Po komunistickém převratu v Československu v roce 1948 se tisíce lidí rozhodly pro útěk na Západ. Bylo mezi nimi i hodně mladých mužů, kteří toužili po svobodném životě, často ve Spojených státech. Po překročení hranic do Německa ale byli obvykle zadrženi, převezeni do utečeneckých táborů a brzy pochopili, že šance dostat se do Ameriky je velmi malá. V táborech panoval hlad, bída a špatné hygienické podmínky.
Situace využívali agenti Francouzské cizinecké legie, kteří mladíkům nabízeli smlouvu s pětiletým závazkem. Kromě finanční odměny měli i příslib francouzského občanství, pokud absolvují službu se ctí.
Jedním z nich byl Pavel Knihař. "Moje budoucnost mohla být v Německu. Já jsem chtěl ale pokračovat a bojovat proti komunistům. V roce 1948 byla Francie jediný stát, který bojoval proti komunistům. Tak jsem se rozhodl, že půjdu do legie," popsal v rozhovoru pro Paměť národa. Své zážitky shrnul také v knize Legie, můj život.
Před vstupem do legie museli absolvovat velmi přísné zdravotní prohlídky. "Legie měla zájem pouze o zdravé chlapy. Jakmile byl někdo nemocný - špatně viděl, měl ploché nohy - tak ho vyhodili. Zároveň ověřovali totožnost. Pokud byl někdo zločinec, příslušník SS nebo gestapa, tak ho nevzali, ale předali francouzským bezpečnostním složkám. Již v té době cizinecká legie spolupracovala s Interpolem," říká pro Aktuálně.cz ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna, který se tématem Čechoslováků v Indočíně zabývá.
Mnozí z nich ale vůbec netušili, že budou bojovat v Indočíně za Francii proti komunistům. Mysleli, že závazek odslouží v Alžírsku či Maroku. "Většina z nich nevytáhla paty z rodné vísky a najednou poznali celý svět," uvádí historik.
Indočínská válka (1946-1954)
- Francouzská Indočína bylo koloniální území v jihovýchodní Asii, zahrnující pět částí (Tonkin, Annam a Kočinčínu na území dnešního Vietnamu, dále Kambodžu a Laos).
- Po druhé světové válce Francouzi narazili na odpor vietnamských komunistů a nacionalistů vedených Ho Či Minem. Tvrdé boje vyústily v roce 1946 ve válku, známou jako indočínská nebo první vietnamská válka.
- Na jedné straně stála Francie, Vietnamský stát, Kambodža a Laos - s podporou USA. Na straně druhé komunistické osvobozenecké hnutí Viet Minh, vyzbrojované a zásobované Čínou a Sovětským svazem.
- Boje trvaly až do roku 1954, skončily prohrou Francie a rozdělením Vietnamu na dva státy - sever ovládli komunisté, na jihu vznikl stát podporovaný USA, Británií a Francií. Situace vzápětí vyústila v další válku, která skončila až v roce 1975 a Vietnam se sjednotil pod nadvládou komunistů.
- Ve Francouzské cizinecké legii bojovalo také na 1600 Čechoslováků, 300 z nich tam padlo. Ve válce zemřelo na straně Francie téměř 80 tisíc lidí, z toho 20 tisíc Francouzů, a další desetitisíce Vietnamců. Na straně komunistického Viet Minhu odhady uvádějí 175 tisíc až 300 tisíc mrtvých.
Před vstupem do války čekal mladíky několikaměsíční náročný výcvik. "Francouzi nepodcenili ani ideologickou průpravu. Každý voják věděl, proč tam jede a za co jede bojovat. Ukazovali jim otřesné fotografie, jak Vietnamci zachází se zajatými Francouzi. Každý se bál padnout do zajetí," popisuje Kudrna.
Nelehké byly i podmínky, ve kterých v Indočíně bojovali. Veteráni uváděli, že po výstupu z letadla měli pocit, jako kdyby vcházeli do pece. Práci jim ztěžovala také velmi vysoká vlhkost a nelehké přírodní podmínky. Kudrna dodává, že v severní části na hranicích s Čínou zažili také velkou zimu a něco, čemu říkali "krašení" - velmi hustý studený déšť, připomínající sníh.
"Živí záviděli mrtvým"
Jestli mladí Češi a Slováci válku přežijí, velmi záleželo na tom, kdy a kde byli v Indočíně nasazeni. Pokud to bylo v roce 1949 na jihu, který až do konce války ovládali Francouzi, měli docela velkou šanci dokončit dvouletou službu. Jiné to bylo na severu zejména od podzimu roku 1950, kdy se situace na bojišti zásadně změnila. Poté, co v Číně zvítězili v občanské válce komunisté, začal Mao Ce Tung posílat komunistickému hnutí Viet Minh velkou materiální a zbrojní pomoc, včetně zkušených důstojníků.
Na deset tisíc Vietnamců zaútočilo v září 1950 na pevnost Dong Khe, kterou bránilo zhruba 240 legionářů. Jedním z nich byl Rudolf Němček. "Tam popadali chlapi jak pokosení. Těch Vietnamců bylo strašně moc. Já jsem byl naštěstí na druhé straně bunkru, tam to tolik nepadalo. Ale bylo to hrozné. Stejně jsem byl raněný," popsal pro Paměť národa Němček, který sloužil ve Vietnamu jen čtyři měsíce, ale přesto zažil slovy nepopsatelnou hrůzu. Popsal, že všude okolo byli ranění legionáři, kteří řvali bolestí a volali své matky.
Při této vietnamské ofenzivě padlo mnoho československých legionářů do vietnamského zajetí, kde byli 16 měsíců. Vietnamci je prý sice nemučili ani brutálně nevyslýchali, přesto v zajateckých táborech umíralo přes 70 procent lidí. "Mnoho legionářů padlo do zajetí zraněno, byl tam nedostatek léků, jídla a minimální lékařská pomoc. Karel Mynář vzpomínal, že živí záviděli mrtvým," popisuje Kudrna.
Čechoslováci v Indočíně
Legionář Pavel Knihař své zážitky shrnul v knize Legie, můj život - Od vojína k veliteli praporu. Téměř neznámé části československé historie a nasazení Čechoslováků ve válce v Indočíně se věnuje také historik a nynější ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna.
Vydal rozsáhlou publikaci Bojovali a umírali v Indočíně. První vietnamská válka a Čechoslováci v cizinecké legii, nebo text Třicet let v řadách francouzské cizinecké legie. V roce 2018 vznikl také dokumentární film Pochoduj nebo zemři.
K jídlu dostávali většinou jen suchou rýži. "Dodnes ji nemůžu vidět. Radši suché brambory nebo chleba než rýži s masem. Rýže, nic jiného než rýže. Pak takové tenké papričky, ty pálily jako čert, a taky občas sůl, to byla jediná chuťovka," vzpomínal Mynář, který sloužil od roku 1949 u výsadkářů v Indočíně, o rok později ho zajali a v roce 1952 ho s dalšími 21 Čechoslováky vrátili do vlasti.
Nejen během války, ale už při výcviku mnozí litovali, že radši nezůstali doma. Zároveň byli ale velmi hrdí na to, co dokázali a že jsou součástí cizinecké legie. Podle Kudrny nikdo nechtěl zpátky do Československa, kam je Vietnamci ze zajetí posílali. Zároveň byli ale nemocní a vyhladovělí, proto chtěli někam, kde o ně bude postaráno. "Vypadali jako chodící kostry," říká historik.
Hned po návratu šli do karantény. Poté je převezli do věznice v Bartolomějské ulici v centru Prahy, kde je komunisté začali vyslýchat, ale vůbec nevěděli, co s nimi. "Ti kluci si pořád mysleli, že je popraví. Byly tam i pokusy o sebevraždu," líčí Kudrna. Jeden z legionářů Otakar Hašek napsal o pomoc tehdejšímu prezidentovi Antonínu Zápotockému. Nakonec byli po patnácti měsících na základě prezidentské amnestie propuštěni.
Podle Ladislava Kudrny je nasazení československých občanů v první i druhé vietnamské válce stále málo známou stránkou moderní historie. "Byl jsem první, kdo o tom začal před 14 lety psát. Je pravděpodobné, že se tato historie nestačila dostat do povědomí veřejnosti," říká.
V současnosti se Ústav pro studium totalitních režimů, společně s vojenským a leteckým přidělencem v Hanoji Janem Kotalou a odborem pro válečné veterány a válečné hroby ministerstva obrany, snaží ve Vietnamu vybudovat důstojný památník všem padlým Čechům a Slovákům v nejdelší válce 20. století.
