Zkrátka mu scházela slova, jak hrůzu boje holýma rukama proti kulometům popsat. Desítky podobných detailů svědčí o tom, že legionáři neztratili ani kvůli jen těžko představitelným válečným krutostem lidskou tvář, že pro záchranu bratra byli schopni i nejvyšších obětí. A důležité je připomenout i to, že legionáři neznásilňovali ženy, což je častý jev válečných konfliktů, nýbrž k nim vzhlíželi jako k bytostem, které více než muži doplácejí ztrátou blízkých na válku.

O míře lidství, v té době málo vídané, svědčí i následující legionářská zásada: Pokud je to jen trochu možné, tak nikdy nenechat raněného ani mrtvého bratra v rukou protivníka. I za cenu, že se musím vrátit do vražedné palby.

"Pokud tedy nějaký legionář zabloudil či byl na Sibiři zajat, tak jeho bratři vyrazili do tajgy, aby ho našli. Třebaže byly ztráty při těchto záchranných misích mnohdy větší, než kdyby tam zbloudilého či zajatého kamaráda nechali," doplňuje Vácha další příklad legionářského bratrství a soudržnosti.

Cenný je proto i názor člena Československé obce legionářské Radima Chrásta, jenž už několik let odhaluje v Rusku, Uzbekistánu, Kazachstánu či Kyrgyzstánu stopy působení legií, ale také osudy stovek Čechů, kteří v tamních zajateckých táborech před sto lety zahynuli.  

"Ani v ruském zajetí se Češi - na rozdíl od Rakušanů či Němců - nepoddávali osudu. Snažili se být aktivní. Nacházeli si práci anebo vstupovali do legií. Anebo se také zapojovali do nejrůznějších zajateckých hnutí. Nečekali zkrátka na smrt někde v lágru. Navíc i ti, co jako zajatci pracovali a vydělávali si, podporovali legionáře finančně," vysvětluje Chrást. 

Mezi charakteristickými vlastnostmi legionářů akcentuje urputnost. "Zakousli se do problému a už nepustili. Pružně navíc reagovali na změnu situace. Uměli se přizpůsobit i velmi divokým a drsným poměrům, které tehdy vládly v carském a pak i bolševickém Rusku. Z každé - i na první pohled beznadějné - situace se snažili najít východisko, nevzdávali se a bojovali do poslední chvíle. I proto zůstali - přes všechny vnitřní problémy a přirozené krize - neporaženi."

"Vše tohle už od počátku předurčovalo československé legie v Rusku k tomu, že ovládnutím transsibiřské magistrály držely bolševiky dlouho v šachu, jakkoliv nešlo o superhrdiny či superctnostné lidi," dodává Jiří Charfreitag.

VIDEO: "Ten kůň bude něco hroznýho. Kvůli legionářům to ale budu muset zvládnout," říká o tréninku před natáčením filmu "1919" herec Martin Hofmann.

Kromě svlékání jsem byl celé natáčení filmu Prvok, Šampón, Tečka a Karel v komfortní zóně, mám z toho radost, říká herec Martin Hofmann. | Video: Daniela Drtinová
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

teď

Prodeje léků na předpis stouply meziročně o desetinu

Prodeje léků na předpis v Česku v období od začátku července 2020 do konce června 2021 vzrostly meziročně o desetinu na 75 miliard korun, volně prodejných léků a doplňků stravy o pět procent na 27 miliard korun. Vyplývá to z dat analytické společnosti IQVIA. Hodnoty prodejů léků na předpis jsou uvedeny v cenách výrobce bez DPH, hodnoty prodejů v kategorii volně prodejných léků a produktů pro zdravotní péči jsou naopak měřeny v koncových cenách včetně DPH.

Zdroj: ČTK
Další zprávy