Slunce svítí na rozpálenou plochu bývalého zemědělského družstva na okraji Moravské Nové Vsi vší silou, skupinka pracujících lidí se před ním nemá kam schovat. Odejít ale nechtějí a ani nemohou. Pustili se do stavby památníku obětí tornáda, které se těmito místy přehnalo 24. června loňského roku. Památník musí dokončit přesně na roční výročí. V době návštěvy Aktuálně.cz jim zbývaly poslední dny.
"Dostali jsme za úkol to dokončit do přesně určeného termínu. Takže děláme všechno pro to, abychom to skutečně stihli. Bez kamarádů, které jsem si zavolal a oni přijeli, by to ale nebylo možné. Není vůbec jednoduché něco takového udělat ve velmi krátké době," přiznává Víťa Wejmelka a vrací se na žebřík, ze kterého vrtá šrouby do dalších trámů.
Kdyby tuto práci odmítl a rozhodl se vrátit domů do Prahy, nikdo by mu nemohl nic vyčítat. Přišel pomáhat hned poté, co se Moravskou Novou Vsí a okolními obcemi přehnalo tornádo. A vydržel až dodnes. Patrně žádný jiný dobrovolník není na místě tak dlouho. Pod přezdívkou Ježíš znají tohoto zarostlého muže starousedlíci, však také mnohým z nich dělal střechy nebo pomáhal s jinými pracemi. V létě, na podzim, v zimě, na jaře i teď na začátku léta.
"A budu pokračovat dál. Když jsem přišel, slíbil jsem, že neodejdu do doby, dokud nebude hotový poslední poškozený dům. A zatím je jich tady na opravu ještě hodně," prohlašuje Wejmelka, který před tornádem pracoval na živnostenský list. "Všechno změnil příchod sem. Našel jsem tady skvělé lidi, z nichž mnozí jsou už kamarádi. Vůbec se mi nechce vracet se do Prahy," říká a ujišťuje, že na odjezd ani nepomýšlí.
"Samozřejmě tady zůstanu i dál. To se nedá odjet, už proto ne, že jsme toho lidem ještě spoustu naslibovali," směje se. Zvážní až při otázce, jestli je tady ještě dost práce. "Strašně moc. Ono to není vidět. Střechy jsou hotové, i když ne úplně všechny. Ale hlavně se teď musí dělat vnitřky. Však se pojďte podívat, jak to vypadá v domech," zve na obhlídku.
Všichni jsme tu jedna velká rodina
Na stavbě památníků se významně podílí také dobrovolnice Barbora Zdráhalová, která rovněž pomáhá místním lidem už několik měsíců. Její pomoc je velmi různorodá, od fyzické práce na domech přes shánění vánočních a narozeninových dárků pro děti rodin postižených tornádem až po organizování společných akcí. Nikdo jiný patrně nemá kontakty na tolik rodin jako ona, nikdo také nezná jejich situaci tak detailně.
"Všichni jsou to moji miláčci. Jsem velmi ráda, že jim mohu pomáhat, myslím, že jsme všichni jedna velká rodina," vysvětluje Bára při rozhovoru, během kterého jí stále někdo volá nebo posílá zprávy. "Dnes jich mám už přes čtyři stovky, většina je právě od lidí z postižených obcí. Domlouváme se například na tom, co je ještě potřeba sehnat na připomínku ročního výročí tornáda. Píší mi, s čím bych jim mohla pomoci při shánění materiálu na rekonstrukci domů a novostavby," dívá se do mobilního telefonu.
Nejvíce starostí jí ale v těchto dnech dělá zmiňovaný památník, který vymyslel akademický sochař Michal Blažek ve spolupráci s Fakultou architektury ČVUT v Praze. Samotná organizace stavby památníků je totiž z velké části od prvního kopnutí do země právě na Barboře Zdráhalové, která spolupracuje s Jihomoravskou komunitní nadací.
"Díky tomu, že znám obrovské množství lidí, jsem sehnala například techniku, která byla potřebná pro stavbu základů. Nezbytná je přitom pomoc Víti Wejmelky, bez něho a jeho kamarádů bychom takový památník nepostavili," uvedla a přiznala, že do stavby dala i vlastní peníze. Kolem sebe má ale mnoho ochotných dárců, kteří přes ni podporují postižené rodiny a ona věří, že přispějí i na dokončované dílo. Jakmile bude hotové, opět se pustí do pomoci na konkrétních domech a vyrazí za rodinami.
Nejdříve přijel na kole, potom začal pomáhat
Od Velikonoc přijíždí pomáhat každý víkend také například Dalibor Gabriel ze Zlína, který už mimo jiné pořádal dobročinnou výstavu fotek BeneFIČÁK z oblastí zasažených tornádem. "Tehdy se vybralo 162 tisíc korun. Následně jsem ještě k tomu sháněl materiální věci, jako třeba dveře nebo podlahy, celkem to dělalo nějakých 420 tisíc korun," říká Gabriel.
Pomáhat přitom začal zdánlivě nenápadně. S několika kamarády jezdí na kole, a když jeli před rokem do míst, kudy prošlo tornádo, řekli si, že by bylo dobré pomoci. Uspořádali proto sbírku a vybrali několik desítek tisíc korun. Dalibor Gabriel se začal vracet i bez kola.
"Je tady opravdu ještě mnoho práce. Někdy říkám, že to je jako Potěmkinovy vesnice. Když někdo vidí záběry z dronu nebo projíždí autem, tak si řekne, že už je skoro všechno hotové, mnohé baráky vypadají zvenku pěkně. Ale vevnitř je ještě mnoho práce," vysvětluje Gabriel.
Často jezdí pomáhat také Kuba Hrdlička, který bydlí nedaleko Brna. "Utopil jsem tady spoustu volna, víkendy, svátky, dovolenou. Jezdím sem často i po práci. A jezdím rád, protože teď je dobrovolníků mnohem méně než dříve," vysvětluje.
Na otázku, proč zůstává právě on, se nejdříve usmívá. "Už je to prostě srdcovka. Jsem z Moravy, tak musíme Moravě pomáhat. S lidmi, se kterými tady pomáháme, jsme už vlastně rodina. Ale myslím, že by to na našem místě udělal každý. Nemyslím si, že jsem něčím zvláštní. Kdybychom tady nechali lidi na holičkách, tak jejich domy a ulice nebudou zdaleka vypadat tak, jak vypadají," míní Hrdlička.
Odměnou je mnohdy "jen" vděk, někteří lidé ale nabízejí i peníze. Mezi těmi, kteří děkovali za pomoc v tomto týdnu, byla například důchodkyně Milada Popelková z Moravské Nové Vsi. Její dům je jedním z těch, kde na první pohled z ulice není poznat, kolik je v něm ještě práce.
"Jsem dobrovolníkům velmi vděčná, bez nich bych byla ztracená. Jen se podívejte, co je tady třeba ještě udělat," ukazuje svůj dům, jehož stěny jsou v některých místech stále mokré a nutně potřebují rekonstrukci.
