Proč jste u vás ve škole zavedli slovní hodnocení?
Začnu zeširoka. V roce 2016 vláda zavedla inkluzi a do škol tak přišly děti s různými handicapy i nadáními. Ale vláda neudělala B a nezměnila způsob hodnocení, tedy klasifikaci. To k sobě nepasuje. Nejde srovnávat takovou škálu dětí ve třídě do pěti kategorií, navíc pětka je extrémní. Bohužel tu změnu neudělali kvůli tlaku rodičů a možná i učitelů, kteří chtějí klasifikaci, protože je to jednoduchá zkratka. Když dítě dostane známku, tak je to okamžitá informace a rodič se už nepídí, co za ní je.
U nás ve škole nechceme děti srovnávat mezi sebou, ale chceme hodnotit jejich individuální pokrok. A protože nám k tomu klasifikace nevyhovuje, přemýšlíme o jiných způsobech hodnocení, například slovním. Jsem přesvědčený, že kdyby stát zvolil jiný způsob hodnocení, tak by i inkluze probíhala jinak.
Jak dlouho už hodnotíte slovně?
Způsoby hodnocení neustále kombinujeme, protože stát říká, že slovní hodnocení musíme umět převést na známky. Navíc slovně můžeme hodnotit jenom děti, jejichž rodiče s takovým způsobem souhlasí. Ale před třemi lety jsme otevřeli novou budovu, kam jsme se rozhodli přijímat jenom děti, jejichž rodiče známky nechtějí. Zatím tam máme jenom děti od první do třetí třídy, ale už teď musíme začít přemýšlet, co uděláme v příštím roce. To už budou čtvrťáky, a pokud se budou chtít hlásit na osmiletá gymnázia, tak potřebují k přijímacím zkouškám klasifikační vysvědčení ze čtvrté a páté třídy.
Například v první vlně covidu řeklo ministerstvo školství, že se dětem za to pololetí nebudou započítávat známky na přijímací zkoušky. Tak jsme nechali děti, aby si napsaly vysvědčení samy, protože byly většinu pololetí doma a my jsme nevěděli, co se za těmi kamerami děje. A pak se nám stalo, že se jeden žák hlásil na víceleté gymnázium a vedení té školy po mně chtělo, abych vysvědčení převedl na známky, protože je to v nějakém zákoně a oni ho chtěli dodržet.
Takže zavedení jiného způsobu hodnocení komplikují víceletá gymnázia a střední školy, které vyžadují známky kvůli přijímacím zkouškám?
Nechci to házet na střední školy, protože ony dodržují zákon. Špatně jsou nastaveny zákony a normy, které vlastně jiný typ hodnocení než známky neumožňují. Ale špatně jsou nastaveny i přijímací zkoušky, při kterých se počítá průměr ze známek. Přitom třeba trojka z matematiky na naší škole je úplně jiná než trojka v jiné škole.
Jak by podle vás měly přijímací zkoušky probíhat?
Líbilo by se mi, kdyby dítě mělo ze základní školy nějaké portfolio svých prací a k tomu i individuální hodnocení - zprávu od učitelů, kteří ho znají a řeknou, jak na tom je. Ať si střední škola to dítě ověří, promluví si s ním, nemusí nám důvěřovat, ale rozhodovat jen podle známek a bodů z přijímací zkoušky, která se dítěti nemusí daný den povést, je nesmysl.
Když se děti hroutí, známky jim nedáváme
Vraťme se ještě k hodnocení. Co musí splňovat dobré hodnocení?
Mělo by motivovat, zhodnotit individuální pokrok dítěte, zároveň dát jednoduchou informaci rodičům, dále by mělo být spravedlivé a také zvládnutelné pro učitele. To jsou kritéria, která jsme jako škola nastavili a samotnou formu hodnocení už necháváme na jednotlivých učitelích. Zároveň se musíme pořád držet toho, že by hodnocení mělo být motivační, ne demotivační. Proto jsme u nás zavedli i procenta. Když dítě ví, že mu chybí tři procenta k lepší známce, tak zamaká. Na druhou stranu jsou děti, které se hroutí i třeba při dvojce.
Nesouvisí to s očekáváním v rodině dítěte?
Určitě. Pokud rodiče vedou dítě k tomu, že známka není podstatná, tak je to skvělé. Ale je i spousta učitelů, kteří řeknou, že pokud nad sebou dítě nemá bič v podobě známky, tak nic dělat nebude. Na jedné straně máme hroutící se děti, které rozhodí jakákoliv známka, a na druhé straně jsou děti, které pokud nebudou mít špatné známky, tak se snažit nebudou.
Proto je dobré způsoby hodnocení kombinovat. Například u dětí, které se hroutí, známky nedáváme a hodnotíme je jenom slovně. I děti s nějakým handicapem hodnotíme podle jejich schopností - dostanou třeba jedničku, protože splnily své výstupy, ale se slovním hodnocením.
Může být hodnocení vůbec spravedlivé?
Spravedlivost je podle mě v tom, že dítě zná kritéria hodnocení předem. Každý učitel má na začátku školního roku dětem říct, jakým způsobem bude hodnotit, co bude hodnotit, na co bude klást větší důraz, zda bude říkat předem o testu, z čeho bude a tak dále. Je podle mě důležité, aby tyto informace zazněly a dítě o nich vědělo. V tom je ta spravedlnost.
Snažíme se taky, aby si děti mohly třeba jeden test opravit, protože je normální, že se každému něco občas nepovede, ale zase si nemohou opravovat všechno. Chceme děti naučit se učit a průběžně se připravovat.
V určitém věku děti známky chtějí
Mají v sobě děti zakořeněné známky, když přejdou na slovní hodnocení v pozdějším věku?
To nedokážu říct. Slovní hodnocení dáváme víc na prvním stupni, protože je to jednodušší. Učitel tam učí ve třídě všechny nebo skoro všechny předměty. Kdežto na druhém stupni učí těch dětí hrozně moc. Takže děti spíš přecházejí ze slovního hodnocení na známky a myslím si, že s tím ani problém nemají. Dokonce vnímám, že v určité fázi známky i chtějí.
Proč? Mají potřebu se srovnávat?
Mají a s tím nic neuděláme. Když už se ale srovnávají, je třeba o tom mluvit a vysvětlit, proč má někdo jedničku. Navíc pak přijde puberta a to je období, kdy nechtějí nic. Je hezké říct, že se mají učit pro život a hlavně pro sebe, že se neučí jenom kvůli známkám, ale v této fázi to prostě nefunguje. Ale i tak je třeba vytrvat a opakovat jim to, vyplatí se to.
Naši absolventi, kteří už jsou rodiči, si to pamatují a předávají to svým dětem. I proto nemáme problém naplnit druhou budovu, kam přijímáme jenom děti, jejichž rodiče chtějí slovní hodnocení a známky pro ně nejsou podstatné.
Jak to probíhá, když se hodnotí jenom slovně?
Můžeme se bavit o různých typech hodnocení. Například okamžité hodnocení je to, když dítě na místě pochválím, to má největší efekt. Děti si často nepamatují, co dělaly před hodinou, takže když napíší test a já jim ho na další hodinu opravím, už to pro ně není často podstatné.
Pak máme výroční hodnocení, tedy vysvědčení, to považuji za úplně zbytečné. Pokud žákům napíšu slovní vysvědčení, tak je to formou dopisu a málokdo si jej přečtete s porozuměním. Smysluplnější mi přijdou triády, které pořádáme. Na triádě si spolu sedne učitel, žák a rodič a společně se baví o tom, co by učitel napsal na vysvědčení.
U nás ve škole děláme ještě mapy pokroku, což je jednoduché pojmenování dovednosti žáka - například: sčítá a odčítá do dvaceti - které rozumí i sám žák, a k tomu je několik odpovědí, například že to zvládá sám, zvládá s dopomocí, a tak dále. Cílem je, aby se takto uměly děti zhodnotit samy a učitel jim k tomu dal jenom doplňující komentář.
Když učitelé mnoho let jen známkují a ani je nenapadne hodnotit jinak, jak se naučí hodnotit slovně?
Je to běh na dlouhou trať. Nejde zavést slovní hodnocení ze dne na den. To by si mohl dovolit jen stát a stejně by musel nejdříve proškolit všechny učitele a vysvětlit jim, jaký to má smysl. Učitelé totiž používají hodnocení, které považují za smysluplné a sami pro sebe zvládnutelné.
Podstatné je, aby šli učitelé do hloubky dítěte a pochválili ho. Tedy nebudou mu vyčítat chyby, ale budou ho chválit za pokrok a posouvat ho. Chyba má být výzva, možnost se někam posunout a žáky bychom za ni neměli pranýřovat. To se v naší společnosti nedaří, každá chyba je brána jako hrozný prohřešek. Přitom kdyby děti nechybovaly, tak nepotřebují učitele.
