Praha - "Je hrozné žít s tím, že jste se zachránil na úkor jiných," říká slovenský Žid Abrahám Pressburger.
V roce 1943 se konal velký nástup vězňů ve slovenském koncentračním pracovním táboře Sereď.
Mezi nastoupenými stál i devatenáctiletý Abrahám Pressburger.
Jeho otec, člen táborového židovského výboru, procházel mezi nastoupenými vězni v doprovodu několika německých důstojníků SS. Německý důstojník každému vězni řekl, napravo nebo nalevo. Ti, co si museli stoupnout napravo, šli do transportu do Osvětimi, tedy téměř na jistou smrt. Ti, co poslal vlevo, zůstávali v táboře.
V té době se již proslýchalo, že kdo odjede na východ do Polska, zmizí. Důstojník SS Abrahámovi ukázal, aby šel doprava: "Můj tatínek tam stál jako předseda židovské rady spolu s těmi lidmi z SS. Otec, když mi Němec ukázal do transportu, zvolal: 'Herr, um Gottes willen mein Sohn! - Pro pána Boha! Můj syn!' Němec se otočil a ještě jednou prošel mezi řadami, ukázal na mě a řekl: 'Du Idiot, Ich habe dir gesagt dort!' ´ Ty idiote, řekl jsem ti sem!´, a to mi zachránilo život. Otec mě zachránil, přesto je hrozné žít s tím, že vy jste se zachránil na úkor jiných, kteří zemřeli," vzpomíná dnes třiaosmdesátiletý Abrahám Pressburger, který žije v Izraeli.
Právě tam se za ním vypravili reportéři z občanského sdružení Post Bellum a natočili jeho vyprávění.
Ukradený "Palác punčoch"
Abrahám Pressburger se narodil 7. května 1924 v Bratislavě do židovské, německy mluvící rodiny.
Jeho otec se z velmi chudých poměrů "vyšvihl"; založil v bratislavské Židovské ulici obchod s punčochami, vydělal peníze, koupil velkou vilu se zahradou a najal pro své děti vychovatelku.
Žilo se jim prý krásně - až do chvíle, kdy začaly na Slovensku platit protižidovské zákony.
V roce 1939 (to už bylo Slovensko formálně samostatné, fakticky však satelitem nacistického Německa) musely všechny děti židovského původu opustit gymnázia, což se týkalo i Abraháma.
Majetek bratislavských Židů byl arizován, tudíž i Pressburgerovi přišli o svůj 'Palác punčoch' a rodinný byt.
Příběhy 20. století
- Rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století připravuje tým redaktorů Českého rozhlasu Rádia Česko a neziskového občanského sdružení Post Bellum .
- Novináři natočili více než sedm set svědectví a vzpomínek pamětníků.
- Hodinový dokument věnovaný vzpomínkám slovenského Žida Abraháma Pressburgera, o němž pojednává tento článek, můžete slyšet v sobotu 10. listopadu pět minut po 13. hodině na rádiu Česko.
- Projekt momentálně hledá sponzory - vše potřebné najedte na webových stránkách sdružení Post Bellum .
Nepřehlédněte:
Patnáctiletý Abraham, aby pomohl rodinnému rozpočtu, začal manuálně pracovat na dráze. Museli se přestěhovat na okraj města, začali nosit židovskou hvězdu, platil pro ně večerní zákaz vycházení.
Život ve fašistickém Slovensku se pro židovské obyvatelstvo stával čím dál obtížnějším. Přesto útěk do ciziny v době, kdy to bylo možné, zvolil jen málokdo.
Židé se mezi sebou přesvědčovali, že to nebude dlouho trvat: "Vzpomínám si, že jsem měl rozhovor s tatínkem. On řekl, že si myslí, že ta vojna nepotrvá déle než jeden rok, že Německo nemůže vzdorovat tak velkým mocnostem, jako je Francie a Británie. To musí během roku skončit. Já jsem mu tehdá řekl, že si myslím, že to potrvá čtyři roky. Moc jsem se nemýlil. Vždy mi to pak otec připomínal: Tys mi to řek, že to tak dlouho potrvá!," vzpomíná Abrahám Pressburger na svého otce.
Židé nechtěli dělat
nacistům problémy
Roku 1942 se už na Slovensku začaly připravovat první transporty. Židé ještě nevěděli, co je čeká. Sami se začali organizovat, vytvářet seznamy věcí židovských rodin.
Jak říká pamětník, nechtěli dělat problémy, všichni se báli, že by to mohlo být horší.
Na Slovensku záhy vznikly tři koncentrační tábory - Sereď, Nováky a Vyhne.
Slovenská židovská rada oslovila otce Pressburgera, aby se chopil organizování sereďského tábora.
Alex Pressburger nabídku přijal, do tábora si mohl vzít i nábytek, v kanceláři měl telefon, jeho nadřízení byli slovenští Hlinkovy gardisté. Židovský táborový výbor, v jehož čele zasedal Pressburger, organizoval hlavně zásobování, vyjednával s dozorci, organizoval práci v táboře: "Gardisti byli od toho, aby řekli, že se zítra nebude jíst nebo že mají všichni být v šest v práci," říká Abrahám Pressburger.
"Je to sporné, kontroverzní, zda bylo správné spolupracovat s vězniteli," přiznává pak. Je to prý dodnes citlivé téma pro izraelské politiky, protože po válce se z mnohých představitelů židovských rad, výborů a obcí, které se snažily s nacisty za války "nějakým způsobem" spolupracovat, stali vysocí političtí představitelé Izraele. Teprve dnes se toto téma prý znovu otvírá.
Někteří Židé věděli
o "konečném" řešení, ale mlčeli
Obzvláště sporné bylo prý chování židovských táborových představitelů v době selekcí: "My jsme to už věděli, že nacisté Židy vraždí po tisících. Já jsem to věděl od jednoho Žida ze skupiny z ghetta Vilno," vzpomíná Pressbureger.
Tato skupina byla součástí odboje v ghettu, které se při jeho likvidaci podařilo ukrýt v kanalizaci a dostat se na Slovensko. "Ti nám vyprávěli, co se vlastně děje. Rovněž terezínské vedení to vědělo. Mezi nimi byl i jistý žid jménem Beck, který holocaust přežil, a dodnes žije v Itálii. Novináři se jej ptali, proč to lidem neřekl, když se vše dozvěděl. On odpověděl, že kdyby jim to řekl, bylo by to horší. Tábor by zachvátila panika, která by k ničemu nevedla," popisuje.
Sám je dalek toho někoho soudit: "Avšak kdyby ti, co zahynuli během holocaustu, mohli mluvit, tak myslím, že by mluvili jinak než ti, co se zachránili. Židovské vedení v Terezíně kupříkladu rozhodovalo, kdo půjde, nebo nepůjde do transportu. Již zde by začalo: 'proč si poslal mě a ne svého příbuzného.' Je hrozný pocit, že my, co jsme zůstali naživu, jsme zůstali naživu místo někoho, kdo zahynul. Němci řekli: chceme tisíc lidí, dejte nám je. Ve vedení řekli, že jste důležitý, tak jste zůstal místo toho, kdo šel. Je to těžký problém," říká Pressburger, kterému se podařilo z tábora prchnout ke slovenským partyzánům.
Vyprávění Abraháma Pressburgera o sereďském táboře uslyšíte rozhlasovém dokumentu z cyklu Příběhy 20. století tuto sobotu pět minut po 13 hodině na Rádiu Česko.
