Naučil Čechy tábořit, znát mapu a nezabloudit. Dnes jsou mé knihy retro, říká skaut

Vladimír Rogl
Vladimír Rogl se narodil v roce 1936 v Cholině na Olomoucku do rodiny ruského legionáře, později četníka.
Do skauta vstoupil hned poté, co byla po druhé světové válce tato organizace obnovena. Jeho bratr byl jedním ze skautských vedoucích. (Na fotce stojí Vladimír Rogl zcela vpravo.)
Když skauta posléze zakázali komunisté, snažil se vést děti ke skautským dovednostem v rámci turistických oddílů.
Vyrážel s nimi na tábory a učil je zručnosti, orientaci v terénu i mapě, vaření v přírodě.
Foto: Archiv Vladimíra Rogla
Zuzana Hronová Zuzana Hronová
17. 1. 2022 19:31
Na příručkách Vladimíra Rogla vyrostly celé generace turistů, trampů či skautů. Tituly U táborového ohně, Správnou stopou či Vaříme v přírodě bývaly hned rozebrány a velmi opotřebované se dědily z otce na syna. Velký úspěch mělo i jejich novodobé vydání. "Dneska už je to retro, i když sever je na severu za všech režimů," říká autor, jenž zažil i vyšetřování a sledování Státní bezpečností.

Ve svých vzpomínkách na Paměti národa říkáte, že bezprostředně po druhé světové válce došlo k velké renesanci skautingu. Proč to podle vás tak bylo?

Myslím si, že hned po osvobození panovala mezi lidmi jakási národní euforie. Už v květnu byl u nás obnoven Sokol i Orel a krátce nato jako houby po dešti vznikaly skautské oddíly. Někde je zakládali předváleční skauti, třeba v naší obci Cholina to byl právě můj bratr, který byl vlčetem v olomouckém oddíle už před válkou. Ti ostatní se rychle učili. V našem okrese Litovel se našlo jen málo obcí, v nichž by nepůsobili skauti. Bylo v tom především nadšení, neměli jsme klubovnu ani kroje, a přesto jsme už v srpnu vyrazili na svůj první tábor s německými stanovými celtami. V roce 1947 se v Československu registrovalo snad kolem 300 tisíc skautů a skautek. Při obnově skautingu v letech 1968 a pak v roce 1989 se už takový rozmach nekonal.

V době komunistického převratu v roce 1948 vám bylo 12 let. Jak jste tehdy vnímal všechna příkoří, od celospolečenských až po ta osobní a rodinná?

Na tuto otázku se nedá jednoduše odpovědět. Dá se říci, že až do února 1948 jsem politiku nevnímal. Události jsme začali jako primáni vnímat, až když se na gymnáziu ustanovil akční výbor Svazu české mládeže v čele s repetentem Hurníkem ze sexty, jenž odvolal dlouholetého ředitele školy a nahradil ho profesorem, jenž byl jako jediný z celého sboru členem KSČ. K určitým změnám došlo i v mé rodné vsi, kde akční výbor odvolal řádně zvoleného předsedu místního národního výboru a do vedení obce se dostali lidé často s podivnou minulostí, včetně kriminálníků a válečných kolaborantů.

Jak probíhalo vyhození vašeho tatínka od policie?

Byl velmi záhy takzvaně "vyakčněn" ze služby bez udání důvodů, a to bez nároku na penzi. Přestože do té doby působil jako velitel stanice Sboru národní bezpečnosti, poslal ho úřad práce pracovat jako pomocného dělníka. Posléze ho odsoudili na několik měsíců do vězení, údajně za výrok, že v komunistické straně jsou kolaboranti a udavači gestapa. Říkával, že byl hrdý na to, že nemusel sloužit Němcům, kteří ho jako legionáře začátkem války poslali do penze, ale vyhazov v roce 1948 měl za nespravedlivý. Považoval se totiž v tom nejlepším slova smyslu za služebníka první republiky a spravedlnosti.

Jak si vedl váš skautský oddíl, respektive jak rychle byl zakázán?

Náš skautský oddíl mezitím fungoval dál a spolu s litovelskými skauty a skauty z pražské Bílé hory jsem se zúčastnil i tábora pod Kralickým Sněžníkem v roce 1948, tábořili jsme ještě i v roce 1949. To už jsem byl rádcem družiny vlčat. Klubovnu jsme měli v hasičské zbrojnici a zabavili nám ji o Vánocích roku 1949. Také někteří rodiče už raději nechali děti zapsat do Pionýra.

Dostali se k vám jako k malému klukovi informace o monstrprocesech komunistického režimu se skautskými činovníky?

Přiznám se, že procesy se skauty jsem jako pubescent až tak nevnímal, i když jsem o nich četl v Mladé frontě. Daleko víc naše rodina vnímala například proces s Miladou Horákovou nebo s Rudolfem Slánským. Řadu odsouzených skautských činovníků jsem poznal až v roce 1968, když jsem působil v Ústřední radě Junáka v Praze. Jen z doslechu jsem se dozvěděl, že na hranicích zastřelili kapitána vodních skautů z Litovle Tondu Lakomého.

V osmnácti letech jste se zapletl do opisování protistátních letáků, jak k tomu došlo?

Bavila mě práce s dětmi, učit je základům lesní moudrosti, práci s mapou, chodit s nimi na výpravy a hrát různé hry. Skaut už byl zakázán, tak jsem se o prázdninách v letech 1953 a 1954 přihlásil jako vychovatel zotavovny litovelského Okresního národního výboru ve Zlatých Horách. Tam jsem se náhodně potkal s Rudou Flaxem z Litovle, jenž se mi chlubil letákem Svobodné Evropy. Ty k nám tenkrát přilétaly na balonech ze západního Německa. Neprozřetelně jsem si leták půjčil a večer na ošetřovně opsal spolu se zdravotnicí Emilií Šamšulovou. Jednu kopii si ponechala ona a čtyři kopie jsem si nechal já. Tři jsem po prázdninách rozdal několika známým a jeden ukázal a nechal doma v Cholině.

Když se otec ode mě dozvěděl, kdo se mnou leták opisoval, velmi se rozzlobil, protože jejího otce znal jako horlivého komunistu. Koncem listopadu 1954 mě zatkli a přímo z přednášek Zeměměřičské fakulty na pražském ČVUT mě v poutech odvezli nejdřív do Bartolomějské a po prvních výsleších a prohlídce pokoje na koleji v noci převezli do Olomouce, kde jsem dostal vězeňské šaty, a poslali mě do vyšetřovací vazby. 

Přišli si pro vás přímo do vyučování?

Ano, ale nejprve popadli jiného. Já jsem byl tehdy vzorným studentem prvního ročníku a nikdo mě na fakultě vlastně neznal. Kdežto do druhého ročníku chodil kolega podobného jména - Vladimír Rodr alias Křeček, který na rozdíl ode mne byl známý na celé fakultě. Není proto divu, že kádrovák estébáky poslal nejdříve za ním. Ti ho zatkli a odvezli, aniž kontrolovali občanský průkaz. Teprve v Bartolomějské zjistili, že přivezli nepravého delikventa, a přijeli si pro toho pravého. Těch pár nespravedlivých facek mi občas Křeček připomínal. I takový byl život.

Jak jste nakonec vyvázl?                  

Vyslýchající chtěli především vědět, komu jsem kopie opisu dal. Tvrdil jsem, že jsem je spálil a na svém tvrzení jsem přes všechny facky trval. Zřejmě usoudili, že moje "protistátní činnost", jak opis letáku nazývali, nebyla zase až tak velká a po několika dnech výslechy ukončili. Předtím ještě odjeli příslušníci StB do Choliny, kde provedli v našem domě důkladnou prohlídku. Při ní našli jednu kopii dotyčného letáku a zatkli i mého otce, kterého odvezli do Olomouce, kde nás konfrontovali a otce obviňovali z napomáhání k mé protistátní činnosti.

Musel jsem podepsat, že se mnou bylo slušně zacházeno, a nakonec s výhrůžkou, že si mě zase najdou, nás v noci vyhodili na ulici a já odejel do Prahy. Ve škole ani při dalším studiu jsem neměl problémy, ale stejně jsem měl pocit, že jsem tak nějak pod dohledem.  

Změnil vás nějak tento zážitek? Ztratil jste poslední iluze o režimu, zatvrdil jste se, nebo naopak zalekl, čeho všeho jsou schopni?   

Pokud se týká mého vztahu k režimu, tak ten jsem si po této lekci dokonale utvrdil a už mi nikdo nic nemusel vysvětlovat. Já věděl své! S bubínkem protrženým při výslechu a srůstem některých kůstek v uších jsem si dlouho netroufnul jít k lékaři. Podotýkám, že jsem nikdy nebyl žádný disident a ani jsem se za něj nepovažoval, ale prostě taková byla doba.

Skautským slibem jste se zavázal být poctivým a čestným člověkem na celý život. Jak náročné bylo toto dodržet během čtyřiceti let komunistické vlády?   

Máte pravdu, skauting mě opravdu ovlivnil na celý život. V půlce padesátých let jsem se navíc seznámil i s několika ruskými legionáři, kteří se znali s mým otcem. Rozhovory s nimi mi otevřely nové pohledy na podstatu bolševismu, proti kterému bojovali. V šedesátých a sedmdesátých letech jsem na jedné základní škole na Vinohradech vedl turisticko-tábornický kroužek, se kterým jsme podnikali nejrůznější výpravy, učili tábornické praktiky jako zacházení s mapou nebo stavění stanů a v létě konali putovní tábory po republice. Snažil jsem se dětem dát to, co mi dal skauting v dobách mého dětství. Státní bezpečnost se ještě několikrát ozvala. Většinou mě ale už jen napomínala, abych nekazil děti, a k žádnému fyzickému násilí už nedošlo. 

V roce 1968 jste napsal svou příručku pro malé turisty a táborníky U táborového ohně. Na ní odrostla spousta turistů, trampů a po obnově Junáka i skautů. Co jste říkal její popularitě?

Moje autorská činnost velmi úzce souvisela právě s mým působením ve zmíněném kroužku. Chtěl jsem dětem dát do ruky v názorné podobě to, co jsem s nimi na schůzkách a výpravách dělal. V půlce šedesátých let jsem pro publikaci Turistika mládeže napsal část týkající se topografie a práce s mapou a nakladatelství Olympia mě vyzvalo, zda bych něco většího nenapsal i pro děti. A protože tehdy právě "frčely" filmy o indiánech, napadl mě název Táboříme s Vinetouem, pod který se dalo vměstnat všechno, co souviselo s tábořením, stopováním i jinými skautskými a zálesáckými disciplínami. Nakonec titul nevyhovoval a v roce 1967 šla kniha do tisku pod názvem U táborového ohně. Na světlo boží se dostala v létě následujícího roku. V té době žádné skautské příručky nebyly, snad proto měla takový úspěch. První vydání bylo záhy rozebráno a v roce 1970 vyšlo druhé vydání. Knížka se dočkala i výročního ocenění od nakladatelství Olympia.

Mě na ní zaujala i ta vtipnost - jak kreseb Ctirada Smolíka, tak vašeho textu ("Jídla bereme s sebou jen tolik, co skutečně sníme, tedy žádné zásoby pro rozvětvenou rodinu." "Nové boty si vezme jen nezkušený greenhorn, na nohou mu nadělají puchýře a domů aby jel taxíkem.") Byl to záměr, nebo se prostě takto vyjadřujete?

Musím přiznat, že ačkoliv jsem návrhy ilustrací Ctiradovi předkládal, tak autorem většiny legrácek i vtipných textíků u jednotlivých obrázků byl právě on. Vím, že některé "hlášky" jsou s oblibou citovány, například: "Podle mapy jsme na támhletom kopci." Ctirad Smolík byl můj kolega z Kartografického ústavu a před válkou chodil do slavného Foglarova oddílu Dvojka.

Poté jste vydal i knížku Správnou stopou o orientaci v mapě, v terénu, o orientačních hrách či šifrách. Následovala kuchařka Vaříme v přírodě, pak další příručka o mapách a topografii a další publikace. Prý jste i na těchto titulech odchoval několik generací lidí vyrážejících do přírody…    

V časech normalizace opravdu byly jedním z mála dostupných zdrojů populárních informací o tábornických praktikách. Dokladem toho jsou naprosto rozpadlé a doslova "očtené" knihy původních čtenářů. 

Co se ve vás odehrávalo, když jste si po roce 1989 mohl počíst ve svazcích StB o lidech, kteří vás sledovali a měli detailní přehled o tom, co se odehrává u vás doma? A tušil jste něco takového?

Do rukou se mi v Pardubicích dostalo už jen torzo původních protokolů, podstatná část papírů z padesátých let byla skartována. Přesto jsem se však utvrdil v tom, že za opsání letáku mě udala zdravotnice Emilie Šamšulová s krycím jménem Eva, a že jsem byl vlastně propuštěn jen proto, aby tato tajná spolupracovnice nebyla "dekonspirována".

V šedesátých a sedmdesátých letech mě vyšetřoval estébák Václav Šíma či kapitán Mareček. Věděli sice, s kým a kde se stýkám, ale v materiálech zdroj uveden nebyl. Mohu se jen domnívat. Téměř úsměvně působí zločiny typu "podávají si s kamarádem levou ruku a nosí skautský opasek". Spíše to bylo takové "bububu", ale s temným podtextem "jó, kdybychom chtěli…".

Co říkáte tomu, že vaše staré legendární příručky nedávno znovu vyšly?

Na rozdíl od konce šedesátých let, kdy této literatury byl naprostý nedostatek, dnes má mládež a děti, které tato problematika zajímá, nepřeberné množství zdrojů, kterou jim tehdejší generace může jen tiše závidět. A třeba Táborový oheň je dnes téměř rozebraný. Pravdou ale je, že obě publikace jsou vlastně reprintem těch původních ze šedesátých let a mnohé je tedy už opravdu "retro". Není proto divu, že si knížky kupují spíše lidé důchodového věku z jakési nostalgie. I když, jak říkám, sever zůstane na severu v každém režimu i době.

Co říkáte současné mimořádné oblibě skautingu? Oddíly jsou plné, na vstup do skauta jsou dlouhé pořadníky…  

Moje a o něco starší generace měla tu smůlu, že Junák byl v relativně krátké době třikrát rozpuštěn a zakázán. Poprvé gestapem v listopadu 1940, o deset let později komunisty, stejně jako v roce 1970. Současní skauti mají tedy přes třicet let nepřerušené činnosti a ve srovnání s poválečnou dobou mají i nevídané možnosti včetně vybavení, o němž se nám ani nesnilo. Vedení vyžaduje mimořádné nasazení a vedoucí se dětem věnují ve svém volném čase a jsou podrobeni náročným zkouškám. Také se změnily nároky na klubovny i zpřísněné podmínky pro táboření. Změnila se však do určité míry i "mapa" míst, kde skauti fungují. Někde je oddílů přehršel, někde nováčci musí vystát dlouhou frontu na členství. A také existují místa, kde Junák žil plným skautským životem v poválečných letech a kde dnes o skauty nezavadíte.

Říká se "jednou skautem - navždy skautem". Platí to u vás?

Ano, platí. Jsem rád, že mě skauting opravdu ovlivnil na celý život. Mám radost i z toho, že můj vnuk Martin se po dvou letech čekání stal nadšeným vlčetem, těší se na svůj první tábor a že čte i ty moje prastaré příručky.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 40 minutami

Na pochod Praha-Prčice se dnes po dvouleté pauze vydalo přes 17 500 turistů

Na trasy pochodu Praha-Prčice se dnes po dvouleté covidové pauze vydalo 17 508 turistů. První z nich vyrazili na trať už před 05:00. Po poledni se začali vracet účastníci kratších tratí a cyklisté. Před 13:00 zatím do cíle nedorazil žádný z účastníků nejdelší sedmdesátikilometrové trasy. Všichni se musí vrátit do dnešních 20:00.

Pořadatelé museli počet účastníků omezit kvůli výluce železničního provozu mezi Olbramovicemi a Chotovinami. Na trasy se tak vydali jen ti, kteří se dopředu elektronicky zaregistrovali, informovala za pořadatele Dana Horáková.

Letos se tak zájemci nemohli registrovat až na startu, jak byli zvyklí, pouze ukazovali QR kódy. "Potřebovali jsme zastropovat trasy, proto jsme registraci uzavřeli dva dny před pochodem. Kvůli rekonstrukcím železniční trati jsou trasy kyvadlové dopravy delší, posílili jsme i dopravu na jih," uvedla Horáková. Pořadatelé ocenili, že jim letos ubyla práce s penězi.

Trasy pro pěší měří od 23 do 70 kilometrů, přičemž nejdelší začíná v Praze. Část z 21 tras je vyhrazena pro cyklisty. "Cyklisti mají samostatné trasy od roku 2006, chtěli jsme zabránit nebezpečí, protože se míchali do tras pro pěší," doplnila Horáková.

Nejoblíbenější je dětská trasa z Votic dlouhá 23 kilometrů. "Využívají ji i senioři, kterým už to tolik nechodí. Vozíčkářská trasa začínala v Miličíně, vyrazilo na ni 98 vozíčkářů.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Hermannová se Štochlovou jsou na písku v Kusadasi ve čtvrtfinále

Plážové volejbalistky Barbora Hermannová s Marií-Sárou Štochlovou porazily na turnaji série Pro Tour Challenge v Kusadasi v prvním kole play off Italky Margheritu Bianchinovou a Claudii Scampoliovou 21:17, 23:21 a postoupily do čtvrtfinále. V tureckém přímořském středisku dosud neztratily ani set a zvýšily šance na účast na červnovém mistrovství světa v Římě.

České jedničky po vítězství ve skupině potvrdily dobrou formu i proti Italkám. První set získaly díky čtyřem bodům v řadě od stavu 17:17, ve vyrovnanější druhé sadě sice neproměnily tři mečboly, ale čtvrtou šanci na ukončení zápasu už využily. K vítězství si pomohly sedmi esy.

V odpoledním čtvrtfinále se Hermannová se Štochlovou utkají s osmým nasazeným německým párem Sandra Ittlingerová, Isabel Schneiderová. Bez ohledu na výsledek už je jasné, že při čtvrtém startu na okruhu vylepší společné maximum, kterým je květnové deváté místo z Dauhá. V Turecku neskončí hůř než páté.

Zdroj: ČTK
Další zprávy