Brněnští skauti byli tak jako ostatní české skautské oddíly zakázané nejprve v letech 1940-1945 nacisty, následně v letech 1950-1989 komunisty. Kolektiv vedoucích se po zrušení Junáka komunistickou stranou přesunul do Sokola. Když začaly problémy i pro tuto organizaci, pokračoval v činnosti pod Pionýrem v Pionýrských tábornických oddílech. Ovšem i v Pionýru si někdejší skautské oddíly dál udržovaly junácké a tábornické tradice. V roce 1990 se pak konečně mohly vrátit do obnoveného Junáka.
Ve složitých 50. letech skupinka brněnských táborníků stanovala v jihočeské oblasti zvané Česká Kanada. Nejprve u rybníka Velký Troubný na Jindřichohradecku, poté v nedalekých lesích. Při toulkách po okolí našli půvabné místo ve skalách, kde se jim natolik zalíbilo, že si v něm chtěli udělat tábořiště - a to navzdory všem racionálním argumentům, jako že se tu nenachází příliš rovných míst pro stan a i pouhý pohyb po skalních útvarech je poněkud obtížný.
Místo jim zkrátka učarovalo a v roce 1965 se jim ho podařilo osídlit. A táboří tu dodnes. "Tedy s drobnými územními odchylkami, podle toho, kde se zrovna kácel les," upřesňuje Jakub Sláma současný vedoucí skautského oddílu s příznačným názvem Skaláci.
Zdá se zcela absurdní a nemyslitelné vystavět stany s podsadou ve svažitém terénu plným skal a skalek, jejich předchůdci si přesto poradili. Vystavěli důmyslnou propletenou konstrukci dřevěných schůdků a lávek, které vedou na plata z kůlů. Tvoří tzv. habitaty, na nichž se nachází zmíněné stany s podsadou. Neskutečná práce navíc, přesto by Skaláky nenapadlo vzdát se své tradice.
Tohle ambiciózní řešení, jak netradičně tábořit, s sebou přináší neustále opravy podlah, schodů či žebříků. Jednou za sedm let pak musí jít k zemi celá konstrukce a vše se staví odznova. Jelikož zůstává stále na místě, působí na ni vlivy počasí a její životnost je proto omezená. "Ale pokaždé se snažíme trochu pozměnit její vzhled, aby to nebylo pořád to stejné," doplňuje Jakub Sláma.
Princip důmyslné stavby však zůstává nezměněný, know-how se předává z generace na generaci. "Jak mladší členové oddílu dospívají, stále více se zapojují jak do přípravy programu, tak i do dalších činností, které jsou nezbytné pro chod oddílu. To znamená, že se podílí i na stavbě tábořiště a tedy i samotných habitatů," líčí brněnský vedoucí. A když dojde jednou za sedm let k celkové obnově, vždy se najde nějaký starší člen oddílu, který zažil tu minulou a vše vysvětlí mladším.
Když člověk vidí, všechny ty klikaté schody a lávky z kulatiny, která je po deštích kluzká, napadne ho, zda je takové bydlení vůbec bezpečné. Jakub vysvětluje, že na výškové habitaty mohou jen starší členové oddílu, mladší skauti táboří na rovnějších kouscích země mezi skalami. Také veškeré technické zázemí jako kuchyň, jídelna, umývárny nebo záchody se nachází na zemi, aby byly dostupné všem bez rozdílu.
"Ti starší jsou na táboře již poněkolikáté a ví, jak se musí na habitatech chovat, aby jim nic nehrozilo," vysvětluje zdejší vedoucí a dodává, že ač se to tak nemusí na první pohled jevit, jsou habitaty bezpečné. "Dřevěné podlahy mohou občas trochu podklouznout, ale v nebezpečných místech jsou umístěna zábradlí. Zřícení konstrukce opravdu není reálnou hrozbou, protože díky své velikosti už se jedná o velice stabilní stavbu, se kterou jen tak něco nepohne."
Návštěvníka může také napadnout, jaké dobrodružství musí být třeba vydat se uprostřed tmavé deštivé noci na toaletu. Jakub oponuje, že nevýhody jsou u každého způsobu stanování, nicméně právě habitaty mají i celou řadu výhod.
"Díky nim se dá najednou tábořit i v místě, které by jinak bylo pro tábor tohoto typu naprosto nevhodné. A zatímco na zemi se musí řešit, kde se který stan postaví, aby byl na rovině, nekýval se, nestál v mraveništi, nebyl v něm pařez a podobně, díky habitatům nám všechny tyto starosti odpadají, protože každý stan má dopředu své pevně dané místo a pokud je konstrukce dobře postavená, není několik let problém s hledáním vhodného místa pro stan," vyjmenovává.
Táboření Skaláků se zdá do značné míry unikátní. Stejný druh staveb se podle nich používal nedaleko odtud, neboť tam sídlili tehdejší členové, kteří se z kapacitních důvodů museli přesunout na jiné místo. "Ale i zde udrželi tradici stanů na kůlech," dodává brněnský vedoucí s tím, že momentálně neví o žádném jiném tábořišti, které by používalo habitaty. "Ale s ohledem na to, kolik existuje oddílů a táborů, a to nejen skautských, je docela dobře možné, že se někde stejný nebo podobný styl staveb vyskytuje, a jen o sobě navzájem nevíme," uvádí.
Češi se nesmazatelně zapsali i do mezinárodního skautského hnutí, například právě stany s podsadou nebo originálními pramicemi, ale podle Skaláků brněnské habitaty zatím světovou proslulost nezískaly.
Každopádně jejich malí svěřenci se už nemohou dočkat, až také budou moci na vyvýšených platech sídlit. "Samozřejmě je tento způsob stanování velice lákavý a atraktivní, pochopitelně je to pro děti velká motivace. Na druhou stranu je ale třeba říct, že habitaty nejsou všechno a bez kvalitního programu a výborného týmu vedoucích by děti v oddíle nechtěly zůstat ani za cenu spaní na habitatech," uzavírá Jakub Sláma.
