Jak vypadá standardní den českého policisty na slovinské hranici?
Pracovní dny jsou dvě dvanáctihodinové směny, ranní a noční, a pak dva dny volna. Ale někdy je potřeba povolat kolegy do služby, takže mají za sebou třeba i tři ranní nebo dvě noční služby. Praxe je taková, že každý den přijede šest až sedm vlakových souprav, které přivezou pět, dříve až osm tisíc uprchlíků.
Odkud vlaky přijíždějí?
Pouze z Chorvatska. My jsme v Dobové, což je na slovinsko-chorvatské hranici. Vlak přijede a je rozdělený na tři části. První dvě odjíždí do sběrných táborů a třetí, kde je zhruba 600 až 700 uprchlíků, zůstává v Dobové na policejní stanici, kde působí český kontingent. Tam provádíme bezpečnostní prohlídky osob a věcí. Prohlížíme mobily, registrační formuláře, jestli je všechno v pořádku. V případě nějakých nejasností, nebo když najdeme něco jako zbraň, tak to vyhazujeme pryč. Popřípadě spolupracujeme se slovinskou cizineckou a kriminální policií.
Ministrovi vnitra jste popisoval, že právě prohlídky jsou určitý zádrhel. Že na ně nemáte moc času, přitom při nich nacházíte množství zbraní. Jak bych si tedy takovou prohlídku mohl představit?
Probíhá to v podstatě tak, že máte místnost, kde je šest "boxů". Kvůli tomu, že za posledních čtrnáct dní se situace rapidně zhoršila, co se týče agresivity uprchlíků, zejména těch afghánských, jsem dal pokyn, že prohlídky budou provádět dva policisté, aby se kryli, kdyby k něčemu došlo. Jsou jedinci, kterým se prohlížení nelíbí.
Když přijde uprchlík, musí si sundat bundu, čepici. My ho prohlédneme, jestli nemá něco třeba za límcem, v rukávech, v košili, kapsách u kalhot… Prohlížíme i boty, protože jsme zjistili, že se v podrážkách někdy převáží drogy. Takže se musí vyzout, my boty prohlédneme, a když je to nutné, tak je rozpůlíme (nové dostanou od charity, pozn. red.). Stejně to funguje i u žen. Tam je ale problém, že policistek je velmi málo a slovinské kolegyně jsou úplně vyčerpané, stejně jako když přijedou nějaké zahraniční policistky. Protože se někdy stane, že přijede vlak, kde jsou jenom ženy.
Potíž ze začátku byla i v tom, že jsme prohlíželi jen dospělé osoby. A uprchlíci rychle zjistili, že se děti neprohlíží, a veškeré zbraně – nože, žiletky, zapalovače – proto dávali jim. Zašívali jim různě do kapucí pasy a další věci, které tam nemají co dělat. My jsme věděli, že budeme s uprchlíky v přímém kontaktu, takže jsme se dopředu připravili. Bereme si například chirurgické rukavice a přes ně ještě jedny, které odolají proříznutí. Kvůli bezpečnosti jsem kolegům také nařídil, že musí sundat odznaky, hodnosti a čísla. Musí používat roušky a kukly tak, aby jim nebylo vidět do obličeje. Nechci říkat, že to je něco hrozného, ale bezpečnost je na prvním místě, protože nám sem přijíždí velké množství uprchlíků, o kterých nic nevíme.
Jak dlouho trvá taková průměrná prohlídka?
Když přijde uprchlík bez zavazadla, tak je rychlá. Když přijde se zavazadlem, tak tam může trvat až pět minut. Ale vzhledem k tomu, že teď prohlídku dělají dva policisté, tak jsme na nějakých třech minutách. Potřebujeme lidi na chviličku separovat a zjistit, o co jde, jestli je to dobré nebo špatné, a potom ho pustíme.
Mají uprchlíci, které kontrolujete, nějaké doklady?
Značná část nějaký doklad má, nejčastěji pas. Pak je tu větší procento těch, kteří doklad nemají, protože ho ztratili nebo spálili. A přijedou do Řecka a Řekům nezbyde nic jiného, než že jméno a datum narození, které ta osoba řekne, také vloží do systému. My jsme samozřejmě měli případy, kdy jsme v ruce drželi pas a registrační formuláře z Řecka, Makedonie, Srbska, Chorvatska a ani na jednom neodpovídaly údaje. Od toho člověka nikdo ten pas nechtěl, což je pro mě zděšení. Protože když vstoupíte na půdu Evropské unie, tak se vám mění identita. A pokud ten člověk v minulosti něco spáchal, tak vy ho už nedohledáte. A z toho mám svým způsobem strach.
Za těch pět týdnů jsem navíc viděl hrozně moc mladých mužů ve věku 20 až 40 let, bez dětí, bez rodiny, velmi dobře stavěných. A když se jim podíváte do mobilu a vidíte tam obrázky, jak jsou v uniformách, se zbraněmi v rukou, tak je to studnice informací… Jsou to buď lidi, kteří si to do mobilu stáhli, nebo mají nějaké zkušenosti, to samozřejmě já nezjistím.
Všichni jsou teď Afghánci, Iráčani a Syřani
Co se s takovými lidmi dál děje, když třeba upozorníte, že něco úplně nehraje? Není to trochu pocit beznaděje, když tušíte, že třeba tím systémem propadnou a půjdou dál?
Řekl jste to správně, svým způsobem je to určitá míra beznaděje. V momentě, kdy při prohlídce chytíme někoho, kdo má buď zbraň, nebo má v mobilu ty fotky, o kterých jsem hovořil, případně nesrovnalosti v registračních formulářích, tak ho okamžitě předáváme cizinecké nebo přímo kriminální policii. Ale v tu chvíli já ztrácím kontakt s tím, co se bude dít dál. A otázka je ještě jiná. Jak to, že tenhle člověk přejde přes Řecko, Makedonii, Srbsko, Chorvatsko?
Já jsem nicméně přesvědčený, že český kontingent ve Slovinsku dělá prohlídky přesně tak, jak se má, i když jsme byli vystaveni velkému tlaku, abychom to tak nedělali. Dneska to už ale stejně jako my dělají všechny kontingenty, takže já jsem spokojený.
Jakému tlaku?
Obecně. Jde o to, že každý den přijíždí šest vlakových souprav a času je hrozně málo. Takže velkou snahou je přijmout uprchlíka, rychle ho prohledat, dát ho k registraci, odvézt ho do přijímacího centra… A ještě prakticky ten samý den uprchlíci odjíždí do Rakouska. Nicméně já jsem tomu nepodlehl, protože jsem chtěl pro Českou republiku, potažmo pro Evropu, udělat trochu víc, abych byl spokojený. Takže jsme svolali jednání s vedoucími pracovníky kriminální policie, kde jsme jim řekli, jak to děláme v České republice a že to stejně chceme dělat i tady. Jim se to samozřejmě ze začátku nelíbilo, ale vyšli nám vstříc a spolupráce s nimi je teď vynikající.
Naznačil jste, že se situace na hranicích v posledních týdnech zhoršila. Kolik lidí teď do Slovinska denně přichází a jak se situace vyvíjela během pěti týdnů, co jste s kolegy na hranicích?
Když se podíváte na stránky slovinské policie, tak ta tam každý den dává statistiky. A hned druhý den, když jsme šli do služby, tak jich přišlo osm tisíc. Po třech nedělích, kdy se země západního Balkánu dohodly, že budou pouštět jenom lidi z Afghánistánu, Iráku a Sýrie, tak se to rapidně snížilo. Stalo se, že třeba přijelo jen tisíc uprchlíků. Teď už počty zase pomalou rostou, pohybujeme se okolo čtyř, pěti tisíc uprchlíků denně.
Čím je to dáno? Chodí třeba uprchlíci a snaží se vydávat za Afghánce, Iráčany nebo Syřany?
V momentě, kdy se řeklo, že určitý stát bude přijímat jenom Syřany, tak všichni byli Syřani. Když se řeklo, že se bude pouštět Irák, Afghánistán, Sýrie, tak od té doby jsou všichni odtamtud. Oni to samozřejmě zkouší, ale musím říct, že tím, že máme nějakou praxi, tak nám stačí pár otázek, abychom je do toho zamotali, a oni se potom přiznají sami, že jsou třeba z Maroka nebo Alžíru. Měli jsme tam lidi, jejichž obličej byl asijského typu. A když mi řeknou, že jsou z Afghánistánu, a přitom nevědí, jak se jmenuje hlavní město, tak po pár takových otázkách vám řekne, že je z Mongolska.
S třemi státy, které jsou zasaženy válkou, se snaží "svézt" velké množství lidí. Ale v tuto chvíli není v možnostech českého kontingentu pobrat úplně všechny. Protože nám pod rukama projde tisíc uprchlíků denně, ale dalších sedm jich jede do jiných sběrných táborů, kde je třeba nekontrolují tak přísně. My se snažíme postupovat ke každému korektně, ale striktně, nemůžeme si ty lidi připustit k tělu.
Šel bych do toho znovu
Každý den vidíte tisíce uprchlíků. Dá se říct, jestli je tam více mužů, žen, jestli jsou tam rodiny?
Rodiny tam jsou. Ale nejvíc je tam těch mladých mužů, byť je u nich těžké odhadnout věk. Někteří říkají, že jim je 25, ale vypadají na padesát. My se snažíme pracovat tak, že když vidíme rodinu, tak vzít rodinu. Ale to je velký kámen úrazu, protože pro ně je rodina manželka, děti, babička, děda, příbuzní…
Cítíte, že to, že jste nasazení ve Slovinsku, má smysl?
Určitě. Musíme si uvědomit, že každý kontingent to má jinak, že jde jiným směrem. Já jsem chtěl být korektní, ale striktní a dělat práci pořádně. Přijede jiný kontingent a najde jinou cestou. Je to hodně o informacích a kontaktech. Když jsem sem přijel, tak první týden jsem se věnoval jen navazování kontaktů – ať to byla protiteroristická jednotka, operační středisko, kolegové ze Srbska, Makedonie, Řecka… Protože když přijedete, tak v tom zůstanete sami, nikdo vás nevodí za ručičku.
Mrzí mě akorát, že to, co jsme tady udělali, tak pátým týdnem skončí a nastoupí někdo jiný. Protože teprve teď se nám podařilo něco nastavit, mechanismus funguje, jsou navázané kontakty a v tom nejlepším se odjede.
Snažíte se tedy aspoň předat poznatky vašemu nástupci?
Jak říkal Jan Ámos Komenský: škola hrou. Takže přijel nový šéf kontingentu a řekl jsem mu věci, které děláme, kde jezdíme a tak dále. Ale řekl jsem mu také "Vezmi si uniformu, rukavice" a dělal dvanáctku. Kdy prohlížel uprchlíky, prohlížel jim zavazadla a já jsem mu říkal, na co si musí dát pozor, tohle hledáme… Takže má veškeré informace, které potřebuje, a teď jeto jen na něm.
Ministr vnitra na večeři s členy maďarského a slovinského kontingentu mluvil o tom, že se připravuje mise do Makedonie, ve Slovinsku se pokračuje… Se zkušenostmi, které jste získal, přihlásil byste se na podobnou misi znovu?
Možná byste tu otázku měl položit mojí manželce a ona by vám odpověděla. Ne, u policie pracuji sedmnáctým rokem a tohohle se nebojím. Pro mě je to výzva, takže bych se určitě přihlásil. Je to neuvěřitelná zkušenost. Ale původně jsem vedoucí oddělení na mezinárodním odboru, takže mám před sebou řadu projektů, ať je to boj s Islámským státem, nebo jakékoli společné hlídky. A další cesta, která mě čeká, je do Iráku, do Bagdádu, takže toho mám opravdu hodně.
