Pamatujete si na první moment, kdy jste se poznala s Václavem Havlem?
Já jsem o dramatikovi Václavu Havlovi věděla ještě ze školy, kde jsme se koncem šedesátých let o něm ještě něco málo učili, ale osobně jsem ho poznala v roce 1975 díky svému, tehdy příteli a dnes muži, Andreji Krobovi (divadelní scenárista, herec a režisér, pozn. red.).
Ten už tehdy sousedil s Václavem Havlem na chalupě, byli kamarádi a znali se od vojny. Poprvé jsem se s Václavem setkala, když probíhaly hlavní zkoušky na představení Žebrácké opery v Horních Počernicích.
Manželovi se divadelní hra zakázaného autora moc líbila, takže ji s přáteli nazkoušel. Spolu s Vaškem zorganizovali představení pro kamarády v Horních Počernicích v hospodě. Andrej mi tehdy řekl, kdy a kde mám být a že si mě tam vyzvedne blonďatý muž a odveze mě na divadelní generálku. Já jsem přece jen měla malé tušení, kdo by mě tam mohl čekat, a skutečně - byl to Václav.
Seriál deseti rozhovorů o Václavu Havlovi
Michael Žantovský • Anna Freimanová • Jaroslav Hutka • Tomki Němec • Ivo Mathé • Václav Malý • Vladimír Špidla • Petr Pithart • Ladislav Špaček • Michael Kocáb
Jak na vás zapůsobil?
Při našem prvním setkání byl takový slušný, nemůžu říct, že úplně plachý člověk, který byl pobavený tím, že já nevím, kdo je. Já jsem to ale samozřejmě věděla, jen jsem byla tenkrát ještě hodně stydlivá, bylo mi lehce přes dvacet. Celé to bylo legrační setkání. Václav byl milý, přátelský a těšil se, že po dlouhých letech uvidí svoji hru na jevišti. V pozadí toho všeho ale bylo napětí z nepříjemností, kterými nám to mohla překazit policie.
Následně jste se s Havlovými stali sousedy, díky čemuž jste se později stala blízkou přítelkyní Olgy Havlové. Mluvíte o ní jako o někom, kdo vás hodně naučil. Co vás sblížilo?
S Olgou jsem se poznala o dva měsíce později na Silvestra v roce 1975, když Havlovi pozvali na Hrádeček partu z Divadla na tahu. Šlo o lidi nejrůznějšího věku, většinou ale o dvacet let mladších, než byli oni. Byla jsem ohromena tím, jak Olga veselou společnost zvládá, byla milá, pohostinná, přátelská.
Byli jsme na Hrádečku jako takoví ostrované. S Havlovými se tamější lidé totiž příliš nestýkali, protože se kolem nich motala policie, což se přenášelo i na nás. Měly jsme tak k sobě s Olgou hodně blízko, přes den jsme byly "na ostrově" samy a hospodařily jsme, zahradničily a povídaly si.
V jednom z rozhovorů jste říkala, že to u Havlových před revolucí bylo často napínavé, dům hlídala policie, Václava vozili k výslechům. Jak vzpomínáte na tyto dny? Neměl Havel někdy tendenci to vzdát?
To nevím, spíš bych řekla, že kapitulace nebyla v jeho povaze. Velký stres ale musel prožívat, já tehdy byla mladá a obdivovala jsem ho. Zdálo se mi, že ví, co dělá, vypadal vyrovnaně. Teprve později si člověk hlavně z jeho textů uvědomoval, čím si vlastně procházel. Žil v neustálé obavě, že ho pošlou do vězení, že mu něco seberou, a několikrát mu také sebrali knihy, texty, nahrávky. Jednu dobu dokonce hrozilo, že jim vezmou i Hrádeček.
Takže žil pod neustálým napětím a strachem jak z policie, tak z toho, aby se podařilo to, na čem zrovna pracoval a co v danou chvíli plánoval. Vždy něco psal, organizoval, takže byl v kleštích těchto obav.
V době listopadu 1989 jste k Havlovým chodila každý den. První dny revoluce jste strávila po boku Olgy, aby nebyla sama. Jaké to bylo, měla jste strach?
Všichni jsme měli strach, nevěděli jsme, co bude. Mluvilo se o tom, že se v Riegrových sadech šikují lidové milice, a vzhledem k tomu, co jsme prožívali předtím, jsme věděli, že se může stát cokoliv. Chodila jsem k Havlovým s tlukoucím srdcem. Něco se ale hýbalo, ve vzduchu byla ohromná atmosféra. Velkou roli v tom hrála tehdejší mládež, hlavně studenti. K nejhezčím chvílím patřilo, že pouštěli kamarády z vězení. Jejich první zastávka byla skoro vždy u Havlových, což byly velmi silné okamžiky.
Jinak jsem si vzala za úkol pomáhat Olze s provozem takového záložního štábu, ve který se jejich byt proměnil. Zvedala jsem telefony, někdy jsem byla svědkem sprostých a útočných telefonátů, ale většinou telefonovali ze zahraničí známí a přátelé, kteří emigrovali a teď nabízeli pomoc. Paní pošťačka začala nosit spoustu pošty, kterou jsme spolu třídily. A samozřejmě nás úkoloval Václav, jehož hlavním pracovním stanem bylo sídlo Občanského fóra. Fungovala jsem jako pěší spojka, takže jsem mohla nasát i atmosféru přímo v centru dění. Dny byly velmi napínavé, ale zároveň člověk věřil tomu, že to není cesta do pekel, ale naopak cesta, která vede k výhře.
Vy jste následně pro Havla začala pracovat. Jak jste svou pozici získala?
Najednou se zvedla silná vlna zájmu o dílo Václava Havla nejen v zahraničí, ale i tady u nás. Chtěli vydat knížku, zařídit rozhovor s Václavem, hrát jeho hru - tak tuhle agendu jsem dostala na starost.
Postupem času, když to začalo vypadat, že Havel nebude jen disidentem nebo soukromou osobou v závětří, ale veřejným činitelem, tak bylo zapotřebí sestavit tým, který by mu pomáhal s těmito, do jisté míry osobními, záležitostmi. A tak jsme se o to společně s Vladimírem Hanzelem, který se stal šéfem osobního sekretariátu, postarali a začali jsme úřadovat.
Platil nás ze začátku Václav, až do doby, než jsme přešli na Hrad. A já jsem měla blízko k divadlu, literatuře a byla jsem ráda, že můžu pracovat v tomto oboru. Dodnes si velmi vážím toho, že jsem dostala důvěru.
Pamatujete si přesně na moment, kdy začal stoupat zájem o dílo Václava Havla? Co tomu předcházelo?
Pamatuju, to bylo právě během revoluce a prvních dnů v kanceláři v lednu a únoru 1990. Mým úkolem bylo se souhlasem Václava vybírat režiséry, nakladatele, o kterých se předpokládalo, že jeho dílu budou rozumět a že jejich zpracování bude ke prospěchu Havlových textů. A to se dařilo, zájem byl však daleko vyšší, než kolik bylo nakonec inscenací a knížek.
Havel byl tedy velký státník, a také velký umělec. Jak přistupoval ke své tvorbě a odkud bral inspiraci?
Vašek byl umělcem a spisovatelem od narození, byla to jeho přirozenost od malička. Začal psát už jako malý kluk. Podobně jako je někdo talentovaný hudebník a malíř, Václav byl autorem a vyjadřoval se ke světu právě psaním. Nejen, že napsal první hru už na vojně, ale i před vojnou začal psát různé recenze a divadelní i filmové kritiky. Byl bytostným a autentickým umělcem.
Inspiroval ho samozřejmě život kolem něj. Vždycky říkal, že ve svých hrách ani esejích nenabízí řešení, protože vlastně sám hledá cestu. Chtěl svými díly inspirovat čtenáře a diváky k přemýšlení o společnosti a o světě.
Václav Havel je nejhranějším českým dramatikem v zahraničí, v čem podle vás jeho dílo mělo ten přesah, kterým si získalo ohlasy za hranicemi a v tak velké míře?
Myslím, že to je právě tím, že se v jeho hrách divák najde. A někdy se možná i sám sebe lekne. Hodně to zjednoduším: V první fázi své dramatické tvorby posílal své hrdiny do konfrontace se společenskými mechanismy, později, už v osobněji laděných hrách, se postavy musí potýkat s vlastními činy, nebo naopak s vlastní nečinností, zkrátka sami se sebou. Stáli před různými výzvami, před kterými stojíme my všichni.
Když už mluvíme o jakémsi přesahu, ten určitě není pouze v jeho díle, ale i v jeho osobnosti. Byl Václav Havel opravdu tak pokorný, jak se o něm říká? Čím to podle vás je, že si i po své smrti nadále získává lidi po celém světě, oslovuje mladou generaci…
Myslím, že síla jeho osobnosti na ně dýchá nejen z jeho díla, ale i z filmových záběrů, z fotografií a zachovaných rozhovorů. Z nich vyplývá, že byl nesmírně přátelský a uměl komunikovat s lidmi všech možných typů. Ráda vzpomínám na to, jak komunikoval s dětmi - jako s dospělými. Někdy mu nerozuměly, ale v určitou chvíli se to přehouplo a on si mladé lidi v undergroundu nebo děti svých přátel získal tím, že s nimi mluvil jako rovný s rovným.
Myslím si, že i v politice bodoval svou schopností s lidmi komunikovat, poslouchat je - to je důležité, protože se to dnes v politice bohužel moc nenosí - a trpělivě prosazovat své myšlenky. Zároveň uměl uznat, že udělal chybu. Zabýval se svými chybami, analyzoval je a poučil se z nich. To vše jsou věci, kterými si lidi získával.
