reklama
 
 

Mnohé vyděsilo, že místodržící pád přežili. Po defenestraci národ ztratil elity, říká spisovatel

27. 5. 2018
Foto: ČTK
V osobě místodržících vyletěl z okna habsburský král. Bylo jasné, že bude válka, říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz esejista Pavel Kosatík, spoluautor nové knihy Pražská defenestrace 23. května 1618.

Aktuálně.cz: Čemu lze přičítat rebelii, která v českých zemích propukla v roce 1618? Byla hlavním důvodem obava stavů z eroze náboženské svobody nekatolíků, zakotvené tehdy v teprve devět let starém Rudolfově majestátu?

Pavel Kosatík: Příčin bylo určitě víc. Nebyl to jenom český proces, probíhal ve velké části tehdejší Evropy. Během 16. století všude vznikly protestantské církve, které však s tou katolickou málokde vyšly v míru. Viz třeba bartolomějská noc ve Francii, při které katolíci hugenoty prostě vyvraždili. 

V českém prostoru byly navíc staleté husitské reminiscence. Stavové viděli inspiraci hlavně v Holandsku, tehdy zvaném Spojené provincie, protestantské republice, která si na Habsburcích dokázala vybojovat svobodu. V Praze to chtěli udělat stejně a slabost posledních habsburských císařů Rudolfa II. a Matyáše jim k tomu nahrávala.

Samotná defenestrace císařských místodržících Slavaty a Martinice a písaře Fabricia 23. května 1618 byla promyšleným činem, nebo improvizací, která vyplynula ze slovní pře v Ludvíkově paláci?

Hlavní organizátoři, jako třeba Jindřich Matyáš Thurn, to měli promyšlené. Chtěli udělat gesto, po kterém nikdo nebude moci couvnout. Udělali to "po husitsku", aby tím podle svých představ vstoupili do národní tradice, navázali na ni. Když už byli Slavata s Martinicem jednou z okna venku, ať už živí, nebo mrtví, postavilo to všechny účastníky před hotovou věc. V osobě místodržících symbolicky vyletěl oknem habsburský král, bylo jasné, že bude válka.

Kalkuloval Thurn s tím, že stavy vyhozením místodržících z okna, nacházejícího se nejméně patnáct metrů nad zemí, sjednotí?

Myslím si, že ano. Chtěl semknout stavy za každou, tedy i za tuto cenu.

Stavové po svém činu ještě zkusili dnešním slovníkem řečeno jakousi PR akci, když napsali do Vídně, že jejich skutek nebyl aktem vzdoru proti koruně, ale jen proti místodržícím samotným.

Oni nebyli všichni úplně šílení a nechtěli válčit se všemi najednou. Mnohé z nich vyděsilo, že se defenestrace nepodařila a že ji všichni tři vyhození přežili (podle moderních výzkumů jim pomohl prudký svah, který zmírnil dopad, pozn. red.). Viděli v tom znamení, že Bůh nestojí při nich, ale při těch druhých, vždyť proč by jinak ty místodržící zachránil? Potřebovali ale získat na svou stranu veřejné mínění, hlavně tedy protestanty po celé Evropě. Dodatečně se pokusili přesvědčit i evropské katolíky, že jejich vystoupení vlastně nemířilo na panovníka. To se jim však nepodařilo.

Dokázali si představit, jaké budou důsledky jejich činů?

Mnozí z nich si toho 23. května 1618 neuvědomovali, jak strašnou reakci rozpoutají. Dokonce i dlouho potom, vlastně i po bitvě na Bílé hoře o víc než o dva roky později, si mysleli, že všichni přežijí, že jim zůstanou majetky, že se zkrátka bude nějak pokračovat, jako po potlačené rebelii měst v polovině 16. století. Byl to naprostý omyl, Vídeň reagovala exemplárními rozsudky smrti a vydáním Obnoveného zřízení zemského, které otočilo situaci v zemi.

Začala by třicetiletá válka i bez spouštěče, jímž defenestrace byla?

Mezi katolíky a protestanty, respektive mezi Habsburky a stavy existovalo napětí, které se v českých zemích střádalo po desetiletí. Určitá poptávka po válce a po vyřízení účtů zde určitě existovala, částečně obdobně jako v situaci před první světovou válkou. Jedni druhých se báli a ze strachu vznikala nenávist.

Pavel Kosatík

Novinář a spisovatel, absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Původně psal sci-fi, později literaturu faktu. Věnoval se například Janu Masarykovi či Ferdinandu Peroutkovi, zpracoval soubor esejů s názvem České snění. Je autorem scénáře k cyklu České století. Nově napsal knihu Pražská defenestrace 23. května 1618 a na stejné téma původní scénář k historickému filmu Bůh s námi. Následně ale na facebooku uvedl, že ČT ve filmu udělala změny, které s ním nikdo nekonzultoval a s nimiž nesouhlasí.

Jaký vlastně tehdy byl v Čechách poměr sil? Katolíků zde podle dostupných zjištění tehdy nežilo zrovna moc.

Navenek se mohlo zdát, že protestanti mají situaci v kapse, katolíků u nás před válkou bylo jen asi deset až patnáct procent. Od nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526 však katolická strana posilovala, jezuité získávali na svou stranu mladé a schopné šlechtice, kteří potom zaujímali klíčové mocenské pozice. Nešlo tedy jen o paranoii protestantů, rozhodující střet visel ve vzduchu a chystaly se na něj obě strany.

Lze důsledky války - rozsah majetkových přesunů, změnu v rozložení sil na náboženském poli, emigraci z českých zemí - s něčím jiným v naší historii srovnávat?

Ve starších dějinách mě paralela nenapadá a srovnávat to s odsuny 20. století, to jsou už jiné příběhy. Pro tehdejší společnost to každopádně byl totální šok. Jedna elita kompletně vystřídala druhou, ve stejných hranicích najednou žila a dýchala úplně jiná země. I když všem těm krutostem vítězné katolické strany je třeba rozumět z hlediska tehdejší doby. Přece jen šlo o boj víry s vírou a představitelé té víry, která vyhrála, byli přesvědčeni, že musí ty druhé, v jejich očích kacíře, smést ze světa. Jinak ublíží svému Bohu, který je dovedl až k vítězství. Nešlo jenom o pozemský zápas. Pořád, jakkoliv krutě, se v něm rvaly dva náboženské idealismy. Kdyby zvítězila druhá strana, zachovala by se asi k poraženým stejně.

Co z oněch událostí utrpělo v novější době - přibarvovali si je například obrozenci, později komunisté - nánosem balastu a zkreslení? Co do toho příběhu přibylo?

Obrozenectví posílilo česky sebestřednou a jednoznačně tragickou interpretaci té doby. Důsledkem zániku českých elit však bylo třeba také to, že český národ ztratil strukturu. Psychologicky od té doby skoro všichni žijeme v opozici vůči těm druhým, mocným, které vnímáme jako své nepřátele. Dodnes se z nás nestali hrdí občané, kteří se ve vztahu k státu a moci sami cítí "v pozici".

Co mně taky přijde důležité: že ta česká katastrofa měla ve výsledku třicetileté války pro Evropu spíš pozitivní význam. Vznikly silné absolutistické monarchie, které nastolily mezinárodní rovnováhu, která v zásadě fungovala až do napoleonských válek. Čeští stavové by taky sotva zachránili Evropu před Turky, tak jako to dokázali Habsburkové před branami Vídně v roce 1683.

autor: Jan Wirnitzer | 27. 5. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama