Klimatické změny nebo ubývání vody se Česka zatím příliš netýkají tak dramaticky jako některých zemí ve Středomoří. Ale přesto: které kraje či okresy pociťuji nedostatek vody nejvíce?
Zdeněk Žalud: Promiňte, ale nesouhlasím s názorem, že se Česka úbytek vody, a tedy i vysychání krajiny, příliš netýká.
Relativně dobře jsou na tom zásobárny spodních vod pod českou křídovou tabulí nebo na Moravě. Jako zemědělec ale říkám, že v uplynulých dvaceti letech procházíme nejsušší periodou posledního půltisíciletí. Máme pro to i název: žijeme dnes v "zemědělském suchu". Laicky řečeno v hodně extrémních podmínkách, které se nás už stále citelněji dotýkají.
A kde konkrétně v Česku je nedostatek vody nejpalčivější? Na jižní Moravě v okresech Hodonín, Mikulov, Znojmo a Břeclav. Ve středních Čechách je to pak například Lounsko nebo Rakovnicko. Hlavně v těchto oblastech zemědělci (a na ně navázaní výrobci potravin) pociťují velký nedostatek vody už po mnoho let.
A příčina?
Je jich víc.
Především jsou to ale teplé zimy beze sněhu. A nic na tom nezmění ani momentální a v podstatě nepatrný "sněhový výkyv". To, že se s rostoucími teplotami z půdy vypařuje mnohem více vody, je snad už každému jasné.
Méně si už ale uvědomujeme neustále sílící účinek takzvaného transpiračního výparu. S rostoucím oteplováním se totiž vegetace neprobouzí v půlce dubna, ale už o celý měsíc dříve, takže i vegetace "vysává" z půdy stále větší množství vody. Ta pak létě v krajině zákonitě chybí.
Prof. Ing. Zdeněk Žalud, Ph.D.
Je výzkumným pracovníkem Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR a profesorem na Mendelově univerzitě v Brně, kde vede Ústav agrosystémů a bioklimatologie.
Dlouhodobě se zabývá dopady změn klimatu na polní plodiny, včetně působení zemědělského sucha na agrosystémy. Věnuje se i adaptačním krokům na oteplování a úbytku vody v krajině.
A nejde jen o zmíněné oblasti na jižní Moravě nebo ve středních Čechách. Sucho kvůli tomu začíná postihovat například i Kralovéhradecko, tedy oblasti ve vyšších nadmořských výškách kolem pěti set metrů. Zaznamenali jsme například, že v dubnu a květnu je tam výrazně méně vody než před padesáti lety.
Je tedy nejvyšší čas začít podnikat něco k zadržování vody v krajině? V posledním čase o tom politici dost mluví. Ale dělají pro to něco?
Že se něco pro zadržování vody v krajině podnikat musí, tak na to odborníci upozorňují už velmi dlouho. A konečně se v tom něco dělat i začalo.
Opravdu? A čím to?
Taky už jsem si tu otázku párkrát položil. Je to například i tím, že máme dva osvícené ministry zemědělství a životního prostředí Jurečku s Brabcem, kteří na problému "sucho" spolupracují. Což bylo mimochodem dlouhá léta téměř nemyslitelné.
Začali se tedy politici suchem zabývat za pět minut dvanáct, či už pět minut po dvanácté?
Nevím. Jak jsem řekl: vědci o suchu, jeho příčinách a důsledcích mluví minimálně patnáct let, ale až donedávna marně. Nic se s tím nedělalo.
Ano, byly tu povodně s lidskými oběťmi a miliardovými škodami, které jsou – na rozdíl od sucha – mediálně zajímavé. Třebaže jde o dvě strany jedné mince. I pokud jde o nádrže, které jsou schopné náhlý příval vody zachytit, anebo ho alespoň zbrzdit, ale taky uchovat v krajině vodu.
Jižní Morava jako polopoušť?
Anebo je to i tím, že jsme už – v nadsázce řečeno – padli na dno?
Možná jde o kombinaci obojího.
Asi tomu tak bude vždycky. V okamžiku, kdy začne něco trápit voliče, tak se tomu problému začnou věnovat i politici. Možná vás překvapím informací, že stále hlasitěji se začínají ozývat lidé ze zemědělské i lesnické obce s tím, že je s vodou něco hodně špatně. Vytvářejí tím vlastně tlak na státní správu, na politiky. A ten tlak nese i výsledky.
Ještě k vámi zmíněným lesům: co se s nimi přesně děje?
I sucho v lesích se stává pro zdejší krajinu velkým problémem. Veřejně se o tom zatím příliš nemluví. Lesní porosty jsou totiž vůči suchu přece jen odolnější.
Dospělý strom usychá mnohem pomaleji než nějaká bylina. Stává se tedy, že les začne najednou chřadnout i v období, kdy je vláhy relativně dost. A ne vždy lidem dojde, že jde o důsledek loňského a předloňského sucha.
Třeba právě na střední a severní Moravě nebo ve Slezsku jsou lesy z předcházejících suchých let vážně poškozené. Když odumírá les, není to většinou jen z jedné příčiny. Jakmile je les oslaben suchem, tak se do stromů pustí kůrovec s václavkou. Jenomže pokud by byly stromy zdravé, tak se kůrovci ubrání – třeba tím, že ho zalijí smůlou.
Botanik a lesník profesor Vladimír Úlehla varoval už před padesáti lety, že jižní Morava se velmi pozvolna mění v polopoušť. Pokud je to tak, jde už o nezvratný proces, anebo tomu jde zabránit?
Problém jižní Moravy stejně jako jiných nejvíce zemědělsky obhospodařovaných oblastí je i v takzvané "náchylnosti krajiny". Jinými slovy: zda je krajina k suchu náchylná, nebo je vůči němu ještě imunní.
Když se přitom podíváte na krajinu jižní Moravy, spatříte jen velké půdní lány a ještě k tomu na svazích, po kterých se voda při srážkách rozběhne s často ničivými erozními účinky. Takováto krajina s erodovanou půdou pak žádnou vodu při deštích nezadrží, takže je pak náchylná k suchu.
Pořád se s tím ale dá něco dělat. Vysychání jižní Moravy není nezvratným procesem. Bude to ale stát desítky a stovky miliard. Hlavně proto je obrovská škoda, že jsme ztratili tolik času a že naše varování před suchem nikdo v uplynulých dvaceti letech neslyšel.
S vodou je něco špatně, varují už i zemědělci
Jde pokračování těchto rozsáhlých erozí nějak zabránit?
Samozřejmě že ano.
Hlavně na svažitých lánech se s tím bude muset něco dělat. Třeba rozdrobit je na menší pole, anebo zavést pásové hospodaření (střídání pásů různých plodin – pozn. red.). Takže by už tam neměla být všude jen kukuřice, pšenice či řepka. Tedy tři komerčně velmi zajímavé plodiny.
Nic jiného se na jižní Moravě už pomalu ani nepěstuje. Pokud by to ale mělo pokračovat, tak se jednoho dne půda zcela vyčerpá.
Ani tohle ale neslyším poprvé. Mají vůbec politici snahu to změnit?
Představte si, že ano. Rozběhl se třeba generel (průzkum – pozn. red.) vodního hospodářství České republiky. Objednala si ho agrární komora.
Zemědělci tedy oslovili experty, aby jim navrhli, co se s vysycháním krajiny a nedostatkem vody dá dělat. To už je přece obrovský pokrok. Zároveň jde o důkaz, že ubývání vody v krajině začíná někoho opravdu bolet.
Čeho se ten průzkum konkrétně týká?
Shromažďuje informace z dřívějších výzkumných projektů. Odborníci ze šesti institucí vymezili ve spolupráci s pozemkovým úřadem území, která jsou nejvíce ohrožená suchem a velkou vodou. Týká se to opět především Středočeského a Jihomoravského kraje. O tom, co je na těchto územích potřeba podniknout jsem se už ve zkratce zmínil.
Klimatolog Radim Tolasz říká, že pokud se nic nepodnikne, bude mít Česko kolem roku 2030 s vodou opravdu velký problém. Nehledě na velké vodohospodářství ještě z minulých let. Souhlasíte?
Souhlasím. Neznamená to ale ještě, že by lidem přestala z kohoutků téct voda. Ale třeba zemědělství by mělo opravdu velké problémy.
Už dnes ostatně nejsou tradiční zemědělské oblastí, což byla jižní Morava a střední Čechy, v produkci zemědělských plodin ani zdaleka na špici. Zejména kvůli klimatické změně: zimám beze sněhu, holomrazům a vysokým teplotám.
Vymrzlé plodiny tedy při jarním suchu uschnou. Od mnoha jihomoravských zemědělců ostatně slýchávám: "Nás už to, pane profesore, nebaví. V zimě nám to vymrzne a na jaře pak uschne."
Došlo to už tak daleko, že zemědělské firmy, které mají farmy na Vysočině a současně i na jižní Moravě, hradí ztráty z výnosů na Znojemsku ze zisků na Vysočině. Tam jsou sice mnohem horší půdní podmínky, ale vždy s nějakou sněhovou přikrývkou a srážkami. No a tyhle "nůžky" se budou v budoucnu ještě více rozevírat.
Česko je jedinou evropskou zemí, odkud voda jen odtéká
Ještě zpět k té jihomoravské polopoušti. Opravdu k ní má Morava našlápnuto?
My opravdu spějeme k období, kdy v nižších oblastech – dříve vyloženě zemědělských – bude zemědělství jen velmi obtížné udržet, protože tam bude chybět voda. Což povede k ještě větší frustraci podnikatelů v zemědělství. I proto zpracováváme na pokyn ministra zemědělství Jurečky projekt na znovuzavedení závlah, včetně tvorby dotačních titulů.
Ty už tu přece v minulosti byly.
Byly, ale s jejich privatizací skoro všechny zarezly a skončily ve sběrných surovinách. Takže se k nim vracíme.
Bez moderních kapkových závlah to v některých lokalitách už zkrátka nepůjde. Zavlažovat se ale bude především zelenina a ovoce. Z velmi zajímavých zisků se pak mohou náklady na závlahy zemědělcům rychle vrátit.
Jen aby snaha udržet v krajině vodu vydržela i příštím vládám...
To je fakt. Na příkladu nového prezidenta USA vidíme, že stačí jeden vrcholný politik a hned to otočí kormidlem pro stát velmi důležitých témat.
Jaký máte názor na výstavbu vodních nádrží nebo obnovu zaniklých rybníků?
Voda ze srážek z Česka jen odtéká a žádná nepřitéká. Česko je z hlediska toku řek raritou: je jediným evropským státem, ke kterému nepřitéká žádná řeka. Proto ji musíme v krajině zadržet.
Nejsem ale přítelem velkých a středních nádrží. Pokud o nich někdo uvažuje, měl by vědět, že jde o řešení až za deset nebo patnáct let, než takové dílo vznikne. Jenomže to už pro nás může být pozdě.
Vodu bychom proto měli v krajině zadržovat přírodě blízkými projekty: menšími vzájemně propojenými nádržemi, které by mohly v době sucha sloužit i jako zdroj pro závlahy. Rozumná je i obnova zaniklých rybníků. V Česku jich bylo kdysi nesrovnatelně víc a sloužily i jako zdroj energie.
Údolí řek jsou vždy krásná, a vždy se jich budou tudíž týkat i nejrůznější zájmy lidí. Hráze ale můžou na druhé straně zachytit poměrně značné množství vody z přívalových dešťů. Pokud by například nebyly, tak by v uplynulých letech koryta mnohých českých řek v letě totálně vyschla, což by třeba ohrozilo průmyslovou i zemědělskou výrobu (ministerstvo životního prostředí zvažuje kvůli úbytku vody v krajině výstavbu čtyř středně velkých přehrad: jedné na Zlínsku, dvou na Rakovnicku a té čtvrté v jiné části středních Čech – pozn. red.).
Voda jako strategická surovina? Určitě!
Dá se náš rozhovor shrnout do konstatování, že s vodou jako strategickou surovinou jsme v minulosti neprozřetelně plýtvali a možná pořád plýtváme?
Nevím, zda jsme se chovali nehospodárně. V každém případě jsme ale byli v Evropě jedni z posledních, kteří konkrétními kroky zareagovali na změnu klimatu, tedy i na nedostatek vody. Dříve to nebyla priorita České republiky. Dnes už to je ale naštěstí jinak, i když s tím velkým zpožděním. Bojím se ale jedné věci...
Které?
... že se na akutní vysychání krajiny opět zapomene, když přijdou dva nebo tři vlhčí roky. Pak se může stát, že škrtem pera se již přidělené finance na vodohospodářské či zemědělské projekty převedou jinam.
Proto připomínám, že v letech 2014 a 2015 byly v Česku rekordní průměrné teploty 9,4 °C. Byly to dva nejteplejší roky za dobu, kdy se v pražském Klementinu měří od roku 1774 teploty. V loňském roce jsme sice nezaznamenali žádné vlny veder, a přesto byla průměrná teplota 8,6 °C. I rok 2016 byl tedy teplotně vysoce nadprůměrný.
Teď jsme možná celí šťastní ze sněhové pokrývky v horách, ale v porovnání s obrovským vláhovým deficitem jde jen o úsměvnou epizodu. Sněhu je pořád málo.
Stačí si kliknout na nejnovější mapu vláhového deficitu Česka (www.intersucho.cz) a zjistíte, že republika je kompletně červená. V některých oblastech chybí až sto litrů vody v půdě na metr čtvereční. To už představuje obrovské vláhové deficity. Nějakých pár centimetrů sněhu, který letos napadl, to nespraví.
