Když jste se v roce 1992 stal mluvčím Václava Havla, vaší první úřadovnou byla komůrka za Havlovou kuchyní na Rašínově nábřeží. Jak k tomu došlo?
Do služeb Václava Havla jsem nastoupil v době, kdy nebyl prezidentem. V červenci 1992 abdikoval (odstoupil z funkce prezidenta ČSFR, neboť byl odpůrcem rozdělení Československa, ke kterému vše směřovalo - pozn. red.) a v tomto mezivládí se stal soukromou osobou a úřadoval z domova. Když jsem přišel k němu domů, vyhradili mi skutečně malou komůrku za kuchyní. V ní byl stařičký počítač Macintosh, jeden stolní telefon se státní linkou a pak ještě fax, tehdy moderní vymoženost. Každý den ráno za mnou do komůrky přišel Václav Havel z ložnice v pyžamu a pantoflích a kuli jsme pikle, co ten den budeme podnikat.
Šlo o velmi důležité státnické věci - připravovala se nová Ústava České republiky nebo volba prezidenta. Navíc se děla spousta událostí, které měl Václav Havel komentovat. On média moc nevyhledával, tak kde mohl, nastrčil mě. Mým zaměstnavatelem byl tedy zprvu Václav Havel, mám od něj i pracovní smlouvu.
Jak si vás vlastně vybral?
Nikdy jsem se ho nezeptal, proč si mě vlastně vybral, zřejmě mu vyhovovalo moje vystupování, které znal z televize. Tehdy se žilo velmi rychle. Byl jsem šéfem domácího zpravodajství Československé televize, pak mě tu navštívil Václav Havel, nabídl mi funkci mluvčího a druhý den jsem oznámil, že v televizi končím.
Co byla vaše první velká společná akce?
Ještě v době mezivládí, kdy nebyl prezident, jsme cestovali na oficiální návštěvu Maďarska, kde ho přesto přijali s prezidentskými poctami. Vládl zde Árpád Göncz, taková maďarská obdoba Václava Havla - také spisovatel a také komunistickým režimem vězněný představitel opozice. Oba dva si proto velmi dobře rozuměli. Ale první prezidentská cesta samozřejmě vedla na Slovensko.
Seriál deseti rozhovorů o Václavu Havlovi
Michael Žantovský • Anna Freimanová • Jaroslav Hutka • Tomki Němec • Ivo Mathé • Václav Malý • Vladimír Špidla • Petr Pithart • Ladislav Špaček • Michael Kocáb
Kde všude jste Václava Havla doprovázel? Kolik dnů v týdnu a hodin denně jste spolu zhruba trávili?
Často šlo o sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Musel jsem se účastnit úplně všeho kromě jeho soukromého programu. Doprovázel jsem ho při plánovacích a hodnoticích poradách, na ponožkových debatách, kde se probíralo, co si máme vzít s sebou na časté zahraniční cesty. Každý den jsem s prezidentem obědval polévku, při níž se jednalo. Účastnil jsem se všech domácích i zahraničních cest i všech státních návštěv. Stále jsem musel být vedle něj, protože nám byli neustále v patách novináři a já jsem zodpovídal za obraz prezidenta v médiích. Navíc američtí novináři mi volali třeba ve dvě v noci a musel jsem jim pohotově odpovídat, jaký je pohled Václava Havla na tu či onu událost v zahraničí.
V knížce Deset let s Václavem Havlem líčíte svůj zážitek z počátku svého působení v roli mluvčího: "Každé slovo, které vyslovím, bude slovo Václava Havla, a to má ve světě takovou váhu, že ho okamžitě zaznamenají všechna světová média. Neusnul jsem až do rána a přemítal jsem, co mě čeká v příštích letech." Jak jste se naučil snášet tuto zodpovědnost? A měl jste pak klidné spaní?
Měl jsem to štěstí, že jsem do funkce nastoupil jako zralý novinář, pětadvacetiletého "zajíce" by takovýto nápor velice rychle pohřbil. Z televize jsem neměl trému před kamerou, nedělalo mi problém spisovné vyjadřování, neboť jsem před tím učil na filozofické fakultě lingvistiku. Nicméně to, jak závažné je každé slovo, které pronesu, byl i pro mě, zkušeného čtyřicátníka, šok.
Prezident se tak leckdy dočítal svá slova až zpětně z tisku. Míval výhrady stran obsahu či formy?
Nepamatuji si na situaci, že by si ráno přečetl svůj pohled na věc v tisku a že by přišel a vyhuboval mi. Ze všech porad, kterých jsem se účastnil, jsem znal nejen jeho stanoviska, ale i to, kdy je možné je publikovat a kdy to ještě držet pod pokličkou. Byla to velká zodpovědnost, ale když mi například volá zámořský novinář ve dvě v noci, nebudu prezidenta budit.
V knize rovněž líčíte, jak býval Václav Havel pedant například i na program, ale na druhou stranu miloval improvizace. Jak jste zvládal jeho nečekané nápady, třeba že prezidentská kolona zastaví u putyky čtvrté cenové skupiny a půjde se na sekanou?
Ano, na jednu stranu byl pedant. Svého tajemníka Vladimíra Hanzela trápil tím, že potřeboval přesně vědět, co bude dělat za čtrnáct dní ve čtvrtek ve čtyři odpoledne. Když to tajemník nevěděl, prezident byl nervózní, co ho za těch čtrnáct dnů ve čtvrtek probůh čeká. Na druhou stranu miloval vybočení z oficiózního světa vysoké politiky. Byl velmi rád, když se mohl převléknout do trička a vyrazit si s kamarády do hospůdky, ale na to měl čím dál méně času. Miloval improvizace na cestách, například zmiňovanou zastávku před zakouřenou putykou, kde spořádal nazelenalou sekanou. Bavil se tím, jak nás rozhodil, protože jsme měli na mysli jeho bezpečí a státnické povinnosti.
Václav Havel dostával neustále pozvánky na nejrůznější akce doma i po celém světě. Jak složité bylo vtěsnat vše do kalendáře? Jaký byl klíč?
Řídili jsme se hlavně tím, že jsme naši mladou republiku chtěli zbavit postkomunistického odéru a představit ji světu jako novou, dynamickou a důležitou součást euroatlantického společenství. Neustále jsme museli cestovat, osmkrát jsme obletěli rovník. Náš největší vývozní artikl byl právě Václav Havel. Všichni ho chtěli vidět naživo. Na Pražském hradě si podávali dveře korunované hlavy, dalajlama, američtí prezidenti, britská královna, papež, světové kulturní osobnosti. Jednalo se o události, o nichž se nám od té doby ani nezdá.
Třeba přiletěl Joe Biden, tehdy ještě jako vlivný americký senátor, a volal na Hrad, že se chce setkat s prezidentem. Ptali jsme se ho, zda se nemohl ozvat dříve, třeba když si zařizoval letenku.
Program býval nesmírně nabitý, prezident neustále lítal z místa na místo a apeloval na nás, ať mu kalendář nezahušťujeme tolik. Třeba přiletěl Joe Biden, tehdy ještě jako vlivný americký senátor, a volal na Hrad, že se chce setkat s prezidentem. Ptali jsme se ho, zda se nemohl ozvat dříve, třeba když si zařizoval letenku. To jsme samozřejmě netušili, že se jednou stane prezidentem. Ale i tehdy se nakonec s Havlem setkal. Program jsme uzpůsobovali i dle jeho hlavních témat, jako byla otázka lidských práv, demokracie či boje proti diktaturám.
Vyznal jste se už tehdy v etiketě? Radil jste prezidentovi a jeho doprovodu, jak mají být oblečeni a která pravidla dodržovat v Bílém domě, u domorodců na Velikonočních ostrovech, u japonského císaře či mezi beduíny v jordánské poušti?
Ne, to tehdy vůbec nebyl můj obor a netušil jsem, kam mě osud zavane. Každý se musel naučit sám, jaké boty se nosí ke smokingu či jak vypadá smokingová košile. I já jsem se musel učit. A když se dívám na staré fotky a vidím se v košili s krátkým rukávem, jímá mě hrůza.
Jak těžké chvilky jste si prožil při hospitalizacích Václava Havla?
Při všech jeho hospitalizacích šlo o život. On neměl moc příkladnou životosprávu, kouřil desítky cigaret denně, nejedl ovoce a zeleninu a kromě sekané miloval třeba smažený sýr, takže o to bylo vše těžší. Jelikož jsme ho my z prezidentské kanceláře nebrali jen jako svého šéfa či prezidenta, ale měli jsme ho upřímně rádi, znamenalo to pro nás nejtěžší chvíle v životě. Ze všech centrálních státních úřadů jsme měli nejnižší platy, ale do práce jsme se každý den těšili. Václav Havel jednal s úctou i s poslední paní kuchařkou či uklízečkou, popovídal si s nimi, než šel úřadovat.
Jaká byla tehdy dohoda o informování médií a veřejnosti stran prezidentova zdravotního stavu? Jak velký to byl rozdíl oproti informování o zdravotním stavu prezidenta Zemana?
V 90. letech jsme ještě s novináři byli takříkajíc na jedné lodi a společně jsme budovali demokracii v zemi. Existovalo mnoho informací, které novináři věděli, ale ze slušnosti je nepublikovali, nebo ne hned. Průlomová byla první operace, kdy profesor Pafko odstraňoval Václavu Havlovi část plíce se zhoubným nádorem. Tehdy jsme se s panem profesorem a panem prezidentem dohodli, že budeme stoprocentně otevření a že nemá cenu jakkoliv mlžit.
Zatímco ještě spal po narkóze, my už jsme měli tiskovou konferenci, na které profesor Pafko podrobně líčil novinářům průběh operace, jak vypadá nádor či ukazoval obrázek, jak velkou část plicního laloku odoperoval. V té době šlo o něco zcela nevídaného, nebývalo to samozřejmostí. A dvacet pět let poté netušíme, co je dnešnímu prezidentovi.
Jak složitý pro vás byl poslední den na Pražském hradě? Končila jedna velká éra.
Václav Havel byl symbol revoluce a nejdůležitější doby našeho mladého státu, kdy se kolíkoval prostor na politické scéně, zaběhávaly se demokratické mechanismy. Vnášel do politiky slušnost a respekt. Nikdo by ho nepřiměl, aby lhal, dělal podpásovky nebo zesměšňoval soupeře. Kdyby tehdy probíhala přímá volba, nikdy by se nestal prezidentem, protože by svého protivníka neuměl dehonestovat v předvolebních debatách.
Vídal jste se s Václavem Havlem i po skončení jeho posledního funkčního období?
Málo. V létě jsme mívali setkání na Hrádečku s někdejšími pracovníky prezidentské kanceláře, Václav Havel uvařil guláš. Byli jsme spřízněni osudem a osobou prezidenta. S mnoha tehdejšími kolegy se scházíme dodnes.
Co jste dělal 18. prosince 2011, když jste se dozvěděl, že Václav Havel zemřel?
Pamatuji si to nesmírně živě, to nejde zapomenout. V poledne mi telefonovala moje kamarádka ze zpravodajství České televize, že se tam proslýchá, že Václav Havel zemřel. Odpověděl jsem jí, že to nevím, ale zkusím zjistit. Zatelefonoval jsem prezidentově tajemnici a ta mi informaci potvrdila. Volal jsem zpět do televize. Začínaly Otázky Václava Moravce a ten to jako první sdělil světu. Jeho hosta, tehdejšího premiéra Petra Nečase, to tehdy vyvedlo z míry. Za pár hodin stály na Václaváku tisíce lidí a zapalovaly svíčky.
Podílel jste se nějak na přípravách či průběhu Havlova pohřbu?
Ne, toho se naprosto skvěle a neskutečně erudovaně zhostil Jindřich Forejt, ředitel prezidentského protokolu. Byl to od něj heroický čin, neboť smutek trval několik dní a na pohřeb přijely významné osobnosti z celého světa.
Jak by podle vás dnes hodnotil Václav Havel působení svých nástupců, nyní Miloše Zemana, na Pražském hradě a v Lánech?
Byl by hluboce zklamán. Všechno, co budoval, všechny ústavní zvyklosti, způsoby jednání, procedury, slušnost v politice, to vše bralo rok od roku za své. Již po Klausově inauguraci měl obavy o další směřování země. Ale to ještě nebylo nic proti tomu, co následovalo za Zemanovy éry. Kam došel prezidentský úřad za Miloše Zemana, by Václavu Havlovi bylo bezesporu líto. Za něj se těšil respektu, nyní se z toho stala taková spíše směšná záležitost.
Co s tím?
Havlova éra byla neopakovatelná a měli bychom se k ní upínat jako k etalonu, k určité míře, aby něco z jeho tradice zůstalo. Škody budeme napravovat dlouhá léta, ale všímám si, že mladá generace dnes hovoří o Václavu Havlovi s úctou. A to je pro mě nadějné.
