Před třiceti lety se střední Evropa emancipovala od Sovětského svazu. Padla železná opona, země této lokality vstoupily do NATO a Evropské unie, ale liberální demokracie zde čím dál víc strádá na úbytě, místo aby posilovala, jak se předpokládalo. Čím to je?
Je to zajímavý kontrast a nabízí se několik vysvětlení. Když si vzpomeneme na demokratické vzepětí, s kterým je rok 1989 spjatý - a naopak kocovinu poslední doby, je ten rozdíl markantní. Původně podpora byla spontánní, dav před Braniborskou branou v Berlíně nebo v Praze na Václavském náměstí, zatímco ústup od demokracie probíhá v úplně atomizované a roztříštěné společnosti.
Dříve šlo o mobilizaci za svobodu a demokracii, dnes jde o nástup národoveckých konzervativců či antiliberálních populistů. Oni nevítězí někde na barikádách, oni vyhrávají volby. V roce 1989 změna proběhla na pozadí hospodářského debaklu zejména v Polsku a v úpadku celého systému, zatímco naopak antiliberální vlna přišla po dlouhém období relativní prosperity.
Tehdy byla změna spojena s heslem návrat do Evropy, dnes je tomu naopak: tyto země se vymezují proti "Bruselu" a hovoří o národní svrchovanosti.
A přitom za tu prosperitu vděčíme hlavně snadnému obchodování v unijním prostoru a také masivním evropským dotacím… Není to absurdní?
Jistě, tento odklon od unie je možný hlavně proto, že vlády v Maďarsku, Polsku i v České republice se mohou spolehnout na to, že jejich ekonomické zázemí i velice štědrou sociální politiku umožňují právě evropské dotace. Když dostáváte tři až čtyři procenta hrubého domácího produktu z unie, je snadné kritizovat lakomé liberály, kteří chtěli vyrovnané rozpočty. Tyto země sice chtějí svrchovanost vůči Bruselu, ale trucovat mohou jen díky transferu peněz, které k nim tečou právě odtamtud.
Teď jste popsal situaci, ale vraťme se k původní otázce: Co ten obrat způsobilo?
Existují tři vysvětlení. To, co se děje ve střední Evropě, je na Západě často shrnováno pod hlavičku populismu a nacionalismu. Zároveň ale mnozí hovoří o tom, že je to součást širšího problému, a to se vysvětluje v západním kontextu především důrazem na dopad hospodářské krize po roce 2008. Já bych ale tuto krizi, která přišla ze Spojených států, nepovažoval za hlavní faktor dění ve střední Evropě.
Proč?
Už proto, že hospodářské údaje spíš ukazují opak. Polsko jako jediná evropská země v té době hospodářsky neklesla. V dalších státech střední Evropy pak byla recese kratší než jinde a ekonomika tam velice rychle začala šlapat. Platí to i pro Českou republiku, kde je nejnižší nezaměstnanost z celého kontinentu: tři procenta. I pobaltské státy, které byly těžce poškozené krizí, se z toho po pár letech probraly. Možná je za tím i to, že HDP šlo nahoru, reálné mzdy šly nahoru, ale výhody z toho vyplývající jsou rozdělené velice nerovnoměrně.
To ale není jen problém střední Evropy. Z podobných důvodů se stal ve Spojených státech prezidentem Trump a Britové si odhlasovali brexit. Opozice všude selhala, protože nedokázala oslovit voliče mimo velká města…
Trump sice získal o tři miliony hlasů méně něž Clintonová, ale je pravda, že v Americe - a v menší míře u v Evropě - se nůžky mezi sociálními vrstvami prudce rozevřely. Může za to sociální pnutí a nové rozvrstvení obyvatelstva, na které střední Evropa nebyla dlouho zvyklá. To potvrdil i velký průzkum, který k třicátému výročí listopadu 1989 připravil pro Český rozhlas tým sociologů a výstižně jej nazval "Rozděleni svobodou".
Podle něj "zajištěná střední třída" a "nastupující kosmopolitní třída" představují asi třetinu obyvatel. Spodní třetinu pak představuje "ohrožená střední třída" těch, kteří balancují na vážkách, a "strádající třída", která během transformace utrpěla nejvíc.
A od těchto odlišných sociálních postavení se odvíjí i důvěra ostatních lidí ve společenské instituce a v neposlední řadě i v možnost ovlivnit veřejné dění.
V Polsku jsou regionální kontrasty ještě zřejmější. Hovoří se tam o Polsku A a Polsku B, které se překrývají s historickými hranicemi, jež sahají až do dob, kdy si na konci 18. století zemi mezi sebe rozdělilo Rusko, Prusko a Rakousko. Celé to období po roce 1989 tedy transformovalo nejen ekonomiku, ale i společnost, a její značná část s tím má problém.
Může za to i ta okolnost, že nikdo tehdy nevěděl, jaká je přijatelná míra nerovnosti ve střední Evropě po půl století autoritářských a rovnostářských režimů. Je to, jako když jedou na dálnici dva proudy: jeden se zpomalí, a dokonce občas zastaví, zatímco ten druhý jede stále dál, a dokonce rychleji. V takové situaci nikdy nevíte, jak ti, co stojí, budou reagovat. To nemůžete nikdy předvídat.
Důsledek je zřejmý: i po relativně úspěšné ekonomické transformaci přišla antiliberální vlna, podpořena zejména voliči z menších měst a méně prosperujících regionů. A naopak opozice či opoziční koalice vůči populistické vlně jsou všude ve střední Evropě silné především v hlavních městech. Starostové metropolí V4 dokonce vydali společné prohlášení, jímž se vymezili vůči vládním politikům.
A jaké je to druhé vysvětlení?
Myslím, že si můžeme dovolit říci, že druhý důvod obratu vůči liberální demokracii souvisí s migrační krizí. Politici vsadili na nacionalismus a svrchovanost a udělali z ochrany ohrožené identity národa hlavní téma.
Ale mohli to učinit jen proto, že opozice nebyla schopná najít jazyk, kterým by oslovila ty frustrované, aby jim vysvětlila, že se nová věrchuška vrací svými argumenty do 19. století… V 21. století, a zvláště v schengenském prostoru Evropské unie, už není možné uzavřít zemi do národnostních hranic…
Hlavně to nejde kvůli otevřené ekonomice, která představuje jeden z unijních pilířů. Menší země, jako je Maďarsko či Česká republika, jsou na ní závislé. A to nehovoříme o nedostatku pracovních sil, který je zvlášť markantní v České republice: kdyby tu nepracovali lidé z Ukrajiny, Polska, ekonomika by se rychle zásadně zbrzdila.
Taky je třeba říci, že otevřená společnost je něco jiného než otevřená ekonomika. Ekonomové sice dokážou vyargumentovat, proč otevřená ekonomika je absolutní nutností pro země takového rozměru, jako je ta naše. Jenže otevřená společnost představuje jiný koncept: ta souvisí i s občanskou společností, to znamená pluralitu nejen uvnitř, ale i pluralitu vůči venku: jde tedy o propojení s vnějším světem. Nejjasněji to řekl Viktor Orbán již v projevu tuším v roce 2014: Lidé chtějí demokratickou společnost, ne otevřenou společnost.
A co si představuje Viktor Orbán pod pojmem demokratická společnost?
Společnost, která mu dá mandát ve volbách, jež ho opravňuje vládnout bez kontroly. Otevřená společnost podle něj představuje ohrožení, a to ve střední Evropě rezonuje, protože za heslem "my chráníme nejen náš stát, ale i národní identitu" se dají skrýt osobní mocenské ambice.
Čili když se podaří protievropskou rétoriku prosadit jako obranu národní, či dokonce evropské identity, lidé na to slyší. Ve škole se učili o osmanské expanzi, o tom, že Budapešť byla dobyta Turky a tak dále. A přesně touto "osmanskou" cestou šla i ta nová migrační vlna. Tenhle jev, který Orbán zařadil do nového rámce, se stal dominantním, představuje jeho politickou zručnost. Vyvolat strach už pak není těžké a s jeho pomocí se zase dá společností dobře manipulovat.
István Bibó ve své knize O mizérii malých národů střední Evropy psané na konci války formuloval přesně jedno varování: v těchto zemích se věc demokracie nesmí dostat do konfliktu s věcí národa. A dodal, že když k tomu dojde, je ohrožena demokracie a hrozí nástup fašismu. Samozřejmě toto varování se týkalo jiné doby, ale něco takového v tomto případě zapůsobilo.
Demokracie a osobní svoboda je jedna věc a pak je otázka kolektivní ochrany. Pakliže kolektivní svoboda národa převládne nad individuální svobodou, demokracie začne prohrávat. Migrační krize není příčinou, ale katalyzátorem tohoto procesu.
Ovšem koronakrize taky
Koronakrize posílila antiliberální a autoritářské prvky, ale tenhle proces začal již před deseti lety útoky na nezávislost justice, Ústavního soudu a veřejnoprávních médií. V Maďarsku jsou už v poslední době systematicky likvidována i soukromá média. Podle World Press Freedom Indexu za rok 2019 se země propadla na 87. místo na světě - mezi Kyrgyzstán a Sierru Leone! To bylo ještě před cenzorskými opatřeními přijatými v rámci výjimečného stavu proti pandemii.
V Maďarsku o financování čtyřech pětin politického a společenského zpravodajství rozhoduje vládní strana Fidesz. Po červencovém ovládnutí nejčtenějšího zpravodajského webu Index to bude nejspíš ještě víc. V Polsku okamžitě po vítězství Andreje Dudy v prezidentských volbách v létě roku 2020 prohlásil předseda vládní strany Právo a spravedlnost Jaroslav Kaczynski, že vytvoří pravidla, která by omezila působnost médií v cizím vlastnictví. Jeho strana již zcela ovládá veřejnoprávní rozhlas a televizi a většinu dalších médií a jejich webů, ale zmíněným zákonem, který by donutil cizí majitele prodat média polským podnikatelům, by si podmanila i nezávislou televizi TVN, která patří do americké sítě Discovery. A také regionální listy, které mají německé vlastníky. Podobně by zřejmě byla postižena i akciová společnost Agora, která vydává druhý nejčtenější liberální deník Gazeta Wyborcza. Na ni Kaczynského strana zaútočila počátkem roku, kdy Agora koupila podíl ve společnosti Eurozet, jež provozuje nejposlouchanější polskou rozhlasovou stanici Radio Zet. U nás 30 procent médií s celostátní působností ovládá premiér a majitel hnutí ANO přes své svěřenské fondy.
Na jedné straně vidíme "polonizaci" médií a na druhé je evidentní snaha tlačit na oligarchy vlastnící soukromá média, jako je televize Polsat, aby "neutralizovali" či přímo zlikvidovali zpravodajství.
A podobně je to se soudnictvím, kde je ohrožena nezávislost Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Tam jsou dokonce disciplinárně stíháni soudci, kteří se tomu postavili. 1200 polských soudců podepsalo petici proti útoku na jejich nezávislost. Existuje i riziko, že v zemi bude ve střednědobém horizontu ohroženo právo na spravedlivý proces a zároveň vláda omezuje svobodu shromažďování a projevu. Ministr Zbigniew T. Ziobro, ostrostřelec vlády Práva a spravedlnosti, likviduje právo ve jménu svérázného pojetí spravedlnosti.
V justici se v Polsku zbavují nezávislých soudců tím, že je obviňují z toho, že neprovedli "očistu" po minulém režimu a že prvních dvacet let tolerovali nezákonnosti při privatizaci. Jejich argumenty jsou ale falešné. Přece těm, kteří mohli být ve funkci proti Solidaritě, muselo být tehdy čtyřicet a dnes osmdesát. Takoví lidé jsou již dávno v penzi.
V Maďarsku se rovněž snaží ve velké míře umlčet nesouhlas. Kriminalizuje se legitimní lidskoprávní práce, omezují se neziskové organizace a takzvaný lex Soros je likvidační pro organizace, které pracují s uprchlíky a migranty. Ohrožena je i pobočka Amnesty International. Nový zákon pomohl vyhnat z Budapešti Středoevropskou univerzitu. U nás jsou podobné snahy taky vidět, ale jde to pomaleji.
Po médiích a justici pak nastupuje třetí dimenze antiliberální politiky: ovládnutí státní správy. Čili to první, proti čemu se národní populisté obrátí, je vždy dělba moci a paradoxem je, že to údajně dělají na obranu demokracie. Podle nich instituce, které neovládají, nezávislé soudnictví a média oklešťují vůli lidu.
Tahle rétorika ale může fungovat hlavně tam, kde vládnoucí strany jako v Maďarsku a Polsku mají v parlamentu většinu…
Jasně, oni mohou říkat: vy nás napadáte, že nejsme demokraté, ale my jsme vyhráli volby a máme většinu v parlamentu. Vy se svými výstupy snažíte okleštit vůli lidu. Populismus je vir, který vzniká uvnitř demokracie a který propojuje pnutí mezi legalitou, tedy zákonností a legitimitou, oprávněností. Demokracie, která vznikla v západním kontextu během více než dvou století, je postavena na myšlence dělby moci a představuje ji systém brzd a protivah.
A jaké je to třetí vysvětlení, o kterém jste hovořil v úvodu?
To je zamítnutí společenského pluralismu. Tedy toho, co vzniklo v liberální západní společnosti od roku 1968. Patří sem určitá představa o občanské společnosti, o akceptaci různých menšin a jejich možnosti vymezovat se vůči diskriminaci. Jinými slovy jde o celou řadu společenských otázek od práva na potraty, přes sňatky homosexuálů až po multikulturalismus.
Jenže střední Evropa neprošla tímto vývojem, prošla jiným. Netroufám si hodnotit, který je lepší, ale právě tahle třetí dimenze, která je velice silná, umožňuje těm, kteří se chopili moci a kteří nemají rádi omezení daná právním státem a svobodnými médii, tvrdit, že chrání tradiční hodnoty, na kterých stojí společnost. Zapadní Evropa je podle nich naopak dekadentní, slabá a společnost drolí svým individualismem a relativismem.
Narušení právního státu je zdůvodněno tím, že vlády chrání národ a odpor k pluralismu je zdůvodněn ochranou společnosti před rozkladem.
Přesto je v tom velký paradox: vlády se sice tváří suverénně a stále se chválí, ale kdyby opozice dokázala srozumitelně vyargumentovat, že samotné volby nejsou jedinou a dostačující zárukou demokracie a že snaha o ovládnutí justice a médií je důkaz jejich slabosti, neměly by to tak snadné. Jde o selhání opozice. A kdyby vlády samy věřily tomu, co říkají, a nezastíraly nezákonnost, nemusely by se bát médií ani nezávislé justice.
Jenže pro mnohé současné vlády ve střední Evropě jsou volby skutečně alfou i omegou jejich pojetí demokracie, a tudíž jim podřizují vše ostatní, což má za následek radikální narušení podmínek férové politické soutěže. Proto odmítají liberální demokracii.
Je třeba dodat, že velká část opozice byla v těchto zemích prvních dvacet let u moci. Byli to tedy ti, kdo prováděli reformy, zavedli otevřené hranice i trhy v kontextu globalizace. A to jim teď část voličů vyčítá, protože to přineslo také nejistotu a velkou nerovnost.
Ale přitom právě dnes se vládnoucí strany opírají o oligarchy a miliardáře, kteří zbohatli na privatizacích. U nás je dokonce jeden z nejbohatších oligarchů premiérem. Podle Forbesu je bohatší než Donald Trump. Takže tyto vlády těží z minulosti, kterou kritizují.
Ano, v Americe se už nevolí podle zájmu: je paradoxní, že miliardář Trump sbírá hlasy dělníků a nižší vrstvy společnosti, zatímco nejbohatší elity z New Yorku nebo Silicon Valley hlasovaly pro Clintonovou.
Jenže ve střední Evropě se na sociální otázku čtvrt století zapomínalo, řekl bych zjednodušeně. Chopily se toho Fidesz a Právo a spravedlnost - přišly s kritikou liberálních elit, které dvacet let vládly a provedly demontáž států, různých záruk a bariér, aby se otevřela společnost a ekonomika, abychom se zapojili do Evropy bez ohledu na takzvaně "obyčejné lidi".
Potom přišla v roce 2008 ekonomická a finanční krize, která zpochybnila nejen globalizované trhy, ale i demokratické elity a instituce. V ten moment se ukázalo, že z tržní transformace všichni netěží. Že tato představa byla falešná nebo že se vyčerpala. A tohoto momentu teď využívají národovečtí populisté ve střední Evropě.
Další paradox je v tom, že tyto vlády jsou sociálně nalevo a kulturně napravo, zatímco vlády minulého období byly naopak ekonomicky napravo a kulturně nalevo. Liberální strany, včetně maďarských a polských socialistů, vedly pravicovou protržní politiku a byli "levicoví" ve společenských otázkách. Je třeba jen dodat, že tenhle směr v politice byl zpochybněn nejen ve střední Evropě, kde se mísí návrat sociální otázky a takzvané "kulturní války". Kvůli podobnému paradoxu byl zvolen v USA i Donald Trump. Ne náhodou jsou jeho velkými podporovateli Orbán, Kaczynski i Zeman.
Za další paradox je možné považovat to, že rétorika představitelů střední Evropy se stále silněji vymezuje proti unii. Odmítají solidaritu, ač je právě na ní region závislý. Jak dlouho si to podle vás ostatní členové nechají líbit?
Dlouhodobě tento stav není možné udržet. Středoevropské země se zatím vždy vymezují proti jakémukoliv vměšování, ale nejdou nikdy tak daleko, aby chtěly z unie vystoupit jako Velká Británie. Důvod je zřejmý - jednak se k nim zatím sypou peníze a zadruhé je tu geopolitika: nemají kam jít, k Rusku se jim pochopitelně nechce.
Spojené království sice čeká obrovský propad, ale Boris Johnson nabízel trumpovskou iluzi, že Británie může být znovu "velká", že jim pomůže Amerika, že ještě existuje Commonwealth - což je ovšem iluze převzatá z 19. století. Taková Austrálie či Kanada jistě nemají jako prioritu obchod a spolupráci s Británií. Tyto země dělají hlavně byznys: Kanada nedávno podepsala velkou obchodní dohodu s Evropskou unií a australská ekonomika je zase napojena především na Asii. Ale na druhou stranu je ve Velké Británii tradičně velký potenciál ve službách, je vlivným bankovním centrem, takže uvidíme, jak to dopadne.
I když to nevypadá nejlépe, Albion to jistě přežije a dlouhodobě si s ním musíme vybudovat nový typ vztahu. Anglický básník John Dunne v 17. století napsal slavnou báseň No man is an island, žádný člověk není ostrovem. Carlo Ginzburg, známý historik, napsal knížku o anglické literatuře nazvanou No island is an island, žádný ostrov není ostrovem. Britské ostrovy se po brexitu neodstěhují na Měsíc a budou muset s kontinentální Evropou vynalézt nový, vzájemně prospěšný vztah.
Ale, že by se o něco takového mohla pokusit nějaká malá země ve střední Evropě, je absolutní nesmysl. A ani politicky by to občané těchto zemí nikdy nepřijali. Stačí se podívat na průzkumy veřejného mínění: většina lidí zůstává nakloněna unii. V Polsku se tato podpora pohybuje mezi 75 a 85 procenty, v Maďarsku je to přes 60 procent, u nás kolem 50 procent a na Slovensku je to více než tady. A je tomu tak nejspíš i proto, že občané vidí v Evropské unii určitou pojistku proti možným nehoráznostem domácích elit i proti vlivu Ruska, které leží blízko a se kterým mají své zkušenosti.
To ale neplatí o Maďarsku, Orbán s Ruskem stále koketuje…
Orbán koketuje nejen s Ruskem, ale i s jinými autoritářskými režimy: s Čínou a Tureckem. On o tom mluvil již během onoho antiliberálního projevu v roce 2014. Tehdy řekl: Země nemusí být liberální demokracií, aby byla úspěšná. Poukazoval zvlášť na Čínu a Singapur. A je třeba dodat, že to, o čem hovoříme, platilo do koronakrize. Co přijde, nevíme.
Jedni si myslí, že jde o krátkodobý propad, a druzí říkají, tohle bude největší hospodářská krize za sto let a zásadně to omezí pohyb zboží i lidí. Pokud bude druhá vlna krize ještě silnější, mohlo by to vést ke znovuuzavření hranic. To, čeho si musíme všimnout, je, jak se noví autoritářští lídři snažili využít koronakrize a stylizovat se do role ochránce národa. Okamžitě zavírali hranice: dříve chránili před emigranty, teď před virem. V Maďarsku odhlasovali výjimečnou moc pro Orbána a v různých variantách se to stalo i jinde.
U nás se jim to ale nepovedlo: protesty proti předání více pravomocí premiérovi tomu zabránily.
Jistě, ale alespoň v první fázi tu velká část společnosti přijala se zadostiučiněním všechna opatření, včetně zavřených hranic. Překvapující bylo, jak snadno se obyvatelstvo bylo ochotno vzdát práva vyjet z republiky, což se dosud považovalo za snad největší vymoženost roku 1989. Na to nemohl platit žádný zdravotní argument - odjezdem nikoho doma nenakazíte.
Vládli tu v souznění Andrej Babiš s Romanem Prymulou. Politik se snažil o jakousi transfuzi legitimity od lékaře a vědy. Výsledkem, alespoň krátkodobým, bylo, že preference premiéra Babiše, který čelil před rokem mohutným protestům na Letenské pláni, se najednou vyhouply přes 70 %. A občanská společnost se tentokrát mobilizovala ne na protest, ale na výrobu roušek. Tento moment už přešel a druhá vlna naopak nahlodává důvěru ve schopnost vševědoucí vlády.
Podobně se snažila využít pandemie vláda v Polsku, a pokusila se dokonce vyhlásit volby během karantény. Měly být redukovány jen na poštovní hlasování, a navíc v době, kdy nebylo možné vést kampaň. To měla být pro Právo a spravedlnost ideální šance. Nakonec Duda vyhrál prezidentské volby nad starostou Varšavy jen těsně: v druhém kole získal 51,03 procenta hlasů a Trzaskowski měl 48,97 procenta, i když vstoupil do voleb na poslední chvíli.
Orbán zase vyhlásil výjimečný stav, prosadil zákon, který dovoluje pronásledovat média, a v květnu podle něj policie zatkla dva blogery, kteří premiéra kritizovali na Facebooku. Teď jim hrozí až pětileté vězení. Zároveň zkrouhl finance městům, která podporovala opozici a hlavně dal stovky největších podniků do správy armádě. Mně se dokonce zdá, že Orbán se tímhle připravoval již na podzim, protože předpokládal hospodářský krach.
Pro řadu lidí je těžko pochopitelné, proč si Evropská unie nechá tohle líbit. Přece konzervativní frakce Evropského parlamentu nedávno pozastavila Orbánově Fideszu členství a sestavila tříčlennou komisi pro posouzení toho, jestli jeho politika je v rozporu s jejími hodnotami. V trojici zasedli někdejší unijní prezident Van Rompuy, bývalý předseda Evropského parlamentu Pöttering a bývalý rakouský kancléř Schüssel. Závěry jednotlivých členů byly zcela odlišné: Belgičan byl velmi kritický, Němec váhavý a Rakušan Orbána podporoval. Orbánova strana tedy nebyla z frakce vyloučena. Proč byly jejich názory tak rozdílné?
Jedna věc je, co dělá Evropská unie, a druhá věc je, co dělají evropské politické síly. Unie se snažila použít článek 7, který může zbavit dotyčnou stranu hlasovacího práva na určité období. To ale vyžaduje jednomyslnost a Visegrad tohle nedopustí. Navíc byl jako celek proti tomu, aby se holandský sociální demokrat Timmermanns stal předsedou komise, protože on jako první nahlas říkal, že narušování právního státu ve střední Evropě je nepřijatelné. Taky pak vítězství von der Leyenové Visegrad slavil jako své vítězství.
Pokud jde o pravicové seskupení "lidovců" (EPP), je třeba říci, že jsou již deset let na rozpacích, jak s maďarským premiérem nakládat. Dlouho převládal názor, že je tu sice "demokraticky problém", ale že je lepší jej řešit uvnitř klubu. Orbánovi tohle samozřejmě vyhovovalo.
Když se situace nejen v Maďarsku, ale i v Polsku začala zhoršovat, EPP se ocitla před dilematem: buď hrát volební hru na spojité nádoby mezi nacionálním populismem a tradičním středopravým směrem spjatým s křesťanskou demokracií, nebo se naopak jasně vymezit vůči euroskeptické ultrakonzervativní pravici.
Zatímco se Orbán oháněl křesťanskými hodnotami, dilema vyhrotil bývalý polský premiér a posléze předseda Evropské rady Donald Tusk - křesťan i liberál -, který řekl:
"Pokud jste proti právnímu státu a nezávislému soudnictví, nejste křesťanský demokrat; pokud nemáte rád svobodné sdělovací prostředky a nevládní organizace, pokud tolerujete xenofobii, homofobii, nacionalismus a antisemitismus, nejste křesťanský demokrat; pokud stavíte stát a národ proti svobodě a důstojnosti jednotlivce nebo nad ně, nejste křesťanský demokrat; pokud si přejete konflikty a rozpory ve světě a uvnitř Evropské unie, nejste křesťanský demokrat; pokud podporujete Putina a útočíte na Ukrajinu, pokud se stavíte na stranu agresora a proti obětem, nejste křesťansky demokrat."
Ještě bych se vrátil k původní otázce, proč rakouští lidovci a bavorští křesťanští sociálové podporují Orbána? Umíte to vysvětlit?
Pro pochopení se musíme vrátit do doby, kdy se v unii poprvé objevil obdobný problém. Na konci roku 1999 vyhrál volby lídr rakouské krajní pravice Jörg Haider a lidovec Schüssel s ním uzavřel koalici. To byla tehdy v unii "premiéra". Evropa byla zděšená, vyhlásila karanténu: Francouzi i Němci a dalších 12 států, byly v šoku. A vzpomeňme, kdo první udělal tiskovou konferenci s Schüsselem?
Viktor Orbán, na to se pamatuji…
Jistě, Schüssela podpořil, i když nebyl v Evropské unii. Halasně křičel, že rakouskému premiérovi plně rozumí a plně ho podporuje, že jde o nehorázné vměšování. Maďarsko ještě nebylo členskou zemí, ale je zřejmé, že již tehdy Orbán věděl, že jednou může být vystaven podobné kritice.
Ale musíme připomenout, že celá střední Evropa k této kritice byla zdrženlivá, včetně České republiky, kterou tehdy vedl coby premiér Miloš Zeman.
Ano, projevila se stará mentalita Rakouska-Uherska. Včetně Bavorska, které má k tomuto uvažování blízko, i když k c. a k. monarchii nikdy nepatřilo. A na to brzy navázala otázka Sudet, která se týká právě České republiky, protože ve stejné době nejen bavorští křesťanští sociálové, ale i rakouští lidovci prosazovali zrušení Benešových dekretů jako podmínku pro vstup Česka do unie. A k tomu se tehdy přidal zase Viktor Orbán, který připomínal, že nešlo jen o zabavení majetku Němců, ale i Maďarů.
Tehdy Stoiber jako předseda CSU dokonce jel na kongres Fideszu do Budapešti. Takže už v roce 2000 vzniklo pouto Mnichov-Vídeň-Budapešť, které dodnes chrání Orbána. Ten se ale dostal k moci opět až v roce 2010 a spustil své antiliberální tažení.
A Jaroslav Kaczynski se k němu záhy přidal…
Řekl to dokonce otevřeně, že bude dělat "Budapešť ve Varšavě", a taky to od roku 2015 dělá. Nejde tedy už jen o maďarskou výjimku. Polsko je největší a pro Západ nejdůležitější zemí regionu a pro unii to znamená zviditelnění Visegradu, ale ne v tom nejpříznivějším slova smyslu.
Tedy ještě jednou: K jaké až hranici může Evropská unie tolerovat destrukci mediální krajiny a nezávislosti justice? Přece ta nečinnost "Bruselu", zvláště vůči Orbánovi, autoritářské sklony v ostatních státech spíš povzbuzuje, než aby je tlumila.
Nejsme v normální situaci. Evropa prožívá několik krizí: ekonomickou, sociální, migrační a pandemickou. To vše je propojené a musel se najít konsensus na řešení této situace. Je zřejmé, že to, co se stalo teď, kdy se Evropa dohodla na společném zadlužení, představuje obrovský průlom na cestě nejen k ekonomické integraci. Může se tomu dokonce říkat plíživý federalismus. Jak ukázala krize v roce 2008, hlavní nedostatek byl v tom, že jsme měli sice společnou měnu, ale různé daňové sazby i rozpočtové politiky. To se teď začne měnit.
Ale německý ústavní soud se proti společným evropským dluhopisům už postavil.
Uvidíme, jak tento spor nakonec dopadne. Myslím, že kancléřka Merkelová pochopila, že není v zájmu Německa ani Evropy, aby se jižní část unie ekonomicky zhroutila, protože to by mělo hned i politické důsledky. Ona sice v politice brzy končí, ale její odkaz je zřejmý: upřednostnila zájmy celé Evropy, když vyslyšela francouzského prezidenta Macrona, který tuto myšlenku prosazoval již dva roky.
Otázka je, jakou cenu jsme zaplatili za to, aby se tento projekt prosadil.
Ti, kteří kladli důraz na dodržování norem jako podmínku pro účast ve velkém (bilion euro!) evropském projektu na záchranu hospodářství - hlavně holandský premiér Rutte -, nakonec ustoupili. Pro prosazení svého plánu Evropská unie potřebovala udržet jednotu, tudíž potřebovala podporu Visegradu a nezatlačila na Orbána a na Kaczynského a tak trochu otálí i s řešením střetu zájmů u Babiše. My můžeme jen doufat, že cena za tento krok nebude moc vysoká.
Právě na to se chci optat: Jak dlouho si může dovolit Evropská unie tolerovat antiliberální postoje ve střední Evropě, aniž by to podkopalo její fundamentální hodnoty?
Moc se tato situace odkládat nedá, ale hodně bude taky záležet na tom, jak se dál budou vyvíjet nejen tyto země, ale i země jižní Evropy, kde křehké koalice čelí náporu populistů.
To platí především pro Italii, kde vládne dnešní proevropská koalice levého středu. A také pro levicovou vládní koalici ve Španělsku. Není snadné mít politicky silnou Evropu, když má slabé vlády v členských zemích.
Je tu nicméně několik zajímavých posunů. Koalice s krajní pravicí byly v Italii i Rakousku nahrazeny vládami s proevropským zaměřením. Dále paní komisařka Jourová situaci v Maďarsku jasně pojmenovala jako "nemocnou demokracii" a Orbánovo volání po její demisi naopak posílilo soudržnost komise v této věci. No a za třetí Evropský soudní dvůr vydal rozsudek, který jasně tvrdí, že takzvaný "lex CEU" (příčina přesunu Středoevropské univerzity z Budapešti do Vídně) je jasným porušením evropského práva. Evropský právní stát se vzpouzí, a to je dobře.
Nyní ve střední Evropě vládnou hybridní režimy. Už to není liberální demokracie, ale není to ani diktatura. Mnozí však již dnes považují Maďarsko za autoritářský stát. Polsko jde podobným směrem, Česko se stává oligarchickou zemí a na Slovensku, v důsledku vraždy investigativního novináře Kuciaka a jeho partnerky, došlo ke katarzi. Ale výsledek ukazuje na křehkost situace: porážka "levicových" populistů Ficova Směru otevřela dveře "pravicovým" populistům nejasného ražení. "Obyčejní lidé" a "Jsme rodina" představují téměř nulový stupeň politiky.
V Česku opozice nemá jedinou silnou myšlenku ani lídra, staré strany jsou zcela vyčerpané a nové tápou. Nadějnější je možná Polsko, kde se opozice sjednotila v evropských volbách, připravila se na ty prezidentské - a předvedla v nich, že má program i silnou osobnost.
Rozpolcené jsou i společnosti v ostatních státech, ale ve střední Evropě nefungují řádně demokratické instituce a právě to činí budoucí vývoj tak těžko předvídatelným.
Navíc se v České republice bojuje proti komunismu, o minulost i o údajné nové podoby tohoto nebezpečí. To je podobné, jako kdyby po druhé světové válce někdo prohlásil, že hlavní úkol Československa měl být boj s dědictvím Rakouska-Uherska. Místo abychom zde řešili budoucnost země, volíme tato zástupná politická témata. To samozřejmě Babišovi musí vyhovovat.
Proto bych se ještě jednou zeptal: Jak dlouho to může unie tolerovat?
Jak už jsem řekl: Dlouhodobě je to neudržitelné, protože unie je společenstvím založeným na demokracii a právním státě v členských zemích. Krátkodobě je ale jeho prioritou nejdříve řešit hlavní krize. Tedy hospodářský propad zaviněný pandemií, migrační tlak související s konfrontačním jednáním Turecka v oblasti Středozemního moře, zvládnout brexit a přitom udržet těch 27 států pohromadě a najít politickou vůli zabývat se zároveň otázkou reformy.
To vše vyžaduje politické vedení, které - jako často v unijních dějinách - dnes nabízí tandem Francie a Německa. Ukázal se být rozhodující v odvážném řešení toho nejurgentnějšího problému, ale není vůbec zaručeno, že chytí druhý dech i na prosazování dalších důležitých rozhodnutí. A ta se přímo týkají našeho tématu: pokud se ve střední Evropě zabydlí myšlenka (polský premiér Morawiecki i Orbán ji vlastně už vyslovili), že lze "urvat" dotace, aniž by bylo nutné dodržovat pravidla právního státu, pak už malým evropským Trumpům nebude nic překážet v tom, aby se podobný zhoubný scénář pokusili rozšířit po celé unii.
Jacques Rupnik
Narodil se francouzské matce a slovinskému otci v Praze, kde žil až do svých 15 let. Vystudoval historii a politologii na Sorboně a Harvardově univerzitě. V britské BBC působil jako expert na východní Evropu a s Pavlem Tigridem spolupracoval na přípravě časopisu Svědectví. Později se stal profesorem na Institutu politických studií v Paříži.
Po listopadu 1989 byl poradcem prezidenta Václava Havla. V současnosti je profesorem na College of Europe v belgických Bruggách a ředitelem výzkumu na Fondation des Sciences Politiques v Paříži.
