reklama
 
 

Jan Vrobel: Vlády to mají těžké, ruku k dílu musí přiložit každý

12. 9. 2015
Jan Vrobel se ve středu rozhodl vyrazit na budapešťské nádraží Keleti pomoci uprchlíkům, kteří míří na západ Evropy. V rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, jak celá akce vznikla a probíhala. "Stát je strašně pomalý a vlády jsou v těžké pozici. Pokud máme uprostřed Evropy tisíce vyděšených lidí, musí každý z nás přiložit ruku k dílu. Nemůžeme spoléhat, že se o všechno postará někdo jiný,“ vysvětluje, proč na místo se dvěma kamarády vyjel.

Praha – V uplynulých dnech odjelo z Česka několik dodávek po okraj naplněných věcmi základní potřeby. Humanitární pomoc proudí spolu s českými dobrovolníky především do Maďarska, které je jednou z posledních překážek pro uprchlíky mířící do západní Evropy.

Aktuálně.cz přináší rozhovor s Janem Vrobelem, který se ve středu rozhodl vyrazit na budapešťské nádraží Keleti. "Stát je strašně pomalý a vlády jsou v těžké pozici. Pokud máme uprostřed Evropy tisíce vyděšených lidí, musí každý z nás přiložit ruku k dílu. Nemůžeme spoléhat, že se o všechno postará někdo jiný,“ vysvětluje důvod, proč se rozhodl se dvěma kamarády pomáhat přímo na místě.

Co přesně vás přimělo vypravit se přímo na budapešťské nádraží?

Jsem poměrně aktivní na sociálních sítích a myslím, že z nich umím získat spoustu informací. Prostřednictvím skupin dobrovolníků z Makedonie jsem sledoval situaci, co se děje na řeckých březích a podobně. Inspirovala mě i práce českých neziskovek a Michala Pavláska, který v Makedonii natočil skvělou reportáž. Uprchlíci v Makedonii byli ještě moc daleko, aby měli Češi morální kocovinu. V Maďarsku už je to víc naše věc.

Takže jste se rozhodl vzít auto a vyrazit?

Ve středu jsem se informoval od neziskových organizací, které jsou na místě. Napsal jsem na Facebook, že na vlastní pěst vyrážím do Keleti, že sháním auto a dva lidi. Hotovo. Díky kamarádům se během několika hodin podařilo naplnit dodávku spacáky, stany, hygienickými potřebami i jídlem – zkrátka věcmi, které vychází z pokynů Migration Aid a dalších organizací a které člověka napadnou, když zapojí trochu empatie. Auto mi půjčil můj kamarád, táta od rodiny se třemi dětmi, čehož si nesmírně vážím. Nakonec jsme neměli už místo na věci, které se nashromáždily v Autonomním centru Klinika, kde probíhá rozsáhlá sbírka.

Měli jste v plánu zkusit převézt nějaké uprchlíky přes Maďarsko k rakouským hranicím?

V době, kdy jsme vyráželi, Viktor Orbán tvrdil, že každý, kdo bude převážet uprchlíka, půjde sedět. Komické je, že ten samý večer, o osm hodin později, vypravili přes sto autobusů, aby dovezly uprchlíky na hranice. Jako první jsme zamířili na železniční stanici v Biszke.

Můžete popsat, co se tam dělo?

Skupině Syřanů se podařilo koupit lístky na vlak do Vídně. Po třiceti kilometrech cesty však vlak zastavil. Maďaři je chtěli dostat z Keleti do sběrného tábora, proto na ně nastražili tuto léčku. Víte, celý problém tkví v tom, že s nimi neumí komunikovat. Z vlastní zkušenosti vím, že Maďaři komunikují s těmi lidmi prostřednictvím příkazů skrze bezpečnostní složky – těžkooděnce, policii. Je to zbytečné. Ti lidé se nás bojí stokrát více než my jich. Je tu zkrátka skupina, která je otrávená, že tu má tisíce cizích lidí, zatímco oni jsou vystrašení a vyhladovělí, jsou jim zcela vydaní na pospas. Jednoduchá sociální situace, škoda, že to velká část lidí nechápe.

Takže vlak zastavil a oni zkrátka odmítali vystoupit?

Ano, nechtěli do sběrného tábora. Nikdo jim nebyl schopný říci, jak dlouho by tam museli zůstat. Tábor je pro ně horší než nádraží v Keleti, kde se mohou alespoň volně pohybovat a mají tam neziskovku, která jim pomůže. V táboře mají stát a hotovo. 

Objevují se záběry, kdy uprchlíkům ve vlaku roznáší maďarská policie láhve s vodou a balíčky s jídlem a oni je vyhazují. O čem to svědčí?

Byli v zoufalé situaci a rozhodli se držet třicetihodinovou protestní hladovku. Děti samozřejmě jedly. My jsme tam přijeli až ve chvíli, kdy už tam byly přistavené autobusy, které uprchlíky z vlaku odvážely do tábora. V tu chvíli byli ti lidé úplně zlomení, vím, že tam jeden člověk dokonce zemřel. Východ z nádraží byl nasvícen televizními štáby, těžkooděnci však vše uzavřeli. Řekli nám, že se nikam nedostaneme, nemohli jsme uprchlíkům předat žádnou pomoc. Považuji to za ohromné selhání maďarské vlády.

Odtamtud jste už pokračovali do Budapešti?

Přesně tak. Tam byla situace výrazně lepší, přesto však hrozná. V podzemí u nádraží bylo kolem čtyř tisíc lidí, drtivou většinu, odhadoval bych tak kolem 85 procent, tvořily syrské rodiny – ženy, starci a hlavě spousta dětí, dokonce i kojenců. Dále tam byli Afgánci, většinou se jednalo o muže.

Jak jste to dokázal rozeznat?

S řadou z nich jsem mluvil, za pár hodin to navíc začnete vnímat. Znám Araby, ale když jsme přijeli do Biszke, tak jsem si spletl Syřany s maďarskými Romy nebo s partou Rumunů. To se stane hned, na to člověk nemusí být omezenec. Určitě tam od sebe nerozlišíte alávity, křesťany, sunnity ani šíity. Ti lidé se na tom nádraží nábožensky neprojevují. Kamarádí se, spojuje je solidarita. Jsou závislí jeden na druhém, napříč náboženskými vyznáními. Jeden zoufalý muž se mě tam snažil omotat kolem prstu tím, že je křesťan. Myslí si, že musí dávat najevo, že jsou křesťané, aby je někdo přijal.

Docházelo v okolí nádraží k nějakým střetům?

Před naším příjezdem. Vyprávěla mi o tom americká dobrovolnice. Neonacisté šli po spících lidech házet dýmovnice. Byli jenom dva, ale stačilo to, aby lidi vyděsili. Navíc v té době probíhal fotbalový zápas mezi Maďarskem a Rumunskem, takže se ve městě pohybovali i fotbaloví chuligáni. Když zápas skončil, po nádraží začali pobíhat Syřané s megafonem a řvát něco arabsky. Bylo evidentní, že zahání ženy a děti do podzemí, které naopak vyplivlo mladé muže. Chytli se za ruce a vlastními těly zabarikádovali vstupy. V tu chvíli tam najeli těžkooděnci a během několika minut je nahradili. Zůstal otevřený jeden vchod, kudy proudila humanitární pomoc.

Víte, jak dlouho byli ti lidé na cestách, než se do Maďarska dostali?

Na to jsem neměl odvahu se jich ptát. Je to zbytečné. Nebyl jsem tam dělat reportáž, ale humanitární pomoc. Dá se jistě hádat, že jsou na cestách měsíce, s tím, že nějaký čas zůstávali na jednom místě. Proč se někteří z nich sebrali a šli pěšky do Vídně? Protože nějakých 150 kilometrů už je přece nezabije. Představa, že ti lidé jdou na Západ, aby dostali sociální dávky, je komická. Oni tam míří proto, že Západ s nimi, jako jediný, komunikuje.

Myslíte, že věděli, co je v Evropě čeká?

Stejně jako nám, i jim se dostávají z médií zprávy, které informují o těch největších excesech. Sběrné tábory jsou exces, který se netýká většiny těch lidí. Podobně jsou na tom obrazy uprchlíků nevážící si pomoci. Tyto extrémy však vytváří mediální realitu.

Zjišťoval jste, do jakých států míří?

Všichni, se kterými jsem mluvil, chtějí do Německa. Protože "máma Merkelová".

Jaká pomoc je teď na místě nejvíc žádaná?

Kromě té materiální je potřeba spousta schopných komunikátorů a mediátorů. Někteří z mých známých teď v Budapešti vytváří hromady nápisů a ukazatelů v arabštině, aby se uprchlíci lépe orientovali. Další věc, kterou nezbytně potřebují, je naděje. I když to stojí hodně sil, jakmile jsem byl mezi nimi, musel jsem se povzbudivě usmívat.

autor: | 12. 9. 2015

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama