Co z minulého, koronavirového roku považujete za nejsvětlejší moment Člověka v tísni?
To, že jsme strach a nejistotu, se kterou se v takové míře lidé dosud nesetkali, dokázali ihned obrátit v práci a pomoc. A také že s námi humanitární kancelář Evropské unie ECHO prodloužila partnerství, což je pro naši činnost velmi důležité.
Šimon Pánek
Je ředitelem největší české humanitární, vzdělávací a lidskoprávní neziskové organizace Člověk v tísni. Tu spoluzaložil v roce 1992 nejprve jako Nadaci Lidových novin, o dva roky později nadace přijala konečné jméno na Člověk v tísni. Kromě humanitární pomoci ve světě se Člověk v tísni věnuje také vzdělávání a pomáhá lidem žijícím v sociálním vyloučení. Během pandemie organizace spolu s českou společností prošla výzvami, na které ihned reagovala. "Původně jsme měli na poradenské lince, dva dluhové poradce, nyní se točí osmnáct lidí na několika linkách," uvedl Šimon Pánek.
Díky čemu vám ECHO prodloužilo partnerství?
ECHO uplatňuje na partnerské organizace, které podporuje, velmi přísná kritéria. Celkově jich podporuje něco kolem dvou set a loni po pěti letech spustilo jejich revizi. Hlavní částí byl audit, který měl zjistit, jak každá z partnerských organizací funguje. Kontrolovala se kvalita odvedené práce, rozhodování a podobně. Auditem jsme prošli jako jedni z nejúspěšnějších, a tak nám ECHO smlouvu prodloužilo o sedm let.
Víte už, jak s obnoveným partnerstvím naložíte?
Je to pouze rámcová dohoda, což znamená, že ECHO říká: vám věříme a peníze na pomoc vám rádi dáme. V každé konkrétní situaci však vždy probíhá nové vyjednávání o tom, kolik peněz a na jakou kauzu dostaneme. Když je někde katastrofa nebo konflikt, spojíme se s ECHO a vyjednáváme.
Nebrzdí vyjednávací proces poskytnutí pomoci, která by v případě náhlé katastrofy byla potřeba okamžitě?
Institucionální dárci, jako vlády nebo mezivládní organizace, jsou samozřejmě relativně pomalí, není to otázka hodin nebo dnů. ECHO má dva režimy vydávání prostředků, a v tom takzvaném zrychleném je schopno peníze uvolnit za několik dní. V krizových situacích, když je potřeba okamžitě pomoci, používáme vlastní peníze, které pro tyto případy máme. Od ECHO si je vyžádáme zpětně. Riziko toho, že nebudeme mít prostředky ve chvíli, kdy jsou nutně potřeba, se tak minimalizuje.
Jaké činnosti loni zabraly největší část vaší tuzemské agendy?
Od loňska máme doma k naší dlouhodobé činnosti dvě nové priority. Jednou z nich je podpora dětí v on-line vzdělávání. Na začátku jara jsme zjistili, že zejména v chudých rodinách nemají děti možnost být připojeny k internetu, nebo jen minimálně. Typicky třeba přes sousedovu wi-fi a jeden smartphone, to je nedostačující. Zjistili jsme také, že řada škol on-line výuku nevedla, učitelé jen zadávali úkoly a čekali na jejich vyplnění. Naši koordinátoři si potom v tom nejzákladnějším režimu brali na chodbě od paní učitelky domácí úkoly, které jsme na naší pobočce nakopírovali. Potom jsme je rodinám nepřipojeným k internetu věšeli v igelitkách na dveře, aby děti alespoň nějak zkoušely úkoly vyplňovat.
Byl podzim a začátek nového roku v tomto lepší?
Ano, se zapůjčením a distribucí notebooků do rodin pomohlo mnoho iniciativ. A operátoři zase zajišťovali data a připojení. Pedagogické fakulty navíc vyslyšely naše volání a nabídly svým studentům kredity za to, že se přihlásí do programu, kde budou dětem se školou a doučováním on-line pomáhat. Dnes tedy stovky studentů doučují děti a pomáhají jim vypořádat se s on-line výukou.
Mluvil jste o dvou nových prioritách, jaká je ta druhá?
Finanční a dluhové poradenství. Děláme jej sice dlouhodobě, ale zájem o něj samozřejmě nikdy nebyl takový jako vloni a vlastně i nyní. Počítáme, že nejméně celý letošní a příští rok se zájem snižovat nebude. Ekonomické dopady pandemie budou teprve dojíždět.
Jak dluhové poradenství vypadá?
Stojí na několika pilířích. Prvním je bezplatná dluhová telefonní linka. Původně ji obsluhovali dva poradci, nyní se točí osmnáct lidí na několika linkách. Po Česku ale také máme rozmístěné dluhové poradce a lidé je mohou osobně navštěvovat. Jenom od loňského ledna jsme najali 56 nových lidí, kteří jsou teď v okresech či mikroregionech, o nichž jsme zjistili, že žádné dluhové poradny nemají. Typicky jsou to zapadlejší části republiky u hranic.
Změnila se během loňska cílová skupina Člověka v tísni?
Nezměnila, ale velmi se rozrostla. Na poradenskou linku přestali volat pouze lidé, kteří před lety něco pochybného podepsali nebo jeli na černo a nyní jsou v dluzích. Začali se na nás ve velkém obracet také živnostníci. Neopustili jsme ale kvůli tomu naše dlouhodobé klienty a lokality, museli jsme se zkrátka rozšířit. Velmi nám v tom pomohla sbírka SOS Česko, kterou jsme spustili a do začátku letošního roku se tam díky solidaritě a důvěře sešlo necelých 70 milionů korun. To nám při rozšiřování našich řad výrazně pomohlo. Za tyto peníze nyní pracujeme, vystačí nám tak do poloviny roku 2022, co bude potom, se uvidí.
Jak vám zkušenosti z vyhrocených humanitárních akcí pomohly v Česku při činnosti během pandemie?
Určitě nám pomohlo, že jsme zvyklí zvládat krize, a to i nečekaného typu. Například krize typu Haiti, kde při zemětřesení v hlavním městě zahynula čtvrtina obyvatel, osmdesát procent budov nestojí a stejně musíte odněkud začít ihned pracovat. Není to samozřejmě srovnatelné, ale tahle schopnost - naladit se i ve velmi těžké situaci na myšlenku, co můžeme hned udělat, a potlačit strach z toho, co s námi bude - byla okamžitě přítomná v prvním týdnu po jarním lockdownu.
Přemýšleli jste o tom, že byste využili své humanitární zkušenosti a Člověk v tísni nějakým způsobem pomohl zdravotníkům?
Ano, ale rozumně jsme si na tuto otázku odpověděli, že se zdravotníkům a záchranářům do práce plést nebudeme. Systém zdravotnictví a integrovaný záchranný systém je velmi robustní a zvládne to. Nejsme záchranáři, lékaři ani sestry. To, co umíme, je pomoci těm nejslabším, na které krize vždy dopadá nejdříve a nejrychleji. Mají nejmenší nebo žádné rezervy, jsou nejméně sociálně a vzdělanostně vybavení k tomu, aby krizi překonali, a jsou chudí. Hledání toho, co se pro ně dá dělat, byla instinktivní reakce. Hned jsme si vytvořili program, který vyústil sbírkou SOS Česko, a jako vždy Češi a Češky ukázali, že jsou v krizích velmi solidární.
V souvislosti s koronavirem pomáháte i ve světě, podle čeho si vybíráte své mise?
My si je ani nevybíráme, většinou v těch zemích dlouhodobě humanitárně či rozvojově působíme. V Etiopii jsme myslím již 15 let a pomáháme tam především ve školství, zemědělství nebo při rozvoji drobné ekonomiky. Když se jednou za několik let objeví v zemi, kde dlouhodobě působíte, krize, která potřebuje okamžitou intervenci, nemůžete říct: "Ne, to nás nezajímá, my se tu zabýváme jen vzděláváním."
Jak například se zvládáním covidu pomáháte právě v Etiopii?
Většinou je to osvěta, hygiena, sanitace nebo distribuce ochranných pomůcek. Existují ale oblasti, které jsou na tom hodně špatně, například severní Sýrie, kde je válka, nebo třeba Mali v Africe. Tam jsme loni dodávali zdravotnické vybavení, nebo dokonce i fyzicky pomáhali stavět zdravotnické kapacity.
Co pro vás bylo loni nejtěžší?
Zachovat si - v situaci velké nejistoty a napětí - chladnou hlavu a uvědomit si, že to nejlepší, co můžeme udělat, je využít naše zkušenosti i dovednosti na maximum a neplést se záchranářům a zdravotníkům do práce, protože my jimi nejsme a jejich práci neumíme. Zkrátka ustát potřebu jít bojovat do první linie, tahle potřeba je u nás totiž stále přítomná. Těžké ale bylo také koordinovat naši činnost ve světě ve chvíli, kdy pandemie propukla a zavíraly se hranice. Rozhodnout se třeba, zda máme zůstat na misi ve východním Kongu, nebo odjet domů do bezpečí, a tím pádem opustit důležitou práci, kterou tam měli naši lidé rozdělanou, a riskovat, že se k ní dlouho nebudou moci vrátit. I to jsme ale zvládli.
