Dá se po tomto rozhodnutí Ústavního soudu říct, že na sociální službu a pomoc mají lidé stejné právo jako na ošetření, pokud jsou nemocní?
Ano. Dalo by se to říct tak, že právo na sociální službu se dá pod právo na zdraví, které je zakotvené v ústavě, zahrnout. Stejně jako někdo vážně nemocný potřebuje speciální lékařskou péči. Toto je další takovou speciální položkou.
Dopadne verdikt jen na lidi s autismem, nebo se dá zobecnit pro všechny, kdo pomoc státu z podobných důvodů potřebují?
Jsem přesvědčená, že se to rozhodně netýká jen lidí s autismem. Proto znovu používám ten termín přelomové rozhodnutí. Je to naděje pro všechny, kteří by potřebovali pomoc státu a nedostává se jim.
Ústavní soud úřadům nenařídil konkrétní kroky, jak mají pomáhat, ani postiženým lidem přesně negarantoval, na co mají právo. Nebudou v tom města či kraje hledat skuliny?
Potřebný teď má díky Ústavnímu soudu garantováno, že pokud se obrátí na poskytovatele, ten je mu povinen zajistit adekvátní službu. Nesmí ho odbýt. Už by se neměl opakovat náš případ, kdy kraj nedělal prostě nic. Nyní se bude muset snažit situaci aktivně řešit. A v případě, že by se nic nedělo, může být na úřad podána žaloba, a věřím, že krajské soudy se budou závěrů Ústavního soudu držet.
Ale zajistit místo v nějakém stacionáři nebo ústavu nemusí být otázka týdnů nebo měsíců.
Vždycky bude záležet na nabídce. Ale pokud nebude, musí se hledat jiné možnosti pomoci tak, aby to rodině vyhovovalo. Je jasné, že všechny požadavky nebudou splněny hned na sto procent. Ale úřady musí nabídnout volby, varianty, možnosti. A vyhovět i rodinám, které chtějí domácí péči, ale potřebovaly by například pomoc asistenta.
To je i finančně méně nákladné?
Ano. U nás nejsou finance správně alokovány. Jdou do ústavů, i když péče v domácnosti, byť s asistencí, ambulantní nebo terénní péčí, vyjde mnohem levněji.
Změnila se atmosféra na Ústavním soudu s příchodem Kateřiny Šimáčkové, která se těmto tématům věnuje?
To nedokážu posoudit. Ústavní soud tady nevytvořil něco, co by předtím nebylo. Odkázal se na úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, kterou jsme ratifikovali už v roce 2009. Paní doktorka Šimáčková problematice rozumí velice dobře a v nálezu uvedla, že stát prostě nemůže tyto lidi nechat na holičkách.
Už jste se v minulosti pokoušeli v jiném případě dobrat se práva na sociální péči u soudu?
Jeden podobný případ jsme měli, ale skutkové okolnosti byly odlišné. Tento spor, který se nám podařilo dotáhnout k verdiktu Ústavního soudu, začal už v roce 2014. Trvalo to dlouho.
