Praha - "Nebyl to smutek, spíš pocit vzrušení jako při hazardu, jak jsme se všichni chtěli dostat ke Stalinově vystavené rakvi," vzpomíná výtvarník Viktor Pivovarov na pohřeb sovětského vládce. Josif Vissarionovič Stalin zemřel 5. března 1953. Celé Rusko tehdy upadlo do transu. Obyvatelé spontánně i povinně truchlili, na některých školách učitelé nutili žáky, aby poklekli, a sami na kolenou ronili slzy a předčítali vládní zprávu o vůdcově skonu.
V den pohřbu, 9. března, zaplnily moskevské ulice davy lidí, kteří se chtěli s milovaným vůdcem naposledy rozloučit. Na několika místech došlo k nezvládnutelným tlačenicím, v nichž bylo 1500 lidí ušlapáno k smrti. Viktoru Pivovarovovi se povedlo se štěstím uniknout. Hodinu před největším návalem se rozhodl vrátit domů a z centra okolo Rudého náměstí v Moskvě odešel.
Nejpravděpodobnější příčinu Stalinovy smrti odhalil jeden z jeho osobních strážců. Po obvyklé pijatice s vybranými členy vedení šel ruský vůdce spát. Strážní se báli ho dopoledne vyrušovat, měli to zakázané. Nakonec za ním zašli až v deset hodin večer. Stalin ležel na zemi, byl v bezvědomí a pomočený. Jeho hodinky se zastavily v půl sedmé, zřejmě se ráno šel napít a dostal mrtvici.
Přivolaný Lavrentij Berija, šéf lidového komisariátu, však rozhodl, že "drahý vůdce jen spí", a odmítl přivolat lékaře. Když ho po několika hodinách přece jen přivolali, Stalinův stav už byl beznadějný. Příčinou jeho smrti tak byla nemoc a vnitropolitický souboj jeho spolupracovníků.
Přesto se okolo Stalinovy smrti okamžitě vyrojilo několik konspiračních teorií. Podle jedné z nich měla být vůdcova smrt dílem spiknutí židovských lékařů. Fantaskní myšlenka vycházela z antisemitismu, který byl nedílnou součástí ideologie komunistického režimu.
Ruští židé se proto v následujících dnech setkávali s agresivními útoky, a jak vypráví Taťána Kohoutová, rozená Šlakmanová, v nahrávce pro Paměť národa, židovské děti se bály chodit do školy, protože je ruští spolužáci napadali.
V celém Rusku i sovětských satelitech pak lidé museli povinně vyjadřovat svůj smutek. V továrnách, na úřadech i v armádě se podepisovaly hromadné kondolence. Skladatel a dirigent Jan Kasal byl v té době na povinné vojenské službě. Když měl kondolenci podepsat, podmínil svůj podpis tím, že se na smuteční list připíše jméno skladatele Prokofjeva, který zemřel ve stejný den jako Stalin. Kvůli svému protestu byl obviněn z rozvracení armády.
Prozření alespoň části ruské společnosti přišlo o tři roky později na XX. sjezdu KSSS, na kterém Nikita Chruščov zkritizoval Stalinův kult a promluvil veřejně o důsledcích jeho tyranské vlády.
Počty obětí jeho diktatury se pohybují v řádech milionů. Patří mezi ně například 800 tisíc popravených v rámci Velkého teroru, dva a půl až tři miliony obětí gulagů a násilných vysídlení, ale také oběti hladomorů, které byly důsledkem Stalinových socioinženýrských projektů.
