Jana Kociánová se narodila v Praze v roce 1948, tedy ještě v době, kdy se homosexualita v tehdejším Československu trestala jako "smilstvo proti přírodě" vězením od jednoho do pěti let. Mimochodem to bylo na základě trestního zákoníku z let rakousko-uherské monarchie.
V roce 1950 - v čase vrcholících komunistických represí - ho nahradil nový trestní zákoník, který trestnost homosexuality zachoval navzdory tomu, že se právě komunisté hlásili v meziválečném období k myšlenkám dekriminalizace homosexuality.
Po vzoru stalinského Sovětského svazu, který homosexualitu považoval za buržoazní jev a její kriminalizaci využíval k vytváření sítě informátorů z řad homosexuálů, tak čs. paragraf konstatoval: "Kdo se pohlavně stýká s osobou téhož pohlaví, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok."
Když Jana Kociánová dospívala a začala si uvědomovat, že se liší od svých spolužaček, které byly celé paf z nového učitele, zatímco jí se líbila učitelka, přestala být homosexualita trestná. Na konci roku 1961 vstoupil v platnost nový trestní zákoník, jehož paragraf 244 stanovoval trest "jen" za pohlavní styk s osobou stejného pohlaví mladší 18 let, styk za úplatu a styk, který budil veřejné pohoršení.
Ačkoliv k této dekriminalizaci přispěla studie československých sexuologů, kteří v odborném posudku pro právnickou komisi uvedli, že homosexualita nepředstavuje nebezpečí pro společnost, neprovázela ji žádná osvětová kampaň a publikování informací o homosexualitě. I nadále ji proto veřejnost považovala za úchylku, i nadále zůstávala tabuizovaná. Socialistický člověk zkrátka nemohl být homosexuál. Mladí lidé s odlišnou sexuální orientací tak žili v temnotě a v osamění.
Jana Kociánová si svou odlišnou orientaci naplno uvědomila jako sedmnáctiletá na turnaji v rakouském Linci. Od čtrnácti totiž hrála závodně stolní tenis a její úspěchy jí umožnily cestovat do zahraničí. "Jeli jsme tři hráčky a sedm bafuňářů, kteří nás hlídali," popisuje totalitní poměry v roce 1965.
Na závěrečném večírku po turnaji se Jana zamilovala do rakouské hráčky Inge. "Otevřely se dveře a vstoupila žena, nádherná překrásná bytost, nejen vizuálně, a něco se stalo. Něco mnou problesklo, úplně jsem ztuhla, byl to ten první moment, na který nikdy nezapomenu," popisuje.
S Inge se sblížily na dalším turnaji v Rakousku a obě přitom stejně tápaly a nerozuměly tomu, co se s nimi děje. V Rakousku v té době byla homosexualita stále trestná, legalizována byla v roce 1971 - o deset let později než v Československu.
"Rakušani jsou ještě větší puritáni," říká Kociánová a dodává, že i jejich fyzický vztah považovala za projev lásky, kterou k Inge cítila. Že se ovšem jednalo o lesbický vztah, došlo Janě až tehdy, když si přečetla knihu "Studně osamění" anglické spisovatelky Radclyffe Hallové z roku 1928, která vyšla v českém překladu už v roce 1931 a později v roce 1969. "To je bible lesbiček. Byla to první kniha, kde byl popsán mně podobný příběh dívky přitahované ženami."
Jejich vztah na dálku vydržel navzdory železné oponě a omezené možnosti cestovat 12 let až do předčasné smrti Inge. Jana svou sexuální orientaci tajila i před svou maminkou, před mladším bratrem i před kolegy v práci. Důvodem byla společenská i pracovní diskriminace homosexuálů. Jejich práva nechránil žádný zákon, a tak mohli být kvůli své sexuální orientaci propuštěni z práce. Kvůli nedostatku informací navíc panovaly vůči homosexuálům předsudky, byli terčem posměchu i opovržení.
Jana Kociánová pracovala v 70. letech na pražském magistrátu, tehdy Národním výboru hlavního města Prahy, a svými schopnostmi a pracovitostí se vypracovala na významnou pozici, ačkoli nebyla členkou KSČ. Neustále čelila narážkám, proč se nevdává a nemá děti. Zástěrkou jí byl stolní tenis, protože v té době hrála extraligu za Spartu. I přesto uvažovala o tom, že se přece jen na oko vdá.
"Nejhorší na tom byl permanentní stres z toho, abych zůstala utajená, utajená, utajená. Do poslední chvíle. To bylo na tom období nejhorší. Protože to ostatní - to jsme si řešili těmi soukromými mejdany a uzavřenými společnostmi," vzpomíná na dobu normalizace.
Nakonec se její náklonnost k ženám "provalila" a následoval okamžitý vyhazov. V novém zaměstnání v Projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb byla nakonec šťastnější. V soukromém životě čelila ovšem dál šikaně sociálních pracovnic kvůli výchově syna její partnerky.
"Předvolali si nás do školy, tam komise, a já se musela držet, abych se nesmála. Oni nebyli schopni pojmenovat náš vztah, chodili kolem toho jako kolem horké kaše, bylo to pořád tabu," popisuje situaci ve škole, po níž je krátce nato začala namátkově navštěvovat sociální pracovnice. "Že jde zkontrolovat, jak dítě žije, jestli je umyté a nakrmené."
S nepochopením se navíc setkala i ve své rodině, kde jí její švagrová zakázala vídat se s jejím neteřemi, "aby je nenakazila".
Píše se rok 1985 a homosexualita je spojována s podsvětím
Podobné zkušenosti jako Jana Kociánová zažíval v letech komunistické totality (tedy před rokem 1989) její vrstevník František Bloudek. Jako mladík marně hledal v Otvicích u Chomutova jakoukoli informaci o homosexualitě. Tušil, že se od svých vrstevníků odlišuje, v čem přesně, to zjistil před maturitou v roce 1967 díky náhodné iniciační zkušenosti.
Odešel studovat do Prahy Vysokou školu zemědělskou, kde využil anonymity metropole. Navštěvoval místa, kde se scházela homosexuální komunita, pravidelně chodil do lázní Koruna. Po relativní svobodě v době studia přišly nicméně těžké chvíle v prvním zaměstnání v zemědělském odboru Výboru lidové kontroly ČSSR. Pohlednému mladíkovi nadbíhaly kolegyně a František se stal jejich odmítáním podezřelým. O jeho odlišné sexuální orientaci se dozvěděl ředitel jeho podniku.
Předválečné demokratické Československo homosexuálům nepřálo
- O dekriminalizaci homosexuality usilovala ještě v době první republiky skupina lékařů a právníků.
- Lékaři argumentovali tím, že homosexualita je vrozená a nedá se léčit, právníci poukazovali na to, že homosexuální jednání neporušuje ničí práva, naproti tomu zákon vytváří podmínky pro vydírání.
- V roce 1931 začal v Československu vycházet časopis Hlas sexuální menšiny, který propagoval myšlenku "zrovnoprávnění homosexuálně založených osob s heterosexuálními, jak před zákonem, tak i před společností".
- Za celou dobu existence první republiky se nepodařilo přijmout nový trestní zákon a homosexualita tak zůstala trestná.
"V práci jsem byl poměrně oblíbený, jenže se stala taková nepříjemná věc. Měl jsem avantýru s jedním chlapcem, u kterého později diagnostikovali syfilis. Podle zákona musel takový člověk nahlásit ošetřujícímu lékaři všechny své intimní kontakty. Z ordinace mi volali do zaměstnání a dovolali se mému řediteli. Ten byl přirozeně zvědavý, co se děje. Doktor mu to jako soudruh soudruhovi na plnou hubu sdělil. Šeptandou se pak po celém úřadě rozneslo, že jsem teplouš. Atmosféra ochladla, ztemněla, ředitelka personálního útvaru, která do mne předtím byla zamilovaná, mě přestala zdravit a k tomu se přidaly i různé další dopady."
František Bloudek se nakonec rozhodl ze zaměstnání na vlastní žádost odejít. Nedorozumění poznamenalo i vztah s jeho sourozenci: "Mají představu, že homosexualita je věc osobního rozhodnutí. Protože nečtou, nevědí, proč je člověk homosexuál. Myslí si, že jako homosexuál člověk žije, aby neměl starosti. Protože je sobec."
Osvětové články o tom, že homosexualita není deviace ani věc volby, se začaly v československých médiích objevovat až v 80. letech z per sexuologů Jaroslava Zvěřiny a Antonína Brzka. Noviny a časopisy přitom odmítaly zveřejňovat seznamovací inzeráty "Muž hledá muže" či "Žena hledá ženu".
Když Bloudkovi přišlo z novin odmítavé stanovisko s vyrozuměním, že od roku 1985 platí zákaz zveřejňovat homosexuální inzeráty, poslal stížnost České národní radě. Dozvěděl se, že je to kvůli prevenci kriminality. Homosexualita bývala spojována s násilnými činy a podsvětím.
"Záleželo na soudružce u přepážky," poznamenává k zákazu seznamových inzerátů Jana Kociánová s tím, že někdy prošly inzeráty se skrytými vzkazy jako například "Hledám kamarádku na dovolenou. Značka: Naučím jazyky."
V Praze se mohli homosexuálové scházet ve dvou tehdejších klubech: "Pekáči", což byl podnik U Petra Voka na Smíchově, a "Téčku" u Jungmannova náměstí. Jak ale upozorňuje fotografka Libuše Jarcovjáková, která atmosféru těchto podniků v letech 1983-1985 nasnímala, "do klubu se nechodilo někoho sbalit, ale být na několik hodin sám sebou".
Tajná policie sledovala homosexuály i po pádu komunismu, aby je mohla vydírat
Bylo to absurdní: komunistický režim homosexuály diskriminoval, avšak jeho tajná policie to vnímala často jinak.
Podle historika Pavla Žáčka není například příliš známo, že komunistická tajná policie (StB) se koncem osmdesátých let - konkrétně její kontrarozvědka - snažila na centrální úrovni vytvářet počítačový informační systém, do něhož operativci vyplňovali velmi detailní dotazníky o lidech, s nimiž spolupracovali anebo je hodlali ke spolupráci získat, respektive vydíráním přinutit. V těchto speciálních dotaznících se tak evidovali přezdívky, vzdělání, znalost jazyků, ale i případná homosexualita.
Homosexualita není nemocí teprve od roku 1990
- První zemí na světě, ve které nebyl homosexuální styk trestným činem, se stala v roce 1791 Francie po přijetí porevolučního trestního zákoníku.
- V roce 1795 ji následovala Belgie a v roce 1811 Nizozemsko. Homosexualita přestala být trestná v roce 1922 v nově vzniklém Sovětském svazu, jeho první dva porevoluční trestní zákoníky paragraf o trestání stejnopohlavních sexuálních styků vynechaly.
- V roce 1933 sovětská vláda pod vedením Josifa Stalina homosexualitu opět kriminalizovala a trestala až pěti lety tvrdé práce. Trestnost v SSSR trvala až do roku 1993.
- V květnu 1990 byla homosexualita vyškrtnuta z Mezinárodní klasifikace nemocí Světové zdravotnické organizace.
"Ten systém se dlouho piloval a cizeloval, ale nebyl dokončen," upřesňuje Žáček. V archivech našel dokonce záznamy z ledna 1990, kdy StB hodnotila situaci v jednom z velkých podniků "pozitivně", protože se do jeho čela dostal muž, o němž tajní věděli, že je homosexuál.
Ještě po pádu komunismu tedy plánovali, že tohoto vlivného gaye získají vydíráním ke spolupráci a budou tak ovlivňovat chod továrny, kterou řídil. 'Je to v pohodě, jde o homosexuála, který to tají, takže ho máme pod kontrolou'," shrnuje závěry tajné služby Pavel Žáček, jenž se zkoumání praktik StB dlouhodobě věnuje.
Tajní to podle historika chápali automaticky tak, že mají ředitele v hrsti a že mu tedy mohou - pokud by jim nechtěl vyjít vstříc - pohrozit veřejnou kompromitací či alespoň v podniku, který řídil.
"Třebaže tedy homosexualita nebyla v komunistickém Československu od roku 1961 trestná, tak byli homosexuálové systematicky zahánění do nejrůznějších ghett. Koneckonců i proto vnímala společnost intimní vztah mezi lidmi stejného pohlaví i nadále jako minimálně kompromitující. A to tím spíše, že mnozí gayové či lesby měli rodiny a svoji orientaci řešili zcela jinak než dnes. Nejčastěji ji pod vlivem společenských předsudků tajili. Více či méně úspěšně to v sobě dusili," vysvětluje Pavel Žáček.
Navštivte výstavu LOADING LOVE
- Příběhy Jany Kociánové, Františka Bloudka a Libuše Jarcovjákové ze sbírky Paměť národa jsou součástí putovní výstavy Loading Love, která mapuje historii LGBTQ+ komunity v Československu a Maďarsku ve 20. století.
- K vidění je do 29. března v Praze na Alšově nábřeží u Rudolfina. Výstavu připravily historička Jana Jablonická Zezulová a slovenské divadlo NOMANTINELS pod vedením Eugena Kordy.
- Výstava odstartovala v Bratislavě a po Praze bude k vidění v Budapešti. Doprovodným programem výstavy je představení Socializmus s teplou tváří, které můžete vidět online: http://nomantinels.sk/2021/03/01/socializmus-s-teplou-tvarou-stream-1-3-31-3-2021-na-goout-net/.
S přispěním společenských předsudků, vydírání anebo provokací pak leckteří homosexuálové nevybíravému tlaku StB podlehli a nechali se ke spolupráci a donášení zverbovat. Ať již šlo například o vlivné ekonomy, diplomaty, umělce anebo i disidenty.
Jedna věc ale historika Žáčka znepokojuje dodnes: pro koho StB ještě v lednu 1990, po pádu komunismu, sbírala informace o homosexuálech? V prosinci 1989 a lednu 1990 se totiž již utlumovala činnost jejích útvarů vnitřního nepřítele.
"V případě zmíněného ředitele významného podniku se šéfové ekonomického útvaru StB zřejmě domnívali, že oni přežijí a budou tedy dál pokračovat i v nových politických poměrech v monitorování a možná i řízení - přes hrozby a vydírání - některých strategických podniků státu. Monitorovali tak ostatně vznik Občanských fór či personální změny ve vedení významných firem," připomíná historik.
A paradox byl podle Pavla Žáčka i v tom, že tajná policie chápala homosexualitu jako kompromitující orientaci, kterou v tehdejší nevraživé společenské atmosféře ráda využívala kladením nejrůznějších pastí s využitím prostitutů či prostitutek. Zároveň ovšem onu nevraživost lidí vůči gayům a lesbám velmi aktivně přiživovala.
Podpořte Paměť národa - důležitý odkaz předků
- Sbírku Paměť národa spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců.
- Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.
VIDEO: "Lidé, kteří neměli vyřešenou svou sexuální orientaci, byli strašně snadno vydíratelní," vzpomíná Libuše Jarcovjáková na perzekuce, jimž byli gayové a lesby za totality vystaveni.
