Nese si v sobě český národ i po 400 letech od prohry na Bílé hoře stále jizvu?
Český národ má ve zvyku brát Bílou horu jako něco extrémně negativního, ale o širších okolnostech nemá obecné povědomí. Platí to, co se zdůrazňuje už řadu desetiletí, že my Češi máme radši své velké prohry než velká vítězství.
Vždy ráda uvádím sekvenci z Války s mloky od Karla Čapka, kdy čeští cestovatelé na Galapágách objeví vlasteneckého mloka, který se ze zastaralé příručky naučil česky. Ten se jich ptá, zda jsou hrdí na svou třistaletou porobu. "Úpěli jste?" ptá se cestovatelů. "Úpěli," řeknou mu oni. "To jsem rád," řekne mlok. To bolestínství v nás přetrvává a bude přetrvávat i nadále.
Z dnešního hlediska se tedy na Bílou horu, předpokládám, nelze dívat jako na boj hodných Čechů se zlými Rakušany.
Jistě že ne, nikdy nelze k historickým událostem přistupovat tak, že je jedna strana velmi dobrá a druhá velmi špatná. Ale po každé významné události se stává, že si ji strany, které stojí proti sobě, vykládají k obrazu svému. Bílou horu provází spousta mýtů, pověst o hrdinných Moravanech je nejstarší, pochází už ze 17. století. Další se shromažďovaly v průběhu dalších desetiletí i staletí.
Historickou událostí svého druhu se Bílá hora stala až na sklonku 18. století a ve století 19. v rámci českého národního hnutí, kdy byla brána jako symbol počátku útlaku, kterému český národ čelil od Habsburků.
I dnes se s tímto výkladem ale můžeme v určité podobě setkat. Kolegyně při domácí výuce zaslechla, jak je jejímu synovi vykládána literatura doby pobělohorské, a plně to odpovídalo výkladu 50. let 20. století, tedy že po Bílé hoře neexistovala česká literatura kromě lidové tvorby, protože všechno bylo v područí jezuitského tmářství.
A nebylo to tak? Známý pojem "doba temna", kterým se občas nazývá období po bitvě na Bílé hoře, je také pouze mýtus?
Pochopitelně že je. Vždy jsou tendence vytrhávat z kontextu dějin tu či onu dobu. To se děje všude po světě, u nás jsme na to ale specialisté. Označení "doba temna" pochází z názvu románu Aloise Jiráska Temno, pojem ale do učebnic zavedl jeho vyznavač, první komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý.
Zajímavé je, že komunisté převzali téměř bez výjimky argumentaci, kterou k Bílé hoře stanovil Tomáš Garrigue Masaryk, jenž zase navázal na doby národního obrození. Komunisté přizdobili vlastní frazeologií a zejména akcentovali sociální útisk, kdy poddaný lid úpěl pod rukou cizácké šlechty
To období ovšem nebylo tak temné, jak se můžeme domnívat. Teď se zjišťuje, že Bílá hora český vývoj nijak dramaticky nepřerušila. Český národ rozhodně nezanikl, nedocházelo ani k násilné germanizaci.
Habsburkové ale přece v českých zemích prosazovali používání němčiny.
Ve školách se učí, že v roce 1627 byla v Obnoveném zřízení zemském němčina zrovnoprávněna s češtinou. Byla to ale spíše jenom odveta za výrok Zemského sněmu z roku 1615, kdy byla v království čeština vzata za jediný jazyk, kterým je třeba mluvit. To znamená, že například šlechtici, kteří se zde chtěli usadit, museli prokázat, že umí česky. Toto bylo spíše vyrovnání.
A představa, že by kněží, kteří chtěli dosáhnout rekatolizace, kázali německy a chtěli poněmčit lidi, kteří mluvili pouze česky, je velmi absurdní.
Nová katolická inteligence
Představy o úpadku české inteligence vlivem emigrace jsou tedy přehnané?
To nikoliv, k odlivu inteligence došlo, emigrace po Bílé hoře byla masivní. Díky rozvoji nového katolického školství ovšem vyrostla nová vrstva inteligence, i když pouze katolicky orientovaná, která měla co říci a dosahovala výsledků, které lze srovnat s okolní Evropou.
Zdejší katolické školy odchovaly například známého Bohuslava Balbína, Tomáše Pešinu z Čechorodu, který psal i velmi hezky česky, nebo pátera Antonína Koniáše. O tom se často mluví jako o černé ovci. Je samozřejmě pravdou, že sbíral a pálil díla, která byla na jeho seznamu zakázaných knih, takový seznam měla ale každá církev. Koniáš ale, jak dokázal náš přední český lingvista Alexandr Stich, psal také velice hezké české práce.
Pobývaly zde také osobnosti z ciziny, v Praze v polovině 17. stol působil původně španělský jezuita Rodrigo Arriaga, což byl jeden z největších představitelů druhé scholastiky v Evropě.
Protestantskou šlechtu tak v roli vlastenců nahradili katoličtí kněží?
Ano, ostatně to zdůrazňoval i sám Jirásek ve svém románu Skály. Tam jsou jako noví nositelé českého národa bráni katoličtí kněží. Ti jsou sice už vychováni v jiné víře než stavovští povstalci, ale pořád v sobě nesou české nacionální poselství a tím se starají o to, aby český národ přežil. Národní idea tak převážila i ideje náboženské.
"Kdyby Češi vyhráli, byli by na tom hůř"
Co by se podle vás stalo, kdyby se českým stavům podařilo bitvu vyhrát?
Obávám se že kdyby se tady upevnila vláda kalvínsky orientovaného Fridricha Falckého, tak by to mělo pro český národ daleko horší dopad. Fridrich Falcký byl mladý člověk, který do toho svého dobrodružství šel zřejmě s dobrými úmysly, neměl ale prakticky ničí podporu. Nezískal si u nás žádnou oblibu. Hypoteticky tak hrozila také budoucí nesvornost nekatolických konfesí a současně i ostrá nevraživost vůči katolíkům, což by mohlo zemi rozvrátit.
Pokud by byl zařazen český národ do evropské protestantské linie, tak je možné, že by na tom byl hůř, než tomu bylo v rámci mnohonárodnostní habsburské monarchie, kde měl každý národ svým způsobem právo na - moderně řečeno - sebeurčení.
Musela by zde převládnout jedna z protestantských konfesí, je ale otázka jaká. Situace u nás nebyla vůbec jednoznačná. Měli jsme zde utrakvismus, který se ještě štěpil na novoutrakvismus a staroutrakvismus. Německy mluvící obyvatelstvo se hlásilo k luterství. Byli zde i vyznavači kalvínského směru, ke kterým se přidala potom i ta do té doby ojediněle stojící jednota bratrská. Ta škála vyznání tady byla obrovská, a pokud by zvítězilo jedno z nich, samozřejmě by začalo potlačovat i ty ostatní. Jde ale pouze o můj názor v rámci virtuálních dějin.
Je tedy podle vás událost historiky přeceňovaná?
Není podceňovaná ani přeceňovaná. Ta bitva samotná byla samozřejmě jenom malou srážkou nebo šarvátkou, to už je dávno dokázáno. Ale její důsledky byly fatální tím, že následovalo, co následovalo - nejdříve potrestání viníků stavovského odboje a nedílné připojení českých zemí pod habsburskou vládu, i když nepřestala samostatnost českého státu. Ten byl zachován jako takový ještě dlouhou dobu poté. Nad událostí ale musím přemýšlet i tak, že nešlo o žádnou českou výjimku. Rekatolizace probíhala v celé Evropě.
Kdybychom se podívali na dějiny jako celek, tak význam všech těchto velkých proher, revolucí nebo slavných vítězství zdůrazňuje až pozdější vývoj. Lidé, kteří žili v období Bílé hory a nebyli přímo postiženi, si na ten nový život zvykli. A žili ho takový, jaký byl.
