Pomník mistra Jana Husa
Slavnostní položení základního kamene proběhlo 5. července 1903. Hotový pomník byl ale odhalen až 6. července 1915, při příležitosti výročí Husovy smrti. Jde o bronzové dílo sochaře Ladislava Šalouna ve spolupráci s architektem Antonínem Pfeiferem, kteří mistra Jana Husa pojali jako stojící postavu v dlouhém splývavém plášti, okolo které je skupina postav.
Podstavec pomníku ve tvaru kvádru je z bílé žuly pocházející ze sázavských lomů u Kamenného Přívozu a kombinuje hladké a hrubé zpracování povrchu. Po obvodu podstavce jsou vytesán výrok "Milujte se, pravdy každému přejte" od Husa a "Věřím, že vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český" od Jana Amose Komenského. Zároveň je zde i část chorálu Ktož jsú boží bojovníci. Samotný pomník je uvnitř dutý, sestavený z 250 bronzových plátů.
Pomník tvoří na Staroměstském náměstí jakýsi protipól Mariánskému sloupu, který je symbolem katolíků. Hus je na něm obklopen několika postavami, které symbolizují jednotlivé etapy v době jeho života i po něm. Husité jsou připomínkou českého národa, který byl nakloněn svému mistru po celou dobu jeho působení. Emigranti jsou odrazem trpícího národa po Husově smrti.
Zadní skupina je pak znovuzrozený národ, ve kterém žil Husův odkaz. Z čelní strany pomníku vyrůstá reliéf zespod lemovaný vlnovkou, která symbolizuje rozbouřené vody. Horní část reliéfu se podobá ptáku s roztaženými křídly, což připomíná Fénixe, symbol znovuzrození z vlastního popela.
Pro postavení pomníku sehrál velkou roli Spolek pro zbudování pomníku mistra Jana Husa v Praze, jehož předsedou byl Karel Baxa (starosta Prahy, 1919-1937).
"Reprezentanti tehdejších politických stran odmítali Mariánský sloup, který byl podle nich symbolem národní potupy. Do značné míry to byla provokace, snaha této politické reprezentace hlásící se k antiklerikalismu postavit vedle Mariánského sloupu pomník mistra Jana Husa. Tímto gestem chtěli ukázat váhu té interpretace českých dějin, která byla odlišná oproti interpretaci, kterou prosazovali například staročeši a historická šlechta," říká historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Dle tehdejšího smýšlení bylo zapotřebí vybrat správný prostor pro umístění pomníku. "Obsazení veřejného prostoru bylo pro postavení pomníku klíčové. Diskutovalo se o několika místech - o Betlémském náměstí, o Malém rynku, který je nedaleko Staroměstského náměstí, o Karlově náměstí, ale nakonec převážila představa, že to musí být důstojné místo, a tím jediným bylo jediné významné náměstí pražské - to Staroměstské," dodává Blažek.
Jako protiváhu - myšleno harmonickou - Mariánskému sloupu tvořil dílo i sám autor Ladislav Šaloun.
Mariánský sloup
Po svém vztyčení 26. září 1650 a vysvěcení, které následovalo dva roky po něm, se Mariánský sloup stal prvním výraznějším barokním dílem u nás. Hlavním tvůrcem sochařské výzdoby byl Jan Jiří Bendl, jméno architekta se ale bohužel nedochovalo. Sloup vznikl za přispění habsburského císaře Ferdinanda III. jako připomínka úspěšného odražení švédského obléhání.
Je na něm ale i zobrazení vítězství katolické spravedlnosti nad "reformačními kacířskými bludy", to samozřejmě česká měšťanská společnost vnímala negativně.
"Obrana před Švédy nebyla rozhodně nadšenou manifestací věrnosti Habsburkům a ukazatel úspěšné rekatolizace. Spíše projev zoufalé snahy Pražanů zachránit majetek, život ženy a dcery," popisuje historik Jan Kumpera z katedry historie Pedagogické fakulty Západočeské univerzity.
Sloup, který v očích některých symbolizoval útlak, tak po 28. říjnu 1918 šel k zemi. Při návratu demonstrantů z tábora lidu na Bílé hoře v neděli 3. listopadu ho strhli žižkovští občané za pomoci tamních hasičů.
Mariánský sloup měl přitom i jedno praktické využití. Jeho stín se v pravé poledne na dlažbě Staroměstského náměstí překrýval s pražským poledníkem. Díky sloupu tak bylo možné podle Slunce určit přesné poledne. Zároveň byla stavba chápána jako geografický střed Evropy. I proto se právě od něj počítala vzdálenost do dalších významných měst kontinentu.
O opravu sloupu usilovaly různé spolky prakticky už od jeho stržení. Nakonec k obnově došlo až v roce 2020. I díky sochaři Petrovi Váňovi byl obnovený Mariánský sloup vztyčen 4. června a vysvěcen 15. srpna 2020.
"Po sto letech utichly spory, které se vlekly od první republiky. Ve vedení města byli reprezentanti politických stran, kteří odmítali Mariánský sloup, byl to údajný symbol 'národní potupy', jak to prezentovali, podle mě mylně, a historicky mluvili o tom, že to je bělohorský pomník," vysvětluje dlouhotrvající spor historik Petr Blažek.
"Kdyby nebyla v roce 1938 mnichovská dohoda, tak to k rekonstrukci spělo, protože se výrazně změnila atmosféra ve společnosti a patrně by ta síla na pražské radnici byla. Sloup by ale nebyl obnoven v původní podobě, ale v úplně nové podobě, možná moderní, vypadal by jinak. Takže možná je to dobře, že tehdy obnoven nebyl, protože osobně považuji památkovou rekonstrukci za velmi zdařilou," doplňuje Blažek.
Staroměstská radnice
Jedním z nejvýraznějších objektů celého prostoru náměstí je bezesporu Staroměstská radnice. Je to vlastně spojení několika historických domů. Prvním je nárožní raně gotický dům z konce 13. století, jehož součástí je hranolová věž, přistavěna v roce 1364. V této věži vybudovala roku 1381 stavební huť Petra Parléře gotickou radniční kapli.
Na počátku 15. století stejná huť připojila k jižní stěně věže stavbu Staroměstského orloje. V letech 1838-1848 vystavěli vídeňští architekti Peter Nobile a Pavel Sprenger neogotické křídlo.
Právě východní křídlo ale bylo poničeno během Pražského povstání a nakonec muselo být strženo. Radnice přitom po téměř celou dobu války sloužila jako centrum protinacistického odboje. "V jejím bezprostředním okolí pak probíhaly boje mezi povstalci a německou armádou, což vedlo k velkým škodám. Požár v roce 1945 zničil novogotické křídlo radnice natolik, že zůstaly stát jen obvodové zdi," popisuje historik Jan Kumpera.
"Křídlo, které bylo zničeno, by stálo za to vrátit do té podoby z 19. století, která byla velmi krásná. Dostavba by náměstí slušela," míní historik ÚSTR Petr Blažek.
Přestože od druhé světové války vzniklo mnoho návrhů, radnice nikdy dostavěna nebyla. "Myslím si, že ze začátku to bylo také z finančních důvodů, že se obnovovaly jiné věci, ale postupně byla jedním z důvodů také určitá neschopnost politické reprezentace samosprávy jasně se dohodnout a rozhodnout se pro návrh. Je přece absurdní, že jsou na náměstí vidět zadní trakty domů z vedlejší ulice. Náměstí by se mělo konečně uzavřít," dodává Blažek.
27 bílých křížů
Další pro národ velmi symbolické místo. Památka vznikla na počest dvaceti sedmi českých pánů, kteří byli popraveni v důsledku porážky českých stavů v bitvě na Bílé hoře dne 21. června 1621. Poprvé bylo místo popravy v dlažbě vyznačeno roku 1904, kdy se na Staroměstském náměstí měnilo dláždění. Prostor popraviště připomínají bílé dlažební kostky ve tvaru kříže. Nachází se u stěny Staroměstské radnice, na stěně radnice je pak pamětní deska, která nese jména popravených.
Místo je symbolem českého stavovského povstání v letech 1618-1620 prosazující náboženskou toleranci, směřované proti tehdejšímu panování Habsburků. Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 byl ale tento pokus o svržení královské moci ukončen. Snaha o náboženské a stavovské svobody byla smetena ze stolu, a naopak se vládnoucí moci podařilo stavovské pravomoci značně oslabit.
Následovala veřejná poprava tří pánů, sedmi rytířů a sedmnácti měšťanů (Jan Jessenius, Jáchym Ondřej Šlik z Holíče, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a další), která trvala čtyři hodiny a během které byly katem Janem Mydlářem pro stínání odsouzených použity čtyři různé meče. Habsburkové tak znovu upevnili svou moc, povoleno bylo jen katolické náboženství. I proto dnešních dvacet sedm křížů nese symbol náboženské tolerance k uctění těch, kteří za toto právo náboženských svobod bojovali.
Do dlažby byl 21. června 2011 k 390. výročí českého stavovského povstání přidán další kříž uměleckou skupinou Ztohoven. Svým činem chtěli uctít dvacátého osmého vůdce povstání, který byl symbolicky sťat až posmrtně. Jde o Martina Fruweina, který měl být také popraven, ale ještě před popravou údajně spáchal sebevraždu skokem z Bílé věže do Jeleního příkopu. Učinil tak poté, co byl zajat a podroben mučení na Pražském hradě.
Pro Jana Taara ze skupiny Ztohoven představuje přidaný kříž odkaz i pro současnost. "Ten kříž je pro mě symbolem toho, že i když u nás už nedochází k popravám a mučení, jsou ve společnosti jiné a mnohdy skryté formy ovládání, které lze považovat za sociální mučení, někdy i popravu," vysvětloval v roce 2011 Taar pro server iDnes.
Chrám Matky Boží před Týnem
Jednu z nejznámějších dominant Prahy tvoří samozřejmě Týnský chrám. Kostel, který své jméno dostal podle Týnského dvora, kde byl postaven, patří mezi nejvýznamnější církevní stavby u nás. Jeho stavba trvala od 14. století po bezmála 200 let. Po vypuknutí husitských válek, kdy ještě kostel nebyl dostavěný, přešel pod reformní stranu. V husitských dobách se tak Týnský chrám stal jedním z předních kostelů strany podobojí.
Stavba pokračovala i za krále Jiřího z Poděbrad, který je v chrámu i pohřben. V nice štítu byla umístěna panovníkova socha s nápisem "Veritas vincit" ("Pravda vítězí") a nad ní umístěn pozlacený kalich. Po bitvě na Bílé hoře kostel připadl katolické církvi a ta všechny kališnické symboly nechala sundat.
V roce 1626 sochu nahradil reliéf Madony ve sluneční svatozáři od Kašpara Bechtelera. Na své místo se je podařilo navrátit zpět až v srpnu 2017 z podnětu České biskupské konference.
"I důsledné zbavení se znaků husitství v Týnském chrámu je důkazem náboženského absolutismu u nás v té době. Nekatoličtí křesťané, tedy protestanti čili evangelíci, se museli ze země vystěhovat a svůj majetek prodat, či přestoupit na císařovu, katolickou víru. Jediná alternativa byla jen smrt," komentuje vývoj symbolů v Týnském chrámu historik Jan Kumpera.
Farnost na svém webu uvádí: "Kalich s hostií byl na průčelí umístěn na základě usnesení České biskupské konference jako gesto ekumenického smíření a současně zviditelnění nejcennějšího daru, který Kristus zanechal své církvi, totiž eucharistie. Úcta k tomuto daru připomínající večeři Páně je společná všem křesťanům bez rozdílu."
