"Ahoj, jak se dnes máš?" ptá se žák páté třídy Kristián svého spolužáka. "Dobře," odpovídá mu po chvíli váhání jedenáctiletý Mykyta. Složitější věty zatím jeden druhému nerozumí. Kristián mluví česky, Mykyta ukrajinsky. Většinou proto komunikují pomocí překladače v mobilu. A někdy ani slova nepotřebují. Rádi se spolu třeba houpou na houpačce.
"S Mykytou se kamarádím nejvíc, doprovázím ho do školy. Nepřijde mi divné studovat s někým, kdo neumí česky," líčí Kristián. Po pár dnech ve škole už se Mykyta naučil i pár základních vět: "Kde je jídelna, kde jsou záchody, kde je šatna, na shledanou, ahoj," vyjmenovává.
Nových spolužáků má Kristián celkem pět, ačkoliv ostatní jsou v jiných třídách. Děti, které s rodiči utekly před válkou z Ukrajiny, přijala Krakonošova Základní škola Loukov na Semilsku. Mykyta přišel spolu s matkou Olenou Sajenkovou. Spolu s nimi z Ukrajiny prchli také Mykytovi bratranci, Andrej a Tymur s matkou Kristinou Sajenkovou. Obě rodiny utekly z města Ochtyrka na severovýchodě Ukrajiny. Do školy v Loukově později nastoupily i dvě děti z Oděsy.
Začátek byl pro rodiny Sajenkových těžký. Děti spolu s matkami utekly z Ukrajiny po dvou dnech strávených v krytu jen v oblečení, ve kterém byly. Žádné věci si nestačily vzít. Děti neměly žádné pomůcky do školy ani náhradní oblečení. V Loukově jim pomohlo vedení obce i školy.
Ředitelka školy Petra Bůnová dětem koupila boty na tělocvik, bačkory, krabičky na svačinu a školní potřeby. "Vyhlásila jsem sbírku. Děti z domova přinesly oblečení, školní potřeby, batohy, penály, bylo toho opravdu hodně," popisuje. Nové děti se podle ní ani moc nestyděly a žáci loukovské školy je hned dobře přijali. "Děti se sotva převlékly a na prahu už stáli jejich spolužáci, kteří se s nimi chtěli seznámit," říká Olena Sajenková.
"Je to tady fajn, ale chci domů"
Přesto by však všechny děti ze všeho nejvíc chtěly zpět domů. "Je to tady fajn, ale chci domů. Na Ukrajině jsem chodíval na karate," líčí posmutněle při vzpomínce na oblíbený sport osmiletý Tymur. V ředitelně sedí na barevném gauči vedle své matky Kristiny. V šeru ředitelny si prohlíží zarudlýma očima reportéry Aktuálně.cz a zhluboka dýchá.
Den předtím se vrátil ze školy nemocný, škrábe ho v krku a má mírnou teplotu. I přesto se o útěku z Ochtyrky rozpovídá chrčivým hlasem jako první. Ví přesně, kdy se dal s rodinou na útěk. "Rodné město jsme opustili 26. února," vzpomíná.
Také jeho bratr Andrej z osmé třídy si pochvaluje, jak ho jeho noví spolužáci přijali. "Nečekal jsem tak srdečné přijetí. Všechno se mi tady líbí, škola je dobrá, překvapilo mě pětistupňové hodnocení. Mám rád matematiku. Zatím se trochu chytám," líčí Andrej. Na Ukrajině chodil na jiu-jitsu. A stejně jako jeho bratr se chce i on co nejdříve vrátit domů. "Hlavně chci, aby skončila válka, chci domů, chci na Ukrajinu, narodil jsem se tam, poprvé jsem tam šel do školy," říká Andrej smutně.
Učitelky loví ruská slovíčka
Dorozumět se s dětmi je zatím podle učitelky první třídy Hany Lukešové obtížné. "Lovíme ruská slovíčka, ruštinu jsme se učili před třiceti lety. Často si nerozumíme, ale většinou se nějak domluvíme, učíme se od sebe," říká. Učitelky však neví, na jakou látku s dětmi navázat, ani jaké učebnice používaly.
Do třídy k ní chodí Artem z Oděsy. "Se svými vrstevníky by ale nemohl pokračovat do dalšího ročníku. Neumí ani ukrajinská, ani česká písmena," říká Lukešová. Učitelky třeba řeší, jestli mají děti učit od základu češtinu. "Pokud se do půl roku vrátí domů, je to zbytečné," míní Lukešová.
Podle ministra školství Petra Gazdíka (STAN) Ukrajinci velmi kvitují, že nejsou tlačeni do českých tříd a k učení češtiny příliš brzy. "Pořád věří tomu, že se během několika měsíců vrátí domů. Já bych jim to strašně přál, nicméně veškeré migrační teorie říkají něco trochu jiného," uvedl Gazdík v České televizi.
Dlouhá cesta do Prahy
Sumská oblast, ve které se Ochtyrka nachází, leží jen hodinu jízdy od ruských hranic a stala se jednou z prvních, na kterou Rusové zaútočili. Hlavní město této oblasti, bývalá kozácká pevnost Sumy, dříve lákalo turisty na katedrálu či muzea a malebné parky, které je obklopují. Od konce února čelí ruským útokům, při nichž umírají lidé včetně dětí. Rusové cílí i na civilní budovy včetně rodinných domů. Většinu města už srovnali se zemí.
"V den, kdy začala válka, se soused vyšel podívat ven. Dodnes ho nemohou najít. Nejspíš ho exploze roztrhala na kusy," říká Olena Sajenková. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj označil situaci v Sumě - spolu s Černihivem, Charkovem nebo jihem Ukrajiny - za velmi obtížnou.
Rodiny Sajenkových se proto co nejdříve schovaly do krytu do sklepa, kde strávily dva dny. Poté se manželé obou žen domluvili, že musí své ženy s dětmi z okupované oblasti odvézt. "Manželé zaslechli varování, že pokud se Ochtyrka nevzdá, ruští vojáci za tři hodiny srovnají město se zemí raketami. Společnou silou vyvezli mě s dítětem a Kristinu s chlapečky až skoro na ukrajinsko-rumunskou hranici," popisuje čtyřicetiletá Olena Sajenková, švagrová Kristiny. Spolu s dětmi utekly v tom, v čem byly v krytu, žádné věci si vzít nestačily.
V koloně před hranicemi se však musely ženy s manželi rozloučit, stejně jako další muži zůstali bránit svou vlast před ruskou agresí. "Dostat se bezprostředně na hranici šlo jenom pěšky. Čas plynul jinak. Po téměř dvou hodinách chůze nás nabralo auto mířící do Rumunska," vypráví Olena.
Udeřila zima. V Rumunsku nocovaly dva dny ve stanu v mrazu. Promrzlé ženy spolu s dětmi čekaly, až si pro ně z Prahy dojede známý. Dvoudenní čekání se však nevyplatilo, odvoz do Prahy muž nakonec zrušil. "Byli jsme ochotné zaplatit poslední peníze, jen abychom se s dětmi odtamtud konečně dostaly," líčí Olena.
Dobrovolníci nakonec ženám s dětmi koupili jízdenku na autobus do Prahy. Tam se zaregistrovaly v asistenčním centru pro uprchlíky a dobrovolníci je potom převezli do Libereckého kraje, kde měli zajištěné ubytování i stravu zdarma v penzionu na Semilsku.
Ženy se teď snaží začít nový život v Česku. Chtějí co nejdříve nastoupit do zaměstnání, proto děti začaly chodit téměř okamžitě do školy. Obě rodiny bydlí spolu v Libereckém kraji, auto nemají. Nějaké nabídky práce sice ženy už dostaly, ale všechny jsou daleko, kam by nebyly schopné každý den dojíždět. Přestože se jim v Česku líbí, doufají v jediné: "Chceme se vrátit. Kdyby nám dnes někdo řekl, že se můžeme vrátit, odjedeme hned," dodává Kristina Sajenková.
