Praha – Osvobození od německých nacistů nepřineslo do Československa konec násilností a utrpení. Překotný spěch sovětské kontrarozvědky SMERŠ (Smrt špiónům) při organizovaných únosech Čechoslováků do koncentračních táborů na Sibiři, anebo do podzemních cel moskevské Ljubjanky (sídla KGB) bere i po sedmdesáti letech od konce druhé světové války dech.
I v Rudé armádě velmi obávaní agenti SMERŠ dorazili do Prahy už k večeru 9. května 1945. Tudíž ve stejný den, kdy jednotky 3. tankové armády generálplukovníka Rybalka a 4. tankové armády generálplukovníka Leljušenka dosáhly ve čtyři hodiny ráno okraje hlavního města.
A hned druhý den byl odstartován vražedný hon na nepohodlné rodilé Čechoslováky či ruské a ukrajinské emigranty.
"Jde o velmi tragickou, ostudnou a stále ještě nezmapovanou etapu naší historie," říká Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu, jenž se specializuje na zločiny komunismu.
I sedmdesát let po skončení druhé světové války jsou českým historikům známy spíše jednotlivé případy únosů Čechoslováků, ale nikoliv strategie, plány či zprávy sovětské kontrarozvědky. Historik Tomek si ale ani po tak dlouhé době, která uplynula od řádění SMERŠ v Československu, nedělá iluze, že by se moskevské archivy i kvůli napjatým vztahům Západu s Ruskem v dohledné době otevřely.
Ze stovek unesených se vrátily jen desítky lidí
I Tomkem zmíněné jednotlivé případy však vypovídají podle Jana Dvořáka z Ústavu pro studium zločinů komunismu o hrozivém množství unesených rodilých Čechoslováků či ruských a ukrajinských emigrantů s československým občanstvím.
"Jde zhruba o pět stovek odvlečených. Jejich seznam ale není ani zdaleka úplný, takže ho průběžně doplňujeme," vysvětluje Dvořák. Podle částečného soupisu se do vlasti ze sovětských lágrů vrátilo kolem šedesáti Čechoslováků. Mnohdy ale i po patnácti či více let od svého únosu.
Ostatní většinou zahynuli anebo po tak dlouhém odloučení od vlasti na dálném východě Sovětského svazu už dožili.
Nejedná se však podle Prokopa Tomka jen o hanbu Sovětského svazu, ale i československých úřadů, které mu v pátrání po jemu nepohodlných lidech pomáhaly a únosy tolerovaly.
"Po válce se samozřejmě účtovalo se zrádci a kolaboranty. Sověti ale likvidovali lidi, kteří utekli ještě z carského Ruska. Vesměs šlo o demokraty, kteří se zapojili do politického, ekonomického či vojenského života v Československu a měli také velké zásluhy v protinacistickém odboji. Jenomže se za to dočkali šílené odplaty v podobě odvlečení do sibiřských lágrů anebo vraždění v podzemí Ljubjanky. Jde o velkou a neodpustitelnou hanbu v chování československých úřadů, které šly sovětské SMERŠ na ruku," domnívá se Tomek.
Čím si nicméně vysvětlit tuto servilitu?
Možná revolučním nadšením z osvobození. Čechoslováci si mohli zpočátku v dobré víře myslet, že pomáhají Sovětům v boji proti jejich nepřátelům.
Přesto bylo už po poměrné krátké době zřejmé, že Sověti z Československa odvlékají spousty lidí, kteří umírali za velmi podivných okolností.
Už 11. května 1945 byl tak ze svého bytu odvlečen poslední diplomatický zástupce demokratického Ruska v Československu Vladimír Rafalskij. Ještě tentýž den měl spáchat v Dělostřelecké ulici sebevraždu.
O den později přišla řada na generála Sergeje Vojcechovského, člena odbojové organizace Obrana národa a významného prvorepublikového velitele. Důvodem k odvlečení měly být - stejně jako v případě stovek dalších - projevy kontrarevoluce v letech občanské války v Rusku (1917 - 1920).
"Stalin svým protivníkům nikdy neodpouštěl. Bývalého vrchního velitele bolševické armády a svého oponenta Lva Trockého tak nechal zavraždit agentem KGB až v Mexiku v roce 1940," vysvětluje pravděpodobné motivy msty sovětského diktátora historik Jan Dvořák.
Vocechovský, podobně jako stovky dalších lidí odvlečených SMERŠem z Československa, zemřel v sibiřském gulagu Ozerlag 7. 4. 1951. Jeho ostatky se údajně nacházejí v bezejmenném hrobě č. 4-36 na hřbitově u centrální nemocnice. To je jediné, co se zatím ví o konci skvělého vojáka, který bojoval za vznik Československa. O ostatní odvlečených se neví ani to.
Seriál: 70 let od porážky nacismu
"Nacisté mě nedostali, naši ano." Poslední výsadkář vzpomíná
Velké bombardování: Lidé nevěřili krytům a umírali na polích
Konec se blížil. Morava povstala, Česku dál vládli nacisté
Tankisto, hoříš! V pekle u Ostravy padly desetitisíce vojáků
Kdo dorazí první? Koncem války soupeřili velitelé mezi sebou
Povstání zachránilo Prahu, zastánci české zbabělosti se mýlí
Začátky pokřiveného vztahu k SSSR?
V době, kdy československé úřady - přes množící se občanské protesty - mlčely a nechaly SMERŠ v jeho lovu na nepohodlné lidi řádit, se podle historiků pravděpodobně formoval náš podivný vztah k Sovětskému svazu: nastávala doba, kdy jakákoliv kritika této země byla tabu.
Prvním varováním mělo být však už chování Sovětů na podzim 1944 na Podkarpatské Rusi, která stále ještě patřila Československu. Sověti si tam dělali doslova co chtěli. Jen z tohoto území odvlekli zřejmě tisíce lidí. A reakce československé strany? Opět mlčení! Neudělala vůbec nic.
"Sovětský svaz byl zkrátka náš největší spojenec, opora proti Německu, největší přítel. A jakmile se přesto ozval kritický hlas, tak se Moskva u československé vlády postarala, aby se z kritiky stal nepřátelský akt. Úlohou státu je ovšem hájení práv svých občanů. Proto si ho také lidé stvořili, platí si ho a volí si jeho představitele. Jenomže pokud se oni tak nechovají, pozbývá stát na svém smyslu," připomíná Tomek.
Rádi se podle něj pouštíme do kritiky chování Čechů při odsunu sudetských Němců s tím, že šlo o prvopočátky totality. Únosy Čechoslováků až kamsi na Sibiř byly ale podle historika mnohem horší. Za nacisty se totiž táhla okupace, popravy a vraždy.
V případě řádění SMERŠe šlo ovšem o zcela nevinné lidi s velkými zásluhami o Československo (generály, vysokoškolské učitele, lékaře, významné technické odborníky či vlivné podnikatele), které se jim za jejich služby odvděčilo tím, že je nechalo umřít na Sibiři.
